|
Teorie
růstu města a snění o Brně 21.století
Rád
si hraji s představou města jako výsledku působení dějů, z nichž po čase
zbývá jen struktura - budovy, náměstí, ulice a zeleň, prostě lidské
výtvory. Tyto viditelné, hmotné objekty pro mne představují
skořápky, ve kterých pulzuje život a které zprostředkovávají oddělení i
vzájemný styk neviditelných světů jednotlivých lidí i jejich společenství
s proměnami vnějšího světa přírody. Přemýšlívám tak o Brně, městě,
ve kterém žiji. Snažím se porozumět tomu, co prožívali a dělali lidé, kteří
již dávno fyzicky neexistují, kteří však zanechali otisky
svého života ve skořápkách města, v usazeninách moří dřívějších
lidských prožitků a činů, abych lépe porozuměl tomu, co prožívám a dělám
sám. Abych dokázal porozumět tomu, čemu věnovat svůj vlastní omezený čas.
Město
si představuji jako stavbu, třeba Babylonskou věž. Principy, důvody, proč
města vznikala a trvají, si lze představit jako sloupy, směr svislé
osy je čas. Dole minulost, nahoře budoucnost. O jaké sloupy v této
struktuře může jít?
Jedním z nich by asi bylo soustředění
výrobních a obchodních možností. Třeba možnosti obdělávat půdu, získávat
něco užitečného z místních podmínek - dřevo z lesů, nerosty ze země. A
konečně i uhájit kumulující se majetek proti nepříznivým přírodním vlivům
i nepřátelům. Místo, které si lidé v minulosti zvolili k založení
osídlení, dobře umožňovalo zastavit se (třeba při překonávání řeky), setkat
se s druhými, povědět si, co je nového a obchodovat, dobře pojíst
a pobýt v chráněném a příjemném prostředí. Dalším umožňovalo usadit se,
živit se i jinak než obchodem a poskytováním služeb pocestným. Města
vyrůstala podél cest, kterými proudili lidé se svým zbožím (materiálními
statky), informacemi a přesvědčeními (nemateriálními statky). Představuji
si, že v historii tedy města rostla u brodů, křižovatek cest
a překladišť zboží (přístavů), které bylo možno hájit. Rostla tedy ve vazbě
na především geograficky jasně vyjádřené proudy a místa kumulace materiálního
bohatství. To vše byly fyzicky náročné činnosti a přírodní podmínky přitom
hrály výrazně determinující úlohu. Jedním sloupem, principem, na kterém
abstraktní model města stojí, je tedy kumulace materiálního bohatství,
zajišťujícího hmotné a zprostředkovaně i nehmotné potřeby lidí.
Druhým
sloupem je pocit významnosti místa - „genius loci“. Jedním jeho zdrojem
by mohl být jeho dávný kultovní charakter, vztahující se nejdříve
k přírodní lokalitě. Druhým zdrojem pak to, že usedlíci se s nějakou lokalitou
identifikovali a začali ji považovat za svůj domov. Určité
místo začali přeměňovat v postupně čím dál více lidský výtvor. Ve
vědomí generací se obojí mísilo, síla „ducha místa“ narůstala či
se vytrácela a třeba měnila svůj význam. Citový prožitek významnosti,
identifikace s místem a pocit příslušnosti k němu však přetrvávaly.
Životy
generací si představuji jako kumulující se vrstvy, příčné vazby mezi
oběma sloupy abstraktní struktury. Představuji si je jako dynamické víry
- město je atraktor, místo, které přitahuje generace lidí a ti v
něm žijí a pracují. Čerpají z něj podmínky pro svůj život a vkládají do
něj své úsilí. Vložená energie je větší, než odčerpaná a struktura vrstvy
tak nabývá na objemu i složitosti - roste. Přitažlivost víru se tím, co
lidé vkládají, posiluje. Město je prostě dynamický soubor vztahů mezi občany
a organizacemi, bohatě utkaná síť proudění informací, peněz, emocí, služeb
a inspirací v podobě mnohočetných zpětných vazeb. Čím však roste přitažlivá
síla a dynamika víru? Síla víru roste s počtem obyvatel města, s jeho schopností
měnit své uspořádání tak, aby nabízelo souhrn podmínek, odpovídajících
jakési celkové představě o tom, co je kvalitně prožitý život v dané době.
V tom je jistě obsažena i možnost pracovního uplatnění, ale i spolupůsobení
okolního přírodního prostředí a třeba i příznivého klimatu. A konečně
síla tohoto víru roste i tím, že občané vědomě formulují a kultivují
své vize o budoucnosti města - kladou základy, na kterých se může dobře
rozvíjet i v budoucnosti.
Do
těchto historických vrstev vkládám všechny projevy života, odvíjející
se z obou nosných sloupů. Sem si zařazuji konkrétní projevy hmotné kultury,
skládám do mozaiky hodnoty, které vyznáváme, jména různých -izmů,
co jich jen bylo vymyšleno, jejich proměny a střety, jimiž trpíme.
Války, kterými věž ubouráváme - avšak v jejich důsledcích přitom
paradoxně stavbu zrychlujeme. Stále stejné společenské rituály, které
udržujeme, všechny projevy neustálého soupeření o moc v lidském stádě.
Názvy organizací a institucí, které si lidé ve svém společenství vytvářejí.
Životní styl a shon současnosti.
Jistě,
svou současnost znám nejlépe - protože se na ní svými prožitky
účastním, je pro mne nejpestřejší. Směrem do minula se mi barvy vrstev
vytrácejí, jak jsou mi prožitky minulých generací čím dál méně srozumitelné.
Konkrétní podobu struktury vrstev
budoucích si umím odvodit jen obtížně. Sloupy této vize, představující
příčiny, pro které vír města lidi přitahuje, by však měly platit stále,
byť mají měnící se výraz. Pokusím se z nich odvinout vizi o budoucnosti
města Brna, řekněme tak za sto let.
Protáhnu-li
první sloup vzhůru, směrem do budoucnosti, jak se promění barvitost vrstvy
života, kterou ponese? Klíčové jsou tedy výroba a obchod. Jestliže si bohatství
společnosti rozdělím na hmotnou a nehmotnou složku, pak se
mi zdá, že na rozdíl od dřívějších dob, bude v průběhu času klesat význam
výroby a kumulace hmotných statků. Děje se tak ostatně již
dnes - celá odvětví tradiční výroby a průmyslu se přesouvají jinam nebo
vůbec zanikají. Silně bude narůstat význam podílu nehmotného bohatství
a těch výrob, které jsou náročné na znalosti. A i z těch se udrží
jen ty, které vyžadují tradici a znalosti i dovednosti, které nelze snadno
předávat tam, kde je práce lacinější. Musím se ptát, zda v současnosti
vůbec něco takového pro budoucnost Brna máme. Myslím si, že ne. Věhlas
všech textilních a strojírenských výrob pohasíná. Podobně i v oblasti nehmotného
bohatství. Které obory vědění jsou v Brně tradičně a na vysoké úrovni
rozvíjeny a mají předpoklady k rozvoji i v budoucnosti? Nevím o žádných,
které by se promítaly do unikátní a současně strategicky významné výroby.
Nárůst významu znalostí a dovedností spolu s poklesem významu málo
náročné výroby mne vede k závěru, že nosným prvkem rozvoje města nakonec
budou především obchod a finančnictví. Zejména v podobě, přesahující význam
pouhých služeb obyvatelům města. Podoba budoucí vrstvy života města bude
tedy vycházet z rovnice:
potenciál rozvoje =
vědění a dovednosti + finančnictví a obchod
Myslím
si, že více než věci, jsou informace a peníze jen „energetickým“
potenciálem. Jejich smysl se naplňuje předáváním, musí proudit - nemá smysl
je pouze hromadit. Předáváním, přeměňováním může tento potenciál
růst - nebo se ztrácet. Ve statické podobě mají informace a peníze jen
cenu svých nosičů, která většinou není valná. Navíc, jak je známo, informace
trpí zastaráváním mnohem více, než peníze inflací. Avšak na rozdíl
od věcí, hmotných objektů, informace a peníze nejsou vázány na cesty
a křižovatky v geografickém smyslu. Neproudí po železnicích, silnicích
a dálnicích, ale v podobě elektrických impulsů po hustě spojených sítích
vlásečnic - a dokonce ve stále větší míře i bez nich. Jsou doslova ve vzduchu,
všude kolem nás. Jejich křižovatkami už nemusí být města. Jako potenciál
rozvoje slouží lidské společnosti v libovolných místech a vlastně
tak negují tradiční funkci města. Čím dál tím víc tomu bude tak, že lidé
město z ekonomických důvodů potřebovat nebudou, ale město bude právě z
těchto důvodů potřebovat je. Globální závody o udržení ekonomických kompetitivních
výhod se už nebudou muset odehrávat ve městě, budou se odehrávat
všude, i mimo ně. Ostatně už i dnes se města mění - lidská osídlení se
stále více přelévají přes administrativní hranice měst a vytváří souvislou
zástavbu v kulturně transformované krajině. Kapitál a informace neznají
žádných hranic. Aby byly informace a peníze i nadále potenciálem
pro další existenci a rozvoj města, aby byly v budoucnu do města stále
přitahovány, budou k tomu muset existovat především jiné než výrobní a
ekonomické důvody. Nezbývá, než je hledat v onom sloupu číslo dvě.
Tím
druhým nosným sloupem budoucnosti je pocit významnosti místa, silný zážitek
jeho „ducha“. Vzniká nejen estetickým prožitkem, nějakou zvláštností ve
srovnání s okolím, ale i vědomím našeho vztahu k danému místu - příslušností,
často ztotožňovanou se zážitkem domova. Vazbou, kterou jsme si v
průběhu času vytvořili vlastní vloženou prací, vztahy, prožitky.
Je to místo, ke kterému se po generace pojí určité tradice, stabilizující
proměnlivost života a překračující jeho krátkodobost. Tedy
činitele, veskrze neměřitelné a iracionální. Je vůbec možné,
aby v budoucnosti existence a perspektiva dalšího rozvoje mého města
stála na tak nesmyslně nejistých, subjektivních základech? Jsem přesvědčen,
že ano. Když pro jeho existenci pominuly obranné a v budoucnu pominou
i ekonomické důvody, zajištění kontinuity bude spočívat na vědomí společně
sdílených hodnot. Města, která nebudou krásná a na tuto náhle osamocenou
duchovně kulturní funkci nebudou stačit, se při své expanzi do okolí "rozpustí"
a splynou s ním. To v lepším případě. V horším prostě zevnitř vymřou.
Co
mám dělat, aby model mého města trval i v budoucnu, kdy občané informační
společnosti budou moci snadno získat obživu a žít i jinde? Jak budou
vypadat obrysy vyššího patra stavby, jaká bude budoucí tvář města?
V čem, obecně řečeno, mám hledat záruky trvání a rozvoje města?
Zdá
se, že v ničem významnějším, než v lásce k němu a ve vděčnosti, protože
nám zajišťuje vlastní identitu. Nosným prvkem, zajišťujícím budoucí existenci
města už nebude ekonomie, ale prožitek jeho krásy.
Tak,
jak se velká část kultury se stále více přenáší do mediální, jaksi zprostředkované
polohy, budou města sloužit především jako kulturní centra, místa umožňující
bezprostřední kontakt lidí, sdílení zážitků a prožitků společných hodnot.
Centra aktivit, ve kterých lidé svou aktivní a osobní účastí přepisují
danou kulturu z generace ne generaci.
Města
budou stále více školou společenského soužití a zkušenosti s politickým
organizováním demokratické společnosti. Vzory chování pro tuto oblast lze
sice přenášet pomocí moderních medií, zkušenost však člověk musí získávat
jen osobní účastí.
Význam
historických stavebních objektů města, jako jakýchsi kontemplativních zrcadel,
trvale poroste. Tuto funkci, v úzkém slova smyslu, doposud plní kostely
a modlitebny církví. Myslím si, že v širším a volnějším slova smyslu tuto
úlohu postupně převezmou celá seskupení městských staveb. Je docela
možné, že v budoucnu opět výrazně poroste význam měst, která si zachovala
krásná historická jádra. (Mimochodem, proto nevidím důvod, proč by
se například Olomouc opět nemohla stát nejvýznamnějším moravským městem.
Dávná soutěž obou měst se již nepovede v mocensko-ekonomické oblasti, ale
v kulturnosti. A to se mi líbí.)
Bezděky
se dostávám k samotnému Brnu. Co z toho všeho vyplývá konkrétně pro Brno?
Jak mám rozvíjet to, co mám na tomto městě rád a co mne s ním identifikuje
- co budou hlavní důvody pro jeho zachování? Myslím, že musím intenzivně
pečovat o rozvíjení hlavně těch neekonomických důvodů, které vedly k jeho
vzniku.
Budu
jej dělat krásným a hlavně dobře obyvatelným. Tak jako za starých dob,
musím se postarat, aby jeho veřejná prostranství přitahovala
lidi k setkávání s jinými lidmi, aby měli kde posedět, dát si něco
dobrého k jídlu, mohli se dívat na život pulzující v historických objektech.
Nabídnu jim všemožné služby a potěšení v chráněném, čistém, zdravém a bezpečném
prostředí.
Budu
přidávat k tomu, v čem spočívá jedinečnost a neopakovatelnost Brna.
Je-li zvláštní v tom, že se v něm
vždy dobře mísily různé národní kultury a že
občany města se opět bude stávat stále více cizinců, pak udělám všechno,
aby se tu cítili dobře a naše rozdíly byly hnacím motorem přemýšlení a
rozvoje.
Je-li
zvláštní v tom, že má lidsky přiměřenou velikost (výhodu, že není hlavním
městem), pak se budu snažit jeho rozsáhlost spíše zmenšovat.
Až se přežijí obklopující věnce sídlišť, nechám je postupně zaniknout.
S velkou pečlivostí se ovšem budu věnovat péči o detaily toho, co zůstane
zachováno. (Demografové tvrdí, že v dalších dvou desetiletích bude obyvatel
méně a navíc bude populace stárnout.) I v mé dlouhodobější představě se
město spíše zmenší, tak aby se dalo opět chodit pěšky nebo jezdit na kole.
Je-li
zvláštní v tom, že je geograficky umístěno na rozhraní mezi vrchovinou
a úrodnou zemědělskou rovinou, budu těžit z vlídnosti tohoto přirozeného
rozhraní dvou poněkud odlišných světů, s nepříliš zkaženým prostředím.
Je-li
zvláštní v tom, že říční toky byly významnou oporou jeho pevnostních
hradeb z jihovýchodu, pak vody opět
využiji k upevňování - tentokrát jeho
budoucí pověsti města plného zeleně
a živé vody.
Jeho
výjimečnost jako křižovatky cest asi nezachovám. Skutečnými křižovatkami
budoucnosti jsou letiště a ta lze postavit u každého města. Zda se mi podaří
udržet na křižovatkách nezávislé proudění nehmotných projevů kultur, bude
záviset na všech ostatních činitelích.
Budu
investovat do těch institucí, které vytvářejí prostředí pro to, co lidé
nemohou mít izolovaně, doma u televize, počítačových terminálů a
multimediálních prostředků - zážitek přímé účasti na setkání s ostatními,
sdílení silných zážitků v hledištích divadel, v koncertních sálech,
ve výstavních síních, ale také na veletrzích a ve vestibulech bank a tribunách
sportovišť.
Zajišťuje-li
budoucnost Prahy jeho statut hlavního města a jeho krása, budoucnost některých
dalších měst jen jejich krása, pak v Brně je to jinak. Pokud Brno rostlo
v "ekonomickém věku" jeho průmyslem, tak jeho budoucnost v "informačním
věku" je výlučně ve vědě a umění, ve vysokých školách všeho druhu. S jejich
rozvojem do roviny nadnárodního věhlasu bude spojen jeho další osud. Budu
proto rozhodně pečovat o to, aby bylo městem s areály škol, ústavů a vzdělávacích
institucí - knihoven, studií, dílen, ateliérů a všech zařízení, kde lidé
mnoha národností spolu generují a předávají si znalosti, dovednosti, slouží
jako lidské a profesionální vzory. Vím, odbornost spočívá ve znalosti,
kde si poslední informace opatřit (na to město potřebovat nebudu), ale
také vím, že satelitní přenosy lekcí distančního vzdělávání v budoucnu
přímý kontakt mezi lidmi nenahradí. Potenciální význam informací
se aktivuje právě tím, co okoukám a naučím se od druhých.
Protože
jediné zbylé chlouby brněnské architektury, totiž funkcionalistické stavby,
potřebnou magičnost místa a imaginaci lidí příliš nepodporují, určitě zpřístupním
všechny doklady o minulosti Brna. Rozhodně k tomu využiji pevnost Špilberk.
Ta se stane jakýmsi protějškem Výstaviště. Výstavním a studijním
areálem, kde bude možno prožít celé dny toulkami v minulosti a budoucnosti
města, když je venku nepříznivé počasí. Tam otevřu muzejní a archivní sbírky,
ukazující jak město vypadalo, když bylo významné zasedáními Zemského soudu,
ukážu Zemské desky. Vystavím všechny dochované obrazy města v jeho dějinách,
plány jeho opevnění. Vydám konečně i soubornou obrazovou knihu. Turistům
ale tuto procházku dějinami města připravím i multimediálně. Na kompaktním
discích je osloví markrabě Jošt. Karel starší ze Žerotína jim poví
o morálních svízelích doby, kdy byl v úřadě - o trpkém údělu muže který
zůstal, ale i o trpkém osudu svého bratra Ladislava Velena, muže
který emigroval. Skočím do přítomnosti - jako stálou výstavu zopakuji expozici,
která před několika lety prezentovala nerealizované plány architektů. Útvar
hlavního architekta magistrátu se z úřadu promění na otevřenou odbornou,
kulturní, politickou a tedy vzdělávací laboratoř. Tam také lidi pozvu,
aby na počítačích modelovali libovolné podoby svého města. Naučili se simulovat
jeho rozvoj a správu.
Budu
se snažit, aby vždy bylo k dispozici dost „divokých nápadů“, fantazií,
hodně překračujících horizont zaběhaných hodnot, měřítek a úvah. Nápady
posouvají věci vpřed a jsou-li opravdu silné, peníze na jejich realizaci
přijdou samy. Už nyní sním o tom, jak by Brno vypadalo jako námořní nebo
alespoň říční přístav, jako evropsky významné letiště, kosmická základna,
nebo sídlo nějaké světové, třeba genetické banky. Jak zachovat některé
staré továrny mechanického věku a změnit je v technické skanzeny,
jiné změnit ve svět divadel, koncertních sálků a hudebních studií i galerie
s novým životem. Moravská galerie nepřijde zkrátka a stará touha po slušném
koncertním sále se v uvolněných prostorách určitě splní. Sním o tom,
že se už brzy nebudeme bát velké politiky a bude nás zajímat spíše lokální
politika. Sváry nebudou jen smutného provinčního rozměru o to, kdo bude
vládnout, ale jak společné problémy řešit co nejlépe. Sním o tom, že ti
nejprůraznější občané budou sice odcházet do světa, budou tam třeba pracovat
na významných místech, ale budou se z něj opět do Brna vracet a ti
nejzkušenější budou chtít vstupovat do jeho správy. Pomohou nám vidět lokální
problémy globálníma očima. Sním o tom, že třeba všichni budeme umět opět
rádi také německy. Že se budeme těšit z blízkosti Vídně a Bratislavy
a Vídeňáci a Bratislavané budou rádi, že do Brna je kousek.
Sním o tom, jak se z Vojenské akademie stane Akademie mírových sil OSN.
Jak se spojí území od Blanenského krasu až po Valticko-lednický areál do
jednoho ráje na zemi, kam se budou (jako hosté nějaké budoucí, možná
sjednocené brněnské univerzity) v době vinobraní pravidelně a rádi vracet
členové Římského klubu, nositelé Nobelových cen, monarchové a hlavy států,
představitelé mezinárodních organizací. Jak budou svými vystoupeními tradičně
zahajovat každý nový semestr. Škodolibě sním o tom, že pro protokolární
povinnosti a problémy s patřičným ubytováním hostů se primátorka města
a rektor univerzity vůbec nedostanou k práci. Sním o tom, že se budeme
učit umět vidět dále do budoucnosti, než jen pouze v horizontu hmotného
zajištění vlastních dětí. Sním o tom, že jsem pro přitažlivost města zajistil
nutnou svébytnost i otevřenost a naše křižovatka kultur jménem Brno tak
v široké, evropské zemi nezanikne.
Lubomír Kostroň , 19.4.1998
 |
|