Jak se jen jmenoval ten chlap? Ten, který v pátek odpoledne někdy před rokem 1860 chodil s kloboukem v ruce po hospodách na Pearl Street a u baru přesvědčoval místní bohabojné občany, že si nemají už dávat další whisky. Mají prý raději dát peníze na to, aby v jejich městě Boulderu vznikla státní universita, která dnes patří mezi 50 nejpřednějších v USA. Kde se to jen v jeho makovici vzalo, ten šílený nápad založit universitu v městečku uprostřed ničeho (tedy v půvabném dolíku právě na úpatí Skalistých hor), jak se mu jen mohlo podařit přesvědčit místní pijany a honáky, že mají přestat po sobě střílet a krást si vzájemně dobytek (jak krásně to buduje vlastní ego!) a raději postavit universitu a investovat do vzdělání dětí (a to dokonce i cizích!). Tím prý nejlépe zajistí trvalý rozkvět, slávu jejich města a budoucí zhodnocení vlastních nemovitostí. Jak to, že ho hned a okamžitě nevyhodili a jak je jen dokázal přesvědčit o projektu, který musel nutně daleko přesahovat horizonty jejich chápání (kdo z nich se uměl podepsat)? Co to bylo za člověka, který dokázal sjednotit normálně rozhádané chlapy, že začali usilovat o uskutečnění záměru, ze kterého nemohli nic mít?

Tato hádanka mne otravuje už několik let. Jak to, že mohli svým myšlením tak daleko přesáhnout sami sebe a jak to, že se nám to zdánlivě daří jen tak málo? Před pár dny jsem oslovil archiváře University of Colorado, dr. Davida M.Hayese a ten mne poněkud začal vyvádět z romantického snění. Věc má jisté pozadí, jediný guru se nevyskytoval (stejně mu zcela nevěřím…), věci se děly postupně a trvaly pár desítek let. Věhlas university se pak budoval sto let. Neznalost kontextu vede k jednostranně vyhroceným otázkám. Hm. Věc prý se má prý takto. 

1 - Všude v nových teritoriích byla půda (zdroj obživy) za určitých podmínek zdarma (rozvojová politika federálního státu).

2 - Existovala již třetí či čtvrtá generace lidí, kteří uměli budovat městečka na "zelené louce" a tito spekulanti z Nové Anglie investovali do nových území.

3 - Nově vznikající státy potřebovaly zakládat nové instituce a někde je umisťovat. Osady soupeřily o jejich získání, protože přinášely peníze. Budovala se aspoň nějaká struktura sídel uprostřed ničeho. Ta pak určovala směry obchodních a dopravních tahů. Městečko Boulder vlastně prohrálo! Otcové Canon City lobovali lépe a stát Colorado tam postavil věznici (laciné pracovní síly pro blízké stříbrné doly). Boulder získal vlastně jen oprávnění budovat státní universitu. Školy (ponejvíce zemědělské odborné) se ale budovaly i jinde (Clorado Springs, dnešní Colorado State University). Je však pravda, že 50% vkladu do stavby první budovy (majestátný “Old Main Building” stojí dodnes) muselo být ze soukromých prostředků. A tak tedy někdo chodit a přesvědčovat místní musel! 

4 – Rozvojové hemejření na středozápadě byla drsná tržní a politická hra sil, kde pár protřelých lobovačů nesmírně zbohatlo, to co založili se stalo třeba Chicagem, Nortwestern University v Ann Arbor, jiní zbohatlíci koukali jak jejich velké majetky uvadají a většina zdánlivě nadějných míst upadla rychle v zapomenutí a abych pana doktora citoval, “nezbylo z nich ani to, co ze spousty obcí po Třicetileté válce v Evropě”. 

5 – University of Colorado se vyšvihla postupně a změnila svůj charakter ze spíše “učící university” (kde šlo z počátku především o tom, jak se udržet s počty studentů nad limit 8 000 osob) na moderní “výzkumnou universitu” (přitahující projekty, peníze a špičkové badatele) díky prozíravé politice několika jejich presidentů v tomto století. Musela překonat krizi 30.let i omezení činnosti za 2. světové války, rychle se chytit výzkumu astrofyziky. (Stejně ale dumám o rozsahu a závažnosti výzkumných programů, když studentů přitom učí přes 35 tisíc..).

Na zázraku se tedy postupně podílelo více lidí. Tu zázračnou schopnost vidět do budoucna jich tedy mělo více a stáli postupně na ramenou těch předchozích. Nebyla to vize jednoho, který viděl dopředu sto let, ale vize více lidí, kteří dobře odhadovali vývoj věcí jen na jedno desetiletí. 

Vůbec jsou tam lidé, kteří mají podivné způsoby. Napřed dávali zadarmo půdu. Později, dodnes, dávají skoro zadarmo energii. Nedávno začali budovat sítě, které umožňují dostávat zadarmo informace. Umožňují co nejširší přístup ke zdrojům a vždycky jim to generuje profit a přírůstek tempa změn. Vždycky si formulovali nějaké hnací vize. Nejdřív utéct z útlaku. Potom obsadit kontinent a rozvinout na něm svou kulturu. Pak doletět na Měsíc. Nedávno zrušit “hvězdnými válkami” bipolární svět. Teď se naučit zodpovědně žít v rovnováze s ekologií a snad s multikulturním světem. 

Tak a teď jak souvisí s námi. Raději odmýšlím rozdíly naší současné kulturní úrovně od úrovně těch, kdo se v Boulderu před 140 lety odhodlali naplňovat dnes tak vynikající vizi. Hledám, kde jsou v naší době tak vynikající projekty, pro které stojí za to sundat klobouk a začat obcházet dnešní obdoby oněch hospod. Jak poznat lidi, kteří takové nápady mají? A které to vlastně jsou? Jistě se mezi námi rozvíjí zárodky projektů, jejichž úspěšnost se projeví až s odstupem času. A většina se úspěšně nerealizuje. Proč ale víme jen o některých? Proč se o nich více nebavíme? Co přesně dnes rozdáváme zdarma jako zdroje dynamiky růstu? Své vlastní příklady? Že bychom měli jinou, smutně evropskou mentalitu? Nápady a zdroje si zásadně hlídáme pro sebe, jsou především předmětem soupeření, možnými budoucími soukromými výhodami a ne něčím veřejným, co je třeba rychle sdílet s ostatními? Možná. K vlastní škodě. Jenže dnes “kdo stál, již stojí opodál”. V tempu propojeného světa už vůbec nejde soukromničit jako ve starém Boulderu. Znaky vzdělanců nastupujícího světa, “symbolických analytiků”, je schopnost pojmenovávat problémy a propojovat sítě odborníků na jejich řešení. V naší současnosti je největší koncentrace symbolických analytiků na vysokých školách. Nemáme jen propracované mechanismy pro jejich propojování a společné problémy z historicky podmíněného skepticismu raději nepojmenováváme.

V rozměru naší university mají podle mne roli “propojovače” hrát třeba právě Akademické senáty. Jejich výhodou je, že stojí mimo centra mocenských struktur, kde se děje nejožehavější rozhodování o vždy omezených zdrojích. Nezatíženy operativním řízením, mohou mít více času na přemýšlení o vizích, cílech, strategiích a k jejich (stále ještě nezávazné) formulaci mohou přitahovat strategicky myslící spolupracovníky z fakult.. Bez důkladně rozebraných a opět složených představ o cílech a variantních postupech k nim se stejně nedají smysluplně nastavovat drobné změny v každoročních rozhodováních třeba o rozpočtech. Senáty mohou a mají otevírat jednotlivcům příležitosti pro sebevyjádření, mají rozpohybovat komunikaci směrem “zdola nahoru” a zavádět mnohočetné dialogy, vytvářet živou síť která dělá universitu Universitou. Líheň nových myšlenek. Bez této živé sítě kontaktů jsme jen jednotlivci, plnící úkoly s omezenou invencí a schopnosti vidět budoucí smyl své práce.

Především životaschopnost této živé sítě, jasné výsledky práce (a podíl na rozpočtu až v druhé řadě, spíše jako důsledek) rozhodnou o tom, zda se zařadíme do první ligy podobných institucí v Evropě, či zůstaneme jen ve druhé, případně vypadneme ze soutěže zcela. Probíhalo to v dávném Boulderu jinak?

Čert, který snáší na větší hromadu se v dnešní teorii chaosu jmenuje atraktor. Proto tedy universita, Akademický senát, jeho neformální a produktivní pracovní komise.