Teorie růstu města a snění o Brně 21.století   

Rád si hraji s představou města jako výsledku působení dějů, z nichž po čase zbývá jen  struktura - budovy, náměstí, ulice a zeleň, prostě lidské výtvory.  Tyto viditelné,  hmotné objekty pro mne představují skořápky, ve kterých pulzuje život a které zprostředkovávají oddělení i vzájemný styk  neviditelných světů jednotlivých lidí i jejich společenství s proměnami vnějšího světa  přírody. Přemýšlívám tak o Brně, městě, ve kterém žiji. Snažím se porozumět tomu, co prožívali a dělali lidé, kteří již  dávno  fyzicky neexistují, kteří  však zanechali otisky svého života ve skořápkách města,  v usazeninách  moří dřívějších lidských prožitků a činů, abych lépe porozuměl tomu, co prožívám a dělám sám. Abych dokázal porozumět tomu, čemu věnovat svůj vlastní omezený čas.   

Město si představuji jako stavbu, třeba Babylonskou věž. Principy, důvody, proč města vznikala a trvají, si lze představit jako sloupy,  směr svislé osy je čas. Dole minulost, nahoře budoucnost.  O jaké sloupy v této struktuře může jít?   
Jedním z nich by asi bylo soustředění výrobních a obchodních možností. Třeba možnosti obdělávat půdu, získávat něco užitečného z místních podmínek - dřevo z lesů, nerosty ze země. A  konečně i uhájit kumulující se majetek proti nepříznivým přírodním vlivům i nepřátelům.  Místo, které si lidé v minulosti zvolili k založení osídlení, dobře umožňovalo zastavit se (třeba při překonávání řeky), setkat se s druhými, povědět si, co je nového a obchodovat,  dobře pojíst a pobýt v chráněném a příjemném prostředí. Dalším umožňovalo usadit se, živit se i jinak než obchodem a poskytováním služeb pocestným. Města  vyrůstala podél cest, kterými proudili  lidé se svým zbožím (materiálními statky),  informacemi a přesvědčeními (nemateriálními statky). Představuji si, že v historii tedy města rostla u brodů,  křižovatek cest  a překladišť zboží (přístavů), které bylo možno hájit. Rostla tedy ve vazbě na především geograficky jasně vyjádřené proudy a místa kumulace materiálního bohatství. To vše byly fyzicky náročné činnosti a přírodní podmínky přitom hrály výrazně determinující úlohu. Jedním sloupem, principem, na kterém abstraktní model města stojí, je tedy kumulace materiálního bohatství, zajišťujícího hmotné a zprostředkovaně i nehmotné potřeby lidí. 

Druhým sloupem je pocit významnosti místa - „genius loci“.  Jedním jeho zdrojem by mohl  být jeho dávný kultovní charakter, vztahující se nejdříve k přírodní lokalitě. Druhým zdrojem pak to, že usedlíci se s nějakou lokalitou identifikovali a začali ji považovat za svůj domov.   Určité  místo začali přeměňovat  v postupně čím dál více lidský výtvor. Ve vědomí  generací se obojí mísilo, síla „ducha místa“ narůstala či se vytrácela a třeba měnila svůj význam. Citový prožitek významnosti,  identifikace s místem a pocit příslušnosti k němu však přetrvávaly. 

Životy  generací si představuji jako kumulující se vrstvy, příčné vazby  mezi oběma sloupy abstraktní struktury. Představuji si je jako dynamické víry -  město je atraktor, místo, které přitahuje generace lidí a ti v něm žijí a pracují. Čerpají z něj podmínky pro svůj život a vkládají do něj své úsilí. Vložená energie je větší, než odčerpaná a struktura vrstvy tak nabývá na objemu i složitosti - roste. Přitažlivost víru se tím, co lidé vkládají, posiluje. Město je prostě dynamický soubor vztahů mezi občany a organizacemi, bohatě utkaná síť proudění informací, peněz, emocí, služeb a inspirací v podobě mnohočetných zpětných vazeb. Čím však roste přitažlivá síla a dynamika víru? Síla víru roste s počtem obyvatel města, s jeho schopností měnit své uspořádání tak, aby  nabízelo souhrn podmínek, odpovídajících  jakési celkové představě o tom, co je kvalitně prožitý život v dané době. V tom je jistě obsažena i možnost pracovního uplatnění, ale i  spolupůsobení okolního přírodního prostředí  a třeba i příznivého klimatu. A konečně síla tohoto víru roste i tím, že občané vědomě formulují  a kultivují své vize o budoucnosti města - kladou základy, na kterých se může dobře rozvíjet i v budoucnosti. 

Do těchto historických vrstev vkládám  všechny projevy života, odvíjející se z obou nosných sloupů. Sem si zařazuji konkrétní projevy hmotné kultury,  skládám do mozaiky hodnoty, které vyznáváme,  jména různých -izmů, co jich jen bylo vymyšleno, jejich proměny a střety, jimiž  trpíme. Války, kterými věž ubouráváme - avšak v jejich důsledcích  přitom paradoxně stavbu zrychlujeme.  Stále stejné společenské rituály, které udržujeme, všechny projevy neustálého soupeření  o moc v lidském stádě.  Názvy organizací a institucí, které si lidé ve svém společenství vytvářejí. Životní styl a shon současnosti.  

Jistě, svou současnost znám  nejlépe -  protože se na ní svými prožitky účastním, je pro mne nejpestřejší. Směrem do minula se mi barvy vrstev vytrácejí, jak jsou  mi prožitky minulých generací čím dál méně srozumitelné. 
Konkrétní podobu struktury vrstev budoucích si umím odvodit jen obtížně. Sloupy této vize, představující příčiny, pro které vír města lidi přitahuje, by však měly platit stále, byť mají měnící se výraz. Pokusím se  z nich odvinout vizi o budoucnosti města Brna, řekněme tak za sto let.  

Protáhnu-li první sloup vzhůru, směrem do budoucnosti, jak se promění barvitost vrstvy života, kterou ponese? Klíčové jsou tedy výroba a obchod. Jestliže si bohatství společnosti  rozdělím na hmotnou  a nehmotnou složku, pak se mi zdá, že na rozdíl od dřívějších dob, bude v průběhu času klesat význam výroby a kumulace  hmotných statků.  Děje se tak ostatně již dnes - celá odvětví tradiční výroby a průmyslu se přesouvají jinam nebo vůbec zanikají.  Silně bude narůstat význam podílu nehmotného bohatství a těch výrob, které jsou náročné na znalosti.  A i z těch se udrží jen ty, které vyžadují tradici a znalosti i dovednosti, které nelze snadno předávat tam, kde je práce lacinější. Musím se ptát, zda v současnosti vůbec něco takového pro budoucnost Brna máme. Myslím si, že ne. Věhlas všech textilních a strojírenských výrob pohasíná. Podobně i v oblasti nehmotného bohatství.  Které obory vědění jsou v Brně tradičně a na vysoké úrovni rozvíjeny a mají předpoklady k rozvoji i v budoucnosti? Nevím o žádných, které by se promítaly do unikátní a současně strategicky významné výroby. Nárůst významu znalostí a dovedností spolu s poklesem významu  málo náročné výroby mne vede k závěru, že nosným prvkem rozvoje města nakonec budou především obchod a finančnictví. Zejména v podobě, přesahující význam pouhých služeb obyvatelům města. Podoba budoucí vrstvy života města bude tedy vycházet  z rovnice: 

 potenciál rozvoje =  vědění a dovednosti + finančnictví a obchod 

Myslím si,  že více než věci, jsou informace a peníze jen „energetickým“ potenciálem. Jejich smysl se naplňuje předáváním, musí proudit - nemá smysl je pouze hromadit. Předáváním, přeměňováním  může tento potenciál růst - nebo se ztrácet. Ve statické podobě mají informace a peníze jen cenu svých nosičů, která většinou není valná. Navíc, jak je známo, informace trpí zastaráváním mnohem více, než peníze inflací.  Avšak na rozdíl od věcí, hmotných objektů,  informace a peníze nejsou vázány na cesty  a křižovatky v geografickém smyslu. Neproudí po železnicích, silnicích a dálnicích, ale v podobě elektrických impulsů po hustě spojených sítích vlásečnic - a dokonce ve stále větší míře i bez nich. Jsou doslova ve vzduchu, všude kolem nás. Jejich křižovatkami už nemusí být města. Jako potenciál rozvoje  slouží  lidské společnosti v libovolných místech a vlastně tak negují tradiční funkci města. Čím dál tím víc tomu bude tak, že lidé město z ekonomických důvodů potřebovat nebudou, ale město bude právě z těchto důvodů potřebovat je. Globální závody o udržení ekonomických kompetitivních výhod  se už nebudou muset odehrávat ve městě, budou se odehrávat všude, i mimo ně. Ostatně už i dnes se města mění - lidská osídlení se stále více přelévají přes administrativní hranice měst a vytváří souvislou zástavbu v kulturně transformované krajině. Kapitál a informace neznají žádných hranic. Aby  byly informace a peníze i nadále potenciálem pro další existenci a rozvoj města, aby byly v budoucnu do města stále přitahovány, budou k tomu muset existovat především jiné než výrobní a ekonomické důvody. Nezbývá, než je hledat v onom sloupu číslo dvě. 

Tím druhým nosným sloupem budoucnosti je pocit významnosti místa, silný zážitek jeho „ducha“. Vzniká nejen estetickým prožitkem, nějakou zvláštností ve srovnání s okolím, ale i vědomím našeho vztahu  k danému místu - příslušností, často ztotožňovanou se zážitkem domova.  Vazbou, kterou jsme si v průběhu času vytvořili vlastní vloženou prací, vztahy, prožitky.  Je to místo, ke kterému se po generace pojí určité tradice, stabilizující proměnlivost  života a překračující jeho krátkodobost. Tedy  činitele, veskrze neměřitelné a  iracionální.  Je vůbec možné, aby v budoucnosti  existence a perspektiva dalšího rozvoje mého města stála na tak nesmyslně nejistých, subjektivních základech? Jsem přesvědčen, že ano. Když pro jeho existenci pominuly obranné a  v budoucnu pominou i ekonomické důvody, zajištění kontinuity bude spočívat na vědomí společně sdílených hodnot. Města, která nebudou krásná a na tuto náhle osamocenou duchovně kulturní funkci nebudou stačit, se při své expanzi do okolí "rozpustí" a splynou s ním. To v lepším případě. V horším prostě zevnitř vymřou. 

Co mám dělat, aby model mého města trval  i v budoucnu, kdy občané informační společnosti budou moci snadno získat obživu a žít  i jinde? Jak budou vypadat obrysy vyššího patra stavby, jaká bude budoucí tvář města?  V čem, obecně řečeno, mám hledat  záruky trvání a rozvoje města?  

Zdá se, že v ničem významnějším, než v lásce k němu a ve vděčnosti, protože nám zajišťuje vlastní identitu. Nosným prvkem, zajišťujícím budoucí existenci města už nebude ekonomie, ale prožitek jeho krásy.  

Tak, jak se velká část kultury se stále více přenáší do mediální, jaksi zprostředkované polohy, budou města sloužit především jako kulturní centra, místa umožňující bezprostřední kontakt lidí, sdílení zážitků a prožitků společných hodnot. Centra aktivit, ve kterých lidé svou aktivní a osobní účastí přepisují danou kulturu z generace ne generaci.  

Města budou stále více školou společenského soužití a zkušenosti s politickým organizováním demokratické společnosti. Vzory chování pro tuto oblast lze sice přenášet pomocí moderních medií, zkušenost však člověk musí získávat jen osobní účastí. 

Význam historických stavebních objektů města, jako jakýchsi kontemplativních zrcadel, trvale poroste. Tuto funkci, v úzkém slova smyslu, doposud plní kostely a modlitebny církví. Myslím si, že v širším a volnějším slova smyslu tuto úlohu postupně převezmou celá seskupení městských staveb.  Je docela možné, že v budoucnu opět výrazně poroste význam měst, která si zachovala krásná  historická jádra. (Mimochodem, proto nevidím důvod, proč by se například Olomouc opět nemohla stát nejvýznamnějším moravským městem. Dávná soutěž obou měst se již nepovede v mocensko-ekonomické oblasti, ale v kulturnosti. A to se mi líbí.) 

Bezděky se dostávám k samotnému Brnu. Co z toho všeho vyplývá konkrétně pro Brno? Jak mám rozvíjet to, co mám na tomto městě rád a co mne s ním identifikuje - co budou hlavní důvody pro jeho zachování?  Myslím, že musím intenzivně pečovat o rozvíjení hlavně těch neekonomických důvodů, které vedly k jeho vzniku.  

Budu jej dělat krásným a hlavně dobře obyvatelným. Tak jako za starých dob,  musím se postarat, aby  jeho veřejná prostranství  přitahovala lidi  k setkávání s jinými lidmi, aby měli kde posedět, dát si něco dobrého k jídlu, mohli se dívat na život pulzující v historických objektech. Nabídnu jim všemožné služby a potěšení v chráněném, čistém, zdravém a bezpečném prostředí. 

Budu přidávat k tomu, v čem spočívá jedinečnost a neopakovatelnost Brna.     
Je-li zvláštní v tom, že se v něm vždy dobře mísily různé národní kultury a že        občany města se opět bude stávat stále více cizinců, pak udělám všechno, aby se tu cítili dobře a naše rozdíly byly hnacím motorem přemýšlení a rozvoje.  

Je-li zvláštní v tom, že má lidsky přiměřenou velikost (výhodu, že není hlavním městem),  pak se budu snažit jeho rozsáhlost spíše zmenšovat.  Až se přežijí obklopující věnce sídlišť, nechám je postupně zaniknout. S velkou pečlivostí se ovšem budu věnovat péči o detaily toho, co zůstane zachováno. (Demografové tvrdí, že v dalších dvou desetiletích bude obyvatel méně a navíc bude populace stárnout.) I v mé dlouhodobější představě se město spíše zmenší, tak aby se dalo opět chodit pěšky nebo jezdit na kole. 

Je-li zvláštní v tom, že je geograficky umístěno na rozhraní mezi vrchovinou a úrodnou zemědělskou rovinou, budu těžit z vlídnosti tohoto přirozeného rozhraní dvou poněkud odlišných světů, s nepříliš zkaženým prostředím.  

Je-li zvláštní v tom,  že říční toky byly významnou oporou jeho pevnostních  
hradeb z jihovýchodu, pak vody opět využiji k upevňování - tentokrát jeho   
budoucí pověsti města plného zeleně a živé vody.   

Jeho výjimečnost jako křižovatky cest asi nezachovám. Skutečnými křižovatkami budoucnosti jsou letiště a ta lze postavit u každého města. Zda se mi podaří udržet na křižovatkách nezávislé proudění nehmotných projevů kultur, bude záviset na všech ostatních činitelích.  

Budu  investovat do těch institucí, které vytvářejí prostředí pro to, co lidé     nemohou mít  izolovaně, doma u televize, počítačových terminálů a               multimediálních prostředků - zážitek přímé účasti na setkání s ostatními, sdílení  silných zážitků v hledištích divadel, v koncertních sálech, ve výstavních síních, ale také na veletrzích a ve vestibulech bank a tribunách sportovišť. 

Zajišťuje-li budoucnost Prahy jeho statut hlavního města a jeho krása, budoucnost některých dalších měst jen jejich krása, pak v Brně je to jinak. Pokud Brno rostlo v "ekonomickém věku" jeho průmyslem, tak jeho budoucnost v "informačním věku" je výlučně ve vědě a umění, ve vysokých školách všeho druhu. S jejich rozvojem do roviny nadnárodního věhlasu bude spojen jeho další osud. Budu proto rozhodně pečovat o to, aby bylo městem s areály škol, ústavů a vzdělávacích institucí - knihoven, studií, dílen, ateliérů a všech zařízení, kde lidé mnoha národností spolu generují a předávají si znalosti, dovednosti, slouží jako lidské a profesionální vzory. Vím,  odbornost spočívá ve znalosti, kde si poslední informace opatřit (na to město potřebovat nebudu), ale také vím, že satelitní přenosy lekcí distančního vzdělávání v budoucnu přímý kontakt mezi lidmi  nenahradí. Potenciální význam informací se aktivuje právě tím, co okoukám a naučím se od druhých.  

Protože jediné zbylé chlouby brněnské architektury, totiž funkcionalistické stavby, potřebnou magičnost místa a imaginaci lidí příliš nepodporují, určitě zpřístupním všechny doklady o minulosti Brna. Rozhodně k tomu využiji pevnost Špilberk. Ta se stane jakýmsi protějškem Výstaviště. Výstavním a studijním  areálem, kde bude možno prožít celé dny toulkami v minulosti a budoucnosti města, když je venku nepříznivé počasí. Tam otevřu muzejní a archivní sbírky, ukazující jak město vypadalo, když bylo významné zasedáními Zemského soudu, ukážu Zemské desky. Vystavím všechny dochované obrazy města v jeho dějinách, plány jeho opevnění. Vydám konečně i soubornou obrazovou knihu. Turistům ale tuto procházku dějinami města připravím i multimediálně. Na kompaktním discích je osloví markrabě Jošt.  Karel starší ze Žerotína jim poví o morálních svízelích doby, kdy byl v úřadě - o trpkém údělu muže který zůstal, ale i o trpkém  osudu svého bratra Ladislava Velena, muže který emigroval. Skočím do přítomnosti - jako stálou výstavu zopakuji expozici, která před několika lety prezentovala nerealizované plány architektů. Útvar hlavního architekta magistrátu se z úřadu promění na otevřenou odbornou, kulturní, politickou a tedy vzdělávací laboratoř. Tam také lidi pozvu, aby na počítačích modelovali libovolné podoby svého města. Naučili se simulovat jeho rozvoj a správu.   

Budu se snažit, aby vždy bylo k dispozici dost „divokých nápadů“,  fantazií, hodně překračujících horizont zaběhaných hodnot, měřítek a úvah. Nápady posouvají věci vpřed a jsou-li opravdu silné, peníze na jejich realizaci přijdou samy. Už nyní sním o tom, jak by Brno vypadalo jako námořní nebo alespoň říční přístav,  jako evropsky významné letiště, kosmická základna, nebo sídlo nějaké světové, třeba genetické banky. Jak zachovat některé staré továrny  mechanického věku a změnit je v technické skanzeny, jiné změnit ve svět divadel, koncertních sálků a hudebních studií i galerie s novým životem. Moravská galerie nepřijde zkrátka a stará touha po slušném koncertním sále se v uvolněných prostorách určitě splní.  Sním o tom, že se už brzy nebudeme bát velké politiky a bude nás zajímat spíše lokální politika. Sváry nebudou jen smutného provinčního rozměru o to, kdo bude vládnout, ale jak společné problémy řešit co nejlépe. Sním o tom, že ti nejprůraznější občané budou sice odcházet do světa, budou tam třeba pracovat na významných místech, ale budou se z něj opět do Brna vracet a  ti nejzkušenější budou chtít vstupovat do jeho správy. Pomohou nám vidět lokální problémy globálníma očima. Sním o tom, že třeba všichni budeme umět opět rádi také německy. Že se budeme těšit z blízkosti Vídně a  Bratislavy  a Vídeňáci  a Bratislavané  budou rádi, že do Brna je kousek. Sním o tom, jak se z Vojenské akademie stane Akademie mírových sil OSN. Jak se spojí území od Blanenského krasu až po Valticko-lednický areál do jednoho ráje na zemi, kam  se budou (jako hosté nějaké budoucí, možná sjednocené brněnské univerzity) v době vinobraní pravidelně a rádi vracet členové Římského klubu, nositelé Nobelových cen, monarchové a hlavy států, představitelé mezinárodních organizací. Jak budou svými vystoupeními tradičně zahajovat každý nový semestr.  Škodolibě sním o tom, že pro protokolární povinnosti a problémy s patřičným ubytováním hostů se primátorka města a rektor univerzity vůbec nedostanou k práci. Sním o tom, že se budeme učit umět vidět dále do budoucnosti, než jen pouze v horizontu hmotného zajištění vlastních dětí. Sním o tom, že jsem pro přitažlivost města zajistil nutnou svébytnost i otevřenost a naše křižovatka kultur jménem Brno tak v široké, evropské zemi nezanikne.  

Lubomír Kostroň , 19.4.1998