Filozofie ochrany a aktivace obyvatelného prostředí

Nejsem si zcela jist významem prvního slova v názvu tohoto vystoupení (byl mi nabídnut a já jej bez rozmyšlení přijal) ani tím, o čem budou hovořit ostatní řečníci. Budu tedy hledat hlubší kořeny zadaného problému. V článku  “Teorie růstu města a snění o Brně v 21.století” jsem napsal, že v budoucí informační společnosti člověk nebude již tolik potřebovat města pro možnost získat zaměstnání. Města ale bude potřebovat především proto, aby si v nich děti a mladí lidé osvojovali návyky společenského života (např. demokratické procesy) a dále, aby v nich vznikl pocit identity s kulturou jejich země a národa. Později, až dorostou, aby uměli tuto kulturu „přepisovat“ do další generace svých dětí. V tom článku jsem také napsal, že v dlouhodobé perspektivě pokvetou nejspíš jen ta města, která si dokázala uchovat silné  a svébytné stavebně historické jádro a  mají tedy silného „ducha místa“.

Nedávno jsme s Američanem, Tomem Stewartem, debatovali o rozdílech mezi jejich různorodou kulturou u nich doma a naší, v Čechách a na Moravě, o jejich kultuře a kulturách na starém kontinentě, v Evropě. Snad ta debata platila i obecněji. Docela dobře znám město, ze kterého můj kolega pochází. Střední část svého života totiž žije v Albany, hlavním městě státu New York, nahoře, na řece Hudson. Vzal jsem Toma z Prahy do Brna delší cestou a hrdě jsem ho vozil po Jindřichově Hradci, Telči a Slavonicích a oba jsme dumali o tom, co vidíme - lidská sídla i okolní krajinu, i o nás samotných. 

Uvědomil jsem si přitom několik věcí. Například, že jsem vyrostl v kulturně zmrzačené generaci – bez německého a židovského živlu, které v těchto končinách žily a zdejší kulturu vytvářely. Bez těchto lidí jsou viditelné zbytky kultury jen srozumitelné jen z části. Uvědomil jsem si však také, že u nás kulturní zrání jedince trvá nějakou dobu. Člověk postupně svými prožitky znovu a po svém reflektuje dějiny své země a pak se teprve kulturně odpoutá a začne nahlížet širší svět i svůj život v širším celku. Zdá se mi, že u Američanů jaksi tato fáze není tak významná. Jak známo, Američané daleko snadněji mění místa kde žijí, jsou mnohem mobilnější. Na Albany je to krásně vidět. Průmysl, který tvořil na přelomu 19 a 20. století páteř rozkvětu města, nejen že zanikl, už je po něm i uklizeno. Místo „brownfields“ jsou tam dávno parky. Novogotická katedrála, která podle původních záměrů měla jistě tvořit čím dál významnější duchovní střed starého města, je skoro opuštěná. Vyšší a střední vrstvy občanů města žijí dávno kdesi daleko a katedrála, udržovaná jistě hlavně z příspěvků věřících, stojí na pokraji chudinské čtvrti. Tam, kde kdysi žili přední občané města, zbyla jen ta katedrála a hned vedle oficiální vila guvernéra státu. Obyvatelé města jsou především zaměstnáni v obrovské byrokracii státních úřadů a v centrále půlmilionové university státu. Když je jejich střed města zpustlejší než je únosné, musí se po čase obnovovat, hlavně z prostředků federálních programů.

Vím, že cokoliv, co se o Američanech řekne, je jistě někde pravda a jinde ne a že jakékoliv zobecňování napříč jejich kulturami je proto problematické. Přesto však člověka napadne, že v průběhu své relativně krátké historie z nějakého důvodu opakovaně poskytovali zdroje pro rozvoj své ekonomiky téměř zdarma (půdu, elektřinu a benzin, nyní informace) a své sebevědomí čerpají hlavně z vysoké výkonnosti (achieving society). Vždy měli nějaké vize cílů – „frontierts“. Uniknout z bídy nebo útlaku starého kontinentu, postupně zabrat všechno až na břeh Tichého oceánu,  doletět jako první na měsíc, uzbrojit „hvězdnými válkami“ Východní blok, teď si udržet prvenství při respektování zdravé ekologie a multikulturního světa. Nezatíženi minulostí tvoří mimořádně dynamickou společnost. Přitom své kulturní dědictví stále usilovněji opatrují a regenerují jako společenský šperk.

Proč však o nich mluvím? Cítím, že u nás je to jinak, skoro naopak. Statické a stabilní kulturní vzorce, zděděné v našich myslích ještě hluboko z Rakousko-uherské monarchie, (např. postoje k moci a autoritě, co je věc veřejná není také má soukromá), se neustále v nových generacích replikují. Místo kde žijeme a soukromý hmotný majetek jsou v naší kultuře významnými dominantami. Jsou to znaky, pomocí kterých se identifikujeme a tvoří významnou součást našeho společenského postavení a naší identity. Jak už jsem řekl, trvá nám jednu část života pochopení toho, kdo jsme, a ve druhé se různými střety vyrovnáváme s kulturami, které nás obklopují (ono známé negativní a pozitivní vymezování sebe sama). Hledáme pokud možno nějaký, alespoň částečně vyvážený a  harmonický vztah, způsob jak vedle sebe žít. V malé a přehuštěné Evropě není kam utéci. Podaří-li se nějakou rovnováhu najít, teprve potom soustředíme své síly na samotný výkon v té oblasti práce, ve které působíme. Nevím, zda jde o časovou souslednost výše uvedených pomyslných životních fází. Pokud ne, pak jde snad o „tříštění“ energie místo jejího soustředění. Cítím v tom určité inherentní opožďování, jakousi svázanost, pomalost generací žijících zde, oproti generacím, žijícím v severní části Nového světa. Řečeno pozitivně, možná máme i schopnost vidění širšího spektra hodnot, než jen tu hlavní, u Američanů určující jejich pojetí identity  – výkonnost a úspěch v životě.

Připusťme, že na rozdílné dynamice chování obou euroatlantických kulturních bloků něco je.  Co nás však čeká v blízké budoucnosti? Dvě změny. 

1) Ti z Nového světa (Don Tapscott a další) nyní hodně píší o „digitální ekonomice“, „networked economy“, informačním věku a připravují se na radikální změny, které bude globální ekonomika tohoto druhu představovat. „Symboličtí analytici“ Roberta Reicha, propojeni především sítěmi počítačů, budou stavět svou tvůrčí (a posléze i ekonomickou) výkonnost, svou identitu a pocit životního uspokojení na velkém množství funkčních, ale málo osobních kontaktů s lidmi po celém světě. (Zatím si však neumím představit jak u velikých skupin populace, patřících různým kulturním seskupením, vzniká a posiluje se mezilidská důvěra, nutná pro společné podnikání všeho druhu, bez počátečního a přímého osobního kontaktu. Nějak to asi bude muset jít!)

2) My sami se v dohledné době staneme členy Evropské unie, opět součástí mnohonárodního celku. Změní to hodně měřítka pohledu, kterým posuzujeme sami sebe. Zvětší se dynamika míšení jednotlivých lidí, kulturních vzorců chování. To, co bylo stálými orientačními body naší národní identity, se ukáže jako velmi relativní. Přitom generace, které takový svět v rámci Rakousko-uherské monarchie znaly, již vymřely. Pro nás to bude znamenat cosi, co musíme znovu objevovat. 

O co se opřít při opakovaném hledání své vlastní identity? Jistě, v dětském věku se formujeme vnímáním vztahů mezi dospělými v rodině a způsobů, jak se k sobě chovají. V dospělém věku se to pak objevuje v představách o tom kdo a jací jsme, v chování nejen k sobě, ale i k druhým lidem a ke svému prostředí. Tak se to píše v učebnicích a je to jistě pravda. Ovšem v době plné změn a z nich plynoucích rizik, v době, kdy budeme v rostoucí míře pracovně záviset na lidech, které snad ani osobně nepoznáme, nezbude nám nic jiného, než čerpat pocit jistoty a životní orientace mnohem více ze sebe samotných a ze zázemí bezprostředního fyzického okolí. V onom okolním prostředí symbolizují viditelné kořeny naší svébytnosti naše domovy, sídla a města. Proto místa, ve kterých žijeme, budou mít pro nás stále větší emocionální význam. Vypjatě individualistické pojetí života moderního člověka a nutnost pracovat v rostoucí míře globálně, ve „virtuálních týmech“, v nich budou nacházet svůj významný protipól. Jsem přesvědčen, že rostoucí zájem o vzhled míst kde bydlíme, našich měst, není jen přechodná móda, ani komerční politika a projev rozvoje odvětví turistiky. Snahy o kvalitní veřejná prostranství budou, v souladu s Janem Gehlem, nejen službou veřejnosti, ale v rostoucí míře se stanou projevem rozšiřování našeho uvědomělého a neviditelného vnitřního „já“ směrem navenek, do viditelné podoby. K této velmi abstraktní formulaci mohu uvést konkrétní příklad. Můj známý,  Fred Abraham, sedí u počítače v suterénu svého domku, stojícího o samotě, kdesi hluboko v lesích Vermontu. Pracovně je neustále ve spojení s kolegy po celém světě. Dvakrát týdně však nechává práce, sedne do auta a jede do blízkého městečka mezi skutečné lidi. Poklábosit, účastnit se zkoušek místního swingového orchestru, nakoupit. Pracovně je světoobčan. Jako člověk však určitě patří do milovaných kopců a do městečka, kam se ze světa vrací a kde je doma. Velmi mu na něm záleží a hrdě nám jej předváděl. Protože je městečko malé, jeho „revitalizace“ je kontinuální a je zvládnutelná místními silami. Takových lidí jsou desítky milionů a jejich počet rychle roste. 
Vztah mezi kulturou místa a lidmi je vřelý – navzájem se totiž sytí a potřebují. 

Co z toho vyplývá? Věřím tomu, že globalizace v ekonomické oblasti se může zdárně rozvíjet jen tehdy, když lidé budou dobře zakotveni ve svých „rodných“ lokálních kulturách, což s sebou nutně ponese i péči o místa, kde žijí. Ne jako něco vedlejšího, jako kulturní vymoženost, ale jako podmínku přímo nutnou. Proto jsou velmi důležití lidé, kteří naši rostoucí potřebu pěkného prostředí nahlas pojmenovávají a tím pro ostatní otevírají příležitosti aktivně se na jeho vytváření spoluúčastnit. Zvedají totiž vlnu zájmu o cosi, bez čeho nebudeme moci dobře žít.

Doc.Lubomír Kostroň
Katedra psychologie Fakulty sociálních studií
Masarykovy university
15.9.2000