Strach z ulice a strach na ulici 

Téma mi připomíná metaforu se zdravím.  Zdraví se definuje  snadněji negativně, jako absence nemoci - nebo obtížněji pozitivně, jako stav (spíše však dynamická rovnováha) tělesné a duševní (a společenské) pohody. Ostatně  společenské zdraví  se dá také charakterizovat jako situace, kdy  organizmus společnosti spotřebovává svou vitalitu na rozvíj tím, že početně roste, kulturně kvete a ekonomicky prosperuje. Patologických jevů je málo a organizmus společnosti je  průběžně zvládá. Takže náš strach z pobytu na ulici je důsledkem nadměrného prostoru, který jsme uvolnili pro bujení společenské patologie tím, že jsme se soustředili na něco jiného.  

Jednoduše se to konstatuje, ale co s tím?  Podobně jako v případě zdraví jednotlivce,  přístup je možný dvojí:  
  - vyhýbat se zdravotním rizikům (minimalizovat ohrožení) nebo  
  -posilovat odolnost, aby organizmus setkání s ohrožením vydržel  zdráv - bez   rozkmitání       
   noho stavu dynamické rovnováhy až do polohy nemoci.  

Když metaforu převedeme do problému strachu z ulice, pak  snadná rada pro jednoptlivce je zřejmá. Každá matka dceři poradí, aby večer zůstávala doma, musí-li ven, pak nechodila sama, ale ve společnosti,  držela se otevřených prostranství, kde by útočník tak nepřekvapil (ne okraje chodníků při domech, ale střed ulice). Prostě má vědět, kdy a kde být, a kdy a kde nebýt. To je ta (řekněme) pasivní stránka věci - znalost místní kultury.  Vyhýbat se rizikům. Aktivní pak je, učit se prvkům  sebeobrany nebo nosit přiměřenou zbraň (na to jsou však protichůdné názory) - to je naučit se ohrožení vydržet a zvládat.  
To tedy může dělat jednotlivec sám pro obranu své vlastní tělesné a duševní pohody.   

Může dělat  něco víc? Může přispěchat v případě ohrožení na pomoc druhému.  

Tím se ovšem dostáváme  do té pravé,  společenské dimenze celého problému. Protože nám jde o společenský problém - jednotlivý člověk, který by se na ulici bál jen tak sám, pro nic za nic,  byl by už opravdu nemocný. Takže jde  o ryze společenský problém.   

Nástrojem společnosti pro minimalizaci rizika  ohrožení občanů je represe - účinné odstrašující nástroje (všude policisté, briskně fungující soudy, tresty). To je však způsob, který jaksi zvenčí a dodatečně napomáhá neduživému tělu společnosti  přežívat.  Zdravá společnost však sama vytváří protilátky - takové prostředí kulturu, kde se společenským nemocem (např. nejvíce viditelné zločinnosti na ulici) příliš nedaří. To, nač architekti  a psychologové, se zájmem o revitalizaci měst vědecky přišli, vy víte z vlastní zkušenosti také:  kde je vlídně, tam se lidé rádi zdržují, je tam živo a ne mrtvo. Ulice a středy měst nechřadnou, nevylidňují se a nestávají se (zvláště v noci) životu nebezpečné.  

Jak jste si možná všimli  při cestách do ciziny, města zdaleka nežijí pouze turisty - i každý řádný hostinský ví, že základ prosperity jsou místní, pravidelní hosté. Po několik desetiletí se tam snaží vytlačovat dopravu, pohyb lidí zpomalovat. Z řidičů dělat chodce, kteří zajdou do obchůdku, z chodců  dělat posedávající zevlouny na lavičkách.  Nakonec všichni rádi občas posedí v závětří, na slunci či ve stínu, koukají se na  děti čabrající se  ve fontánce nebo jen tak na sebe navzájem, protože jim časem dojde, že vlastně SKUTEČNĚ není kam spěchat.  Ono je to tak, že čím rychleji se pohybujeme, tím víc sice vidíme, ale tím míň toho přitom prožijeme a tím míň toho z toho máme. Místo osamělého koukání se na televizní náhražky doma, je snadné na náměstí oslovit i cizího člověka a poklábosit  ne o mizernosti doby, ale o nenápadné kráse  kytek, na záhoně naproti. I mizernost doby je totiž ve srovnání s narciskou  pomíjivá a jen relativní. A co teprve ta slečna co šla kolem, té to sluší - a bude slušet ještě dlouho. 

A tak věc je vlastně v principu jednoduchá - chceme-li, aby ulice a veřejné prostory byly pro nás, byly naše, nesmíme se jich vzdát.  Musíme v nich být  a nedat je na pospas dravcům  kazisvětům.  Prakticky se to dělá tak,  že člověk začne sám  u sebe, ve svém bezprostředním okolí. Začne s tím, co sám nebo se sousedy zvládne. Udělá cosi pro „veřejné blaho“, vykročí ven za hranice souromého území. Například zamete kolem kontejnerů před domem. Samozřejmě, že zítra to bude stejné, jako by se nic nestalo. Ale jeden ví, že nejde o výsledek, ale o proces.  Ten je hrozně důležitý. Jde o vyjádření postoje, o příklad, o drobnou změnu k lepšímu. O rozšíření zájmu, běžně soustředěného jen na  své vlastní teritorium, na kus teritoria veřejného. Když nic, tak jde o vlastní dobrý pocit. A ovšem nic víc od zametání nečekám - jen tento dvojí drobný účinek.  A vytrvat. A být vynalézavý. Příklady táhnou. Kdosi, od koho to nejméně čekáte, se časem přidá. Lidé vidí skoro všechno, i když to nedají hned najevo - napřed přemýšlí proč to asi děláte, ale když na nic nepřijdou, budou zvědaví a  je šance, že vás kdosi podpoří a přidá se. Tak nějak se buduje  dobré jméno, pověst, navazují vztahy, vytváří společenské postavení, láme lhostejnost a anonymita, buduje solidarita a konečně i  zvyšuje bezpečnost v okolí.   
Celá potíž spočívá v tom, že efekt ozdravění, bezpečnost, roste v sumě - jen tehdy, když  se přidá lidí hodně. 

Povím vám příklad z paneláku. Když byl nový, byl skutečně pěkný. Jeden těch lepších, moderních také s velkými byty, kde se dobře bydlelo.  Velká vstupní hala  domu se s tím, jak se z dětí stávaly školáci, změnila v cosi špinavého a okopaného  - prostě  potupná ulička hanby při návratu z práce.  Dá se s tím něco dělat represí?  Zákazy, výprask - ale vlastně komu z nich? Dá, ale jsou to nervy, možná hádání se sousedy (dovolte, náš Venoušek přece...) a je to dřina pořád někoho honit. A tak jsme celý problém otočili. Proč represi? Z dětí se staly pyšní  průvodci vstupní halou, chlubící se svým spolužákům obrovským panem Pipem, který otevírá zipem jaro v přírodě.  Za  jeden weekend to společně namalovaly  - ještě že máme šikovného souseda, který omalovánku předkreslil  skoro jako Michelangelo. Pár let byl pokoj. Mám takových příkladů mnohem víc. Však jistě znáte podobné i vy. 

Jedná-li se o centra měst a třeba investice a plánování  a úřady, jde o totéž, jenže ve velkém.  Mechanizmus, kterým se na náměstí dostane pan Pip  s celým košem kytek  a lidí a dětí se jmenuje lokální politika.  To je nástroj, který, když budeme chtít, může sloužit k uzdravování veřejných prostranství a ulic. A tak vlastně musíme jen chtít a hned zítra začít - třeba uklízet kolem. Třeba něco zvelebit. Třeba oslovit svého poslance v místním zastupitelstvu. Ale začít a nečekat, že začne někdo jiný. Udělat první, malý krok.  Každá lavina začíná posunem jen malé částečky sněhu. V případě nás, lidí, je to změna postoje - z pasivity a naříkání nad stavem věcí k vlastní aktivitě v místě, kde žijeme. Tak to si o strachu z ulice myslím já. Dokud žiji, tak se jí nebojím. 
                                                 xxx 

Jenže člověk není jen beránek, kterému stádo přináší bezpečí. Je také lovec, vlk, hazardér a bývá agresivní.  Když tyto stránky najdou společensky pozitivní uplatnění, pak je odvážný, trochu dobrodruh, zvídavý a podnikavý.  Takoví lidé pomáhají posunovat vývoj. Chtějí předstihnout druhé, něčeho dosáhnout. Škála prostředků je široká. Někteří však jdou  cestou nejjednodušší, cestou nejmenšího odporu, když se nikdo nedívá, třeba i mimo  zákonné způsoby. V dobách společenských změn, když se důsledné dodržování  pravidel hry nenosí, cítí, že je prostor k rozletu. Za pár minut příjemného mrazení v zádech se dá zbohatnout a vyšvihnout se skokem. Ukázat si, jaký jsem pašák a lepší než ostatní. Třeba i tím, že po ulici zásadně jezdím středem - pro mne nějaká pravidla prostě neexistují!  Já jako silný či mocný prostě pravidla, stanovená k ochraně práv druhých nepotřebují.  Je to „arogance moci“ (titul knihy senátora Fullbrighta).  Mocní spolupráci druhých nepotřebují, spolupráce je jen to, co zbývá slabým.  A jsme v přemýšlení o vnitřní potřebě silných stát se vůdci i motivech ostatních nechat se pohodlně vést. Vzdát se kusu  jedinečné, osobní  iniciativy, své svobody, samostatnosti i zodpovědnosti ve prospěch toho, kdo si ji rád přidá k té své. A stane se ještě silnějším. Vzdát se kusu společného životního prostoru ve prospěch těch, kdo z nich k naší škodě okamžitě udělají jeviště pro svou sebeuspokojující aroganci. Jsme opět v politice.  Celá demokracie je o vyrovnávání vztahů mezi mocnými a obyčejnými lidmi, o pravidlech, vztahujících se k oblastem spolupráce i soupeření. 

Jiná cesta k bezpečné ulici nevede, než se dívat kolem, brát i ji jako  území, které je zde i pro mne, o které proto pečuji, sám a také ve spojení s druhými je zvelebuji a které bráním.  Myslím, že něco takového platí platí i mezi zvířaty, ale i v mezinárodním právu. K  tomu, aby byla námořní blokáda přístavu uznána, nestačí pouze vyhlásit ji. Je nutné ji i věrohodně mocensky prosadit. A  to je práce, kterou musí dělat každý sám, nestačí pouze deklarovat úmysly a lomit rukama nad stavem obecných poměrů.  

Lubomír Kostroň 
30.9.1997