Aby bylo hned na počátku jasné, neříkal mi o našem panu kvestorovi, protože ho ani nezná a pochybuji, že se někdy potkají. Richard Kopp je totiž profesorem  na Kalifornské škole pro profesionální psychology, velké to instituci s kampusy ve čtyřech městech. Do Brna hned tak nepřijde, protože tu už byl. Richard Kopp totiž v Brně učil na mezinárodní letní škole adlerovské psychologie ICASSI, kterou universita pořádala  (někteří z vás si na ten šrumec na Vinařkách a v „doškolováku“ ještě pamatují). Vyprávěli jsme si celé hodiny, když dvakrát týdně (mezi přednáškami) ležel připoutaný k umělé ledvině u Svaté Anny. Učí řízení v pojetí adlerovské psychologie. A tak co mi Richard povídal.

Bylo nebylo, jednou před léty mu zavolal sám pan prezident university a povídá: „Richarde, jsi vážený člověk a měl bych pro tebe úkol. Vezmi funkci předsedy „search committee“, víš že hledáme nového kvestora.“ Richard se kroutil, bleskově zvažoval krátkodobou prestiž i rizika dlouhodobých negativních dopadů – a pak neodolal a kývl. Došlo mu totiž, že má výjimečnou příležitost vyzkoušet si v praxi co léta učí! Odvážný to muž.

Na rozdíl od našeho osvědčeného a klasického rakousko-uherského pojetí řízení (kdy ředitel točí volantem v prestižní ředitelně a pyramida lidského stroje na točení nějak reaguje), podle adlerovské psychologie nejde při řízení o moc ovládat druhé, ale zajištění spoluúčasti všech, synchronizaci zájmů jednotlivců se zájmem celku (mocenské centrum je prázdné).  Něco jako nejsilnější pole v kruhu magnetů.

Chytrák Kopp totiž bleskově pochopil, že tuto dočasnou, velmi závažnou funkci nemůže vykonávat prvním způsobem, ale jen tím druhým – nebo raději vůbec ne. Nechat se jmenovat,  pak si sám vybrat členy do komise, kolektivně stanovit pořadí uchazečů pro konečné rozhodnutí pana prezidenta je jistá cesta k závisti, nespokojenosti a podezřívavosti všech. Nakonec i špatný začátek pro nového kvestora, za který vůbec nemůže (kdoví kde má svého strejčka,  jaké machle za tím jsou a jakou asi ten Richard teď bude mít protekci, no neříkejte že ne!). Na tento postup mohou doplatit oba a v konečném důsledku celá rozhádaná universita (jak jinak, i tam mají problémy s rozpočtem).
Richard Kopp tedy zvolil podle adlerovské teorie následující postup:

1 - zajistit pro všechny dostupné a stejné informace o tom, co se děje.
Nechal vytisknout a všude rozvěsit informaci o svém pověření a o úkolu dát dohromady výběrovou komisi a její úloze.
2 - V této informaci požádal všechny fakulty (a organizace na nich působící) o zvolení dvou delegátů do výboru. Z páru vždy vybere jednoho tak, aby komise byla co nejvíce různorodá – učitelé, administrativa, studentské organizace, národnostní skupiny, muži a ženy, dokonce homosexuálové a lesbičky – prostě maximální různorodost a společný cíl. 
3 – Po ustavení výboru, dosažení dohody o postupu práce se sám vzdává  hlasovacího práva a bude pouze v roli úzkostlivého „hlídače“ čistoty dohodnutých postupů a kritérií.

Práce se rozběhla. Richard výběrem zajistil, aby v komisi nebyli náhodou zvoleni například jen muži, lidé se sešli, dohodli si předem kalendář sekání s uchazeči z celých Států, kdo půjde s kandidátem a jeho ženou na večeři po formálním jednání (hodně se tak pozná), systém bodování předkládaných materiálů i dojmů z interview atd.

A začaly problémy – nejdříve se ukázalo, že děkan jednoho odlehlého kampusu  vůbec neudělal volby a poslal tam kohosi podle svého výběru.  Lidé, kteří věděli, že je to jasné porušení pravidel a budoucí kvestor je pro ně důležitý pán, na to začali poukazovat. Volby si vynutili a došlo ke změně osoby ve výboru. Potom kdosi přestal na jednání chodit a vyšlo to najevo. Kohosi zajímalo, jak výběr pokračuje. Z fakulty volali Richardovi ať v tom zjedná pořádek – je přece předseda! Jenže Richard je lišák. Hbitě vysvětlil, že to není jeho problém, ale problém těch, kdo si svého delegáta zvolili – termíny dopředu znal, souhlasil s nimi a tak ať se o správnou reprezentaci svých zájmů ve výboru postarají sami. On přece tu pravomoc nemá, ale oni ano. Má to svou logiku a příslušná fakulta se postarala o nápravu. Richardova krize ovšem nastala v posledním příkladě, co uváděl. Pár dní před koncem práce komise ho volala sekretářka pana rektora, že pan prezident ho zve k sobě v pondělí v devět hodin. Krev, pot a slzy. Jak překročí práh rektorovy kanceláře, universitní tamtamy roznesou, že tam byl a kdoví jaké instrukce pro ovlivnění finále pořadí dostal. Jak takového nadřízeného neuposlechnout a neupadnout přitom v očích veřejnosti podezření, že nestrannost výběru nebyla uhájena? Z podezření se nelze nikdy vyvinit. Chodil jako v mátohách a s rozumem byl v koncích. Celá úžasná adlerovská psychologie bude pro kočku! A tak v nouzi nejvyšší probral problém s kamarádem. Výsledek? Svolat mimořádné zasedání komise a delikátní problém předvolání k rektorovi tam přednést s dotazem, jak má podle výboru postupovat.  Stalo se. Členové komise nejdříve různě bouřlivě reagovali, že to znají, to je zase stejná stará písnička, nač ty hry co tu hrají hrát dál, nakonec je to všechno přece jen bouda a tak dále a tak podobě, jak už asi může tak temperamentní a různorodá skupina lidí pobouřeně reagovat. Až pěna opadla, začali věcně přemýšlet o řešení. Bylo logické. Předseda komise byl pověřen informovat pana rektora o tom, že komisi se sešla, že ji velmi záleží na nestrannosti výběru a proto doporučuje aby pan rektor laskavě posečkal a jejich setkání se uskutečnilo o pár dní později, až se komise dobere konečného pořadí uchazečů a panu rektorovi předloží hodový výsledek práce. Richard měl mandát a silně nepříjemnou situaci mohl diplomaticky řešit. Zajisté se ukázalo, že panu rektorovi vůbec nešlo o práci komise, že se chtěl jen s Richardem poradit kde jsou nejlepší červi, protože jde v pondělí večer na ryby, jak je  jen vůbec mohlo něco takového napadnout! No přece tohle, nesmysl!

A tak je historka Richardova působení ve významné funkci u konce. Komise předala seznam uchazečů utříděný podle vhodnosti a pan rektor rozhodl koho do funkce kvestora vzít (nakonec to byla žena, pracovnice jejich university). Paní se osvědčila a všichni byli spokojeni. Proč? Protože nikdo neměl pocit, že je paní někomu zavázána. Naopak, že paní cítila, že má mandát všech, že si ji všichni vybrali. Osoba, kterou komise doporučila byla prostě „jejich“ a ne dosazena do funkce hrou neznámých (nejspíš temných) sil. Sami si ji svobodně vybrali a tedy ji museli respektovat i   ve velmi obtížných a nepříjemných rozhodnutích, které kvestoři prostě musí dělat. A k chápání a přijímání omezujících rozhodnutí (třeba o rozpočtu), která na některou část university tvrdě dopadají, je třeba především důvěry v osobu, která je navrhuje, úplnou důvěru v nestrannost, etickou úroveň dotyčného činitele, jak my Slované říkáme „personal integrity“.
Jinak se totiž vzájemně otevřeně nekomunikuje, nenaslouchá, ale vede zákopová válka. Rektorát,  fakulty a katedry vedou mocenský boj o dílčí a okamžité výhody, vlastně pouhé přežití – nic jiného jim totiž nezbývá. Nutně se ztrácí ze zřetele strategická rovina dlouhodobých zájmů celku  a jde jen o taktická rozhodnutí týkající se dílčích částí.  Již pracně dosažená spolupráce se rozpadá na soupeření. Místy rezavějící, místy rozestavěný Titanik najíždí do nejistých vod s vlnami konkurence a místo aby se mužstvo úporně koukalo do mlh, chápalo se ekonomických pump,  hádá se o lepší kajuty, klubovky a židle. (Mimochem, jak jsem to nedávno slyšel i v našem senátě, koukání se do mlh je věcí těch tam nahoře, na můstku. A nám tak zbývají jen ty židle?)

Vrtalo mi však přece jen hlavou, proč Richardův pan rektor dělal s výběrem osoby do funkce kvestora takové ciráty – mohl přece problém výběru snadno zadat nějaké firmě. Pak mi to došlo.
Funkce kvestor je totiž hrozně důležitá. Nejen pro závažnost důsledků hospodářských rozhodnutí, ale ještě pro cosi daleko zásadnějšího. Jeho pozici v systému university si představuji asi takto: 

Na silně zjednodušeném schematu je funkce kvestora (silný kroužek). Ten  je v pozici svorníku klenby, kde více žeber tvoří vztahy mezi fakultami. On je skutečně ústřední osobou, která nastavuje etickou rovinu chování fakult a potažmo nás všech. Přeženu málo když řeknu, že nastavuje laťku morálky v našem vzájemném chování. Vlastně formuje naše vzájemné vztahy. Jednotlivé, fyzicky oddělené kampusy (v našem případě fakulty a rektorát) si žijí vlastním životem a snad jediné dvě věci, které je spojují, jsou dvě. jednak firemní značka celku university (s nezanedbatelnou vahou prestiže) a pak ovšem hlavně centrální zdroje peněz, přicházející odkudsi z venku systému. O části tohoto společného koláče se vede boj a pana kvestora potřebuje ovlivnit každý ve svůj prospěch. Průhlednost způsobu, jakým kvestor vede jednání (vlastně to, zda si vede jako Richard Kopp nebo naopak jako osoba, využívající své moci) významně ovlivňuje vztahy mezi fakultami.

Vykonává-li kvestor svou výkonnou moudře, fakulty se vnímají jako celek a mohou silněji vnímat to, že by se mohly i navzájem potřebovat (pak dojde k propojení mezi fakultami přímými vazbami po obvodu kruhu – teď tu pro jednoduchost žádné nemám). Pokud se mu to z nějakých důvodů nedaří, pak se fakulty ignorují a nepotřebují. 

Vztahy fakult k funkci rektora jsou zprostředkovanější – on může svou funkci  klidně chápat jako orientaci spíše  na vnější vztahy university a domácí politiku přenechávat kvestorovi. V tomto případě může fakultám sloužit jen jako odvolací instance, ale primárně se může koukat mimo systém (a vnitřní spory ho mohou v jeho strategických aktivitách spíše obtěžovat). Na rozdíl od kvestora mohou být pojetí jeho funkce prostě různá. Takto jsem si uvědomil nesmírný význam role kvestora pro celý život university a začal se dívat s tuto funkci s velkou úctou a obdivem.

Tolik adlerovská psychologie – a její zacházení s problémem moci v organizaci, tolik historka chytrého profesora Richarda Koppa, ať mu zdraví dlouho slouží.