Etický kodex Masarykovy univerzity.

Po staletí byla víra v něco u nás spíše zdrojem nesvárů a utrpení, cosi velice soukromého, takže jsme si zvykli věřit jen tomu, na co se dá sáhnout. Důvěru v druhé lidi lze mít jen v okruhu bezprostřední ověřitelnosti, jinak jde o čiré bláznovství. Pojem čest se odsunul kamsi do říše pohádkových bytostí. S různými etickými kodexy máme své zkušenosti. Jde o deklarace vymýšlené mazanými ideologickými profesionály na zakázku a jsou určeny pro naivky, případně na ozdobu.

Dnes se etické kodexy vypracovávají opět. Zveřejňují je obvykle špičkové organizace, působící v cizině ve výrobní a obchodní sféře a přinášející k nám svou organizační kulturu. Jsou to ty organizace, které se naučily doceňovat hodnotu korektních a vstřícných lidských vztahů jako základ, bez kterého již dále nemohou úspěšně rozvíjet svůj potenciál (peníze a technika už nestačí). Jsou to také ty organizace, které musí, z povahy předmětu své činnosti, spoléhat na ostatní okolní organizace. Potřebují tedy umět předvídat své chování a mít vztahy vzájemné důvěry s vnějším prostředím. Takové kodexy publikují proto, aby jejich vlastní pracovníci měli jasný vzor toho, co se od nich očekává, a ne tedy jen z reklamních důvodů.

Proč by měla mít etický kodex univerzita? Jsou tu přece jen vzdělaní lidé, jejichž vztahy nejsou vyhroceny konkurenčním prostředím, kde jde především o osobní výkon. K domněnce o potřebnosti takového kodexu i v našem prostředí mne vedou tři důvody. Jedním jsou vzpomínky na mé dětství. Táta sloužil jako docent na jedné z brněnských vysokých škol a trpce si stýskal na vzájemné vztahy, panující mezi intelektuály. Moje osobní zkušenost tak trpká není, ale i já vím, že s méně vzdělanými lidmi se vychází obvykle daleko snadněji – jsou prostě přímí. Druhý důvod spočívá v tom, že na rozdíl od firem v ekonomické sféře, naše představy o smyslu university, osobních přínosech i způsobech jak dosahovat cílů naší práce jsou velice různorodé, někdy v přímém rozporu. Třetí důvod bych vyjádřil raději pomocí příběhu, který jsem dostal od přítele dr. Františka Hroníka. Stojí za přečtení, zde je:

Rabínův dar.

Příběh se týká kláštera, který v těžké době upadal. Kdysi byl sídlem velkého řádu, ten však v důsledku řady příčin spěl k zániku. Řád postupně přišel o všechny ostatní kláštery a byl zdecimován natolik, že v rozpadajícím se sídle zůstalo pouze pět mnichů, opat a čtyři další, všichni více než sedmdesátiletí. Bylo jasné, že řád umírá. V hlubokých lesích, obklopujících klášter, byla malá chatrč, kterou čas od času užíval rabín z blízkého města coby poustevny. Opata, který se trápil nad bezprostředně hrozící zkázou řádu, jednou napadlo poustevnu navštívit a požádat rabína o radu, jak klášter zachránit. Rabín přivítal opata ve své chatrči. Když ale opat vysvětlil důvod své návštěvy, rabín s ním mohl jen soucítit.

“Vím, jaké to je” horlil, “duchovno z lidí odešlo. V našem městě je to úplně stejné. Do synagogy už skoro nikdo nechodí”. A tak starý rabín a starý opat bědovali spolu. Pak si četli tóru a potichu mluvili o závažných filozofických věcech. Čas ubíhal a opat musel odejít. Objali se a opat se ještě jednou zeptal: “Není opravdu nic, co bys mi mohl říct? Ani náznak rady, která by mohla spasit můj umírající řád?” “Ne, je mi vás líto” odpověděl rabín, “neporadím ti. Jediné, co ti mohu říci je, ze Mesiáš je jeden z vás”.

Když se opat vrátil do kláštera, shromáždili se kolem něj druzi a ptali se, co rabín řekl. “Nemůže nám pomoci” odpověděl opat. “Jen jsme bědovali a četli tóru. Jediné, co mi řekl, když jsem odcházel, bylo něco tajemného. Řekl, že Mesiášem je jeden z nás. nevím co tím myslel”.

V následujícím čase o tom mniši hodně přemýšleli a ptali se sami sebe po možném významu rabínových slov. Mesiášem je jeden z nás? Potom ale kdo? Může jít o opata? Ano, pokud tím chtěl na někoho ukázat, tak určitě na opata. Byl naším vůdcem po celou generaci. Na druhé straně mohl myslet také na bratra Tomáše. Každý ví, ze bratr Tomáš je mužem světla. Jistě nemohl myslet bratra Elreda. Elred je čím dál tím vrtošivější. Ale když tak o tom člověk přemýšlí, přesto, že je Elred lidem trnem v oku, má vlastně vždy pravdu. Někdy velkou pravdu. Možná, že rabín myslel na bratra Elreda. Ele jistě ne na bratra Filipa. Filip je pasivní, opravdová nicka. jenže on má jakýsi téměř nadpřirozený dar být vždy tam, kde je ho potřeba. Prostě se zázračně objeví po tvém boku. Možná, že Mesiášem je Filip. Samozřejmě že rabím nemyslel mne. Jsem obyčejný člověk. A co když myslel? Já přece nemohu pro Boha tolik znamenat. Nebo snad ano? Když takto přemítali, začali se staří mniši, s ohledem na možnost, že jeden z nich je mesiáš, k sobě chovat s mimořádnou úctou. A taky se každý tak choval sám k sobě, jelikož i on mohl být Mesiáš.

Klášter se nacházel v krásnem lese a tak se stávalo, že se tam lidé čas od času zastavovali. Aniž si to uvědomovali, cítili auru mimořádné úcty, která teď staré mnichy obklopovala a postupně prostupovala celé toto místo. A i když nevěděli proč, začali se do kláštera vracet a přiváděli také své přátele a ti přivedli své přátele... Pak se stalo, že někteří z mladých mužů mluvili s mnichy více a více. Po nějaké době jeden z nich požádal, zda by se k nim mohl připojit. A pak další a další. Tak se klášter stal opět mohutným centrem osvícenosti a duchovna v říši.

Příběh nám říká, že vzájemná úcta i respekt k sobě samému jsou mocné síly, jejichž rozvoj zcela mění vnitřní klima organizace a naštěstí vůbec nezávisí na výši dotací z MŠMT. Chce také naznačit, že jsou dobré důvody pro to, aby se univerzity podobaly klášteru z tohoto příběhu. Přemýšlení, diskuse o tom, zda vůbec a co do etického kodexu univerzity zahrnout a jak to vyjádřit i proces jeho schvalování nám mohou posloužit podobně, jako hledání Mesiáše v příběhu s mnichy. Etické kodexy nám mají vrátit také bývalou profesní etiku, kdesi ztracenou sílu - étos práce.

Co v etických kodexech bývá? Dr. Anna Putnová, která se zabývá výzkumem a výukou etiky v podnikání na Podnikatelské fakultě VUT, uvádí vzor etického kodexu své pražské kolegyně, doc. Marie Bohaté. Budu z něj volně citovat. Kodex typicky definuje, co jsou korektní vztahy vůči

Když začneme přemýšlet o tom, jak vztáhnout uvedenou osnovu na naši organizaci, začnou se věci komplikovat. Vyskočí řada otázek, ukazujících specifika univerzity.

Jsou ale jimi i rodiče studentů? Chápeme-li studenty jako “materiál”, který v našem zařízení pedagogicky opracováváme (model školy jako průtokového ohřívače), pak rodiče mohou být dodavateli, ale i odběrateli. Sem snad spadá vulgární problém úplatnosti za ovlivnění přijímacího řízení. Je vůbec etické přijímací řízení dělat? Mnoho z nás je přesvědčeno, že ne. Z hlediska etiky jde o zneužívání převisu poptávky nad nabídkou. S dary a protislužbami za poskytnutí výhod však je to daleko delikátnější. Tady je dělicí čára vždy neznatelná a je určitě dobře ji definovat. Našimi dodavateli jsou však také střední školy, tvoříme součást řetězce. Odběrateli jsou pak zaměstnavatelé. Komunikujeme spolu? Pokud ne, není to nejspíš etické.

- studenty, učiteli a administrativou,

- nadřízenými a podřízenými, tak i mezi

- jednotlivými organizačními součástmi univerzity.

Jistě, máme disciplinární komise pro kárná řízení, která se zabývají tím, co už se stalo. Kodex má však působit preventivně. V těchto oblastech cítím největší množství nevyslovených nebo zamlčovaných očekávání, zklamání a napětí. Zde nás ovládají stereotypní, často idealizované nebo opačně, negativní představy o těch druhých, ale i o nás samých. Jako učitelé bychom zde měli vyslovit jasněji svá očekávání od studentů, studenti pak svá očekávání od nás, učitelů. Jací si přejeme, aby ti druzí byli a proč. Co od sebe navzájem nechceme. Etické je poskytovat nejvyšší možnou kvalitu toho, co děláme. Jak tedy vypadá etika v přístupu k vyučování a ke zkoušení? Je etické přednášet, když je obsah přednášek v knize? Nebo je etičtější přednášet hodnotnou osobní syntézu, která v knihách není, protože se stále proměňuje? Je etické učit jen poznatky a ne dovednosti? Kdy je etičtější od zkoušky vyhodit, kdy ne? Je etické dělat jen písemné zkoušky a studenty osobně vůbec nepoznat? Je etické zkoušet jen znalosti, které nutně za čas zastarají? Nebo zkoušet spíše to, jak umí student informovaně myslet? Nebo profesi přímo dělat? Nepřednášet a nezkoušet vůbec? Jen si spíš povídat o úskalích a perspektivách oboru? Máme “vyrábět” absolventy vědce? Praktiky? Věčně zvídavé hledače? Toto nejsou jednoduché otázky, s jednou odpovědí pro celý život. Odpovědi se budou lišit obor od oboru, také podle daného stupně studia. Měly by ale být jasné a podložené shodou. Někde je to ale třeba napsat, po čase pak třeba opravit. Na druhé straně, jak vypadá etika v přístupu ke studiu? Je etické chodit při denním studiu navíc do zaměstnání? Nebo jde o vhodné kloubení teorie s praxí? Je etické procházet předměty jimi nedotčen a celá hra spočívá jen v tom jak oblafnout učitele a získat diplom co nejlaciněji? Nebo jde o to zajímat se o všechno jiné a být studentem co nejdéle? Za jakých okolností je etické studovat více oborů (fakult) najednou? Jak se to všechno dotýká imatrikulačního slibu? A ještě známý problém, je etické školné?

Něco o vztahu k zaměstnavateli. Jak vymezit etiku ve vztahu k práci. Opět jedno z našich tabu – je etické plnit v pracovní době (která u nás však pro většinu lidí nemá měřitelný začátek ani konec) úkoly pro jiného zaměstnavatele? Samostatně podnikat? Nebo se to dá omluvit starým “oni si hrají na to, že mně platí a já že pracuji”? Kde přesně jde o střet zájmů?

Jinou oblastí jsou vztahy na pracovištích. Jaké vzájemné vztahy chceme mít a jaké chování už není přípustné? Víme jaké vztahy chceme mít mezi učiteli a administrativou (dobře si pamatuji nemožné postavení sekretářek kateder, sloužící jak všem členům katedry, tak i studentům, jako zdroj vzájemně nevraživých vztahů)? Jaké druhy informací potřebujeme a za jakou cenu (např. kolik času jsme každý ochoten věnovat sycení informačního systému v relaci k tomu, jak nám skutečně slouží)? Přesně v čem jsme ochotni přijímat vedení a řízení a v čem již ne? Nebo jsme již navyklí, že nás nemá skutečně řídit nikdo a v ničem? Do jaké míry jsme ochotni aktivně přebírat spoluodpovědnost za budoucnost svých oborů nebo očekáváme, že se o to postará nějaký imaginární management? Na druhé straně ovšem, věnovat svůj život jen rozvoji Vědy a nezajímat se o její konečný smysl je, jak známo, také jen smutná obezlička. Je etické myslet v dimenzích katedry, fakulty, univerzity jako celku nebo je etičtější myslet v rozměru celého jejího okolí? Povídají si o takových věcech členové Vědeckých rad? My, řadoví pracovníci univerzity jsme dávno své imatrikulační a promoční sliby zapomněli a tak by nám etický kodex mohl posloužit jako jakási obdoba. Diskuzi o tom všem můžeme otevřít prostřednictvím Akademického senátu. Účastnit by se jí však mělo co nejvíce lidí. Proces je stejně důležitý, jako výsledek.

Etický kodex univerzity se bude jistě lišit od těch, které jsou obvyklé v jiných organizacích. Najít jeho vyváženou podobu bude o hodně obtížnější. Pokud vím, nemáme od koho opisovat. Neznám případ, že by se tím zabývala jiná vysoká škola v naší zemi. Jeho formulace ale nastolí choulostivé otázky, které jinak zůstávají neřešeny. Pokud se jimi budeme zabývat, pak se zvýší věrohodnost managementu a loajalita zaměstnanců, projasní se celá kultura naší organizace. Třeba se znovu naučíme i v něco věřit a něčemu fandit. Třeba přijdou mezi nás i novicové, protože koupit si mladé špičkové vědce nemáme za co. Každé zlepšení se ovšem dostaví až po čase. Všechno má svou setrvačnost.

22.1.2001

Lubomír Kostr

Prameny:

http://www.fbm.vutbr.cz/doc/ethics/default.htm

Rolný Ivo, 1998, Etika v podnikové strategii, Albert, Boskovice,

Whiteley, R.C., 1994, Podnik řízený zákazníkem, Victoria Publishing,