|
Strach
z ulice a strach na ulici
Téma
mi připomíná metaforu se zdravím. Zdraví se definuje snadněji
negativně, jako absence nemoci - nebo obtížněji pozitivně, jako stav (spíše
však dynamická rovnováha) tělesné a duševní (a společenské) pohody. Ostatně
společenské zdraví se dá také charakterizovat jako situace, kdy
organizmus společnosti spotřebovává svou vitalitu na rozvíj tím, že početně
roste, kulturně kvete a ekonomicky prosperuje. Patologických jevů je málo
a organizmus společnosti je průběžně zvládá. Takže náš strach z pobytu
na ulici je důsledkem nadměrného prostoru, který jsme uvolnili pro bujení
společenské patologie tím, že jsme se soustředili na něco jiného.
Jednoduše
se to konstatuje, ale co s tím? Podobně jako v případě zdraví jednotlivce,
přístup je možný dvojí:
- vyhýbat se zdravotním rizikům
(minimalizovat ohrožení) nebo
-posilovat odolnost, aby organizmus
setkání s ohrožením vydržel zdráv - bez rozkmitání
noho stavu dynamické
rovnováhy až do polohy nemoci.
Když
metaforu převedeme do problému strachu z ulice, pak snadná rada pro
jednoptlivce je zřejmá. Každá matka dceři poradí, aby večer zůstávala doma,
musí-li ven, pak nechodila sama, ale ve společnosti, držela se otevřených
prostranství, kde by útočník tak nepřekvapil (ne okraje chodníků při domech,
ale střed ulice). Prostě má vědět, kdy a kde být, a kdy a kde nebýt. To
je ta (řekněme) pasivní stránka věci - znalost místní kultury. Vyhýbat
se rizikům. Aktivní pak je, učit se prvkům sebeobrany nebo nosit
přiměřenou zbraň (na to jsou však protichůdné názory) - to je naučit se
ohrožení vydržet a zvládat.
To tedy může dělat jednotlivec sám
pro obranu své vlastní tělesné a duševní pohody.
Může
dělat něco víc? Může přispěchat v případě ohrožení na pomoc druhému.
Tím
se ovšem dostáváme do té pravé, společenské dimenze celého
problému. Protože nám jde o společenský problém - jednotlivý člověk, který
by se na ulici bál jen tak sám, pro nic za nic, byl by už opravdu
nemocný. Takže jde o ryze společenský problém.
Nástrojem
společnosti pro minimalizaci rizika ohrožení občanů je represe -
účinné odstrašující nástroje (všude policisté, briskně fungující soudy,
tresty). To je však způsob, který jaksi zvenčí a dodatečně napomáhá neduživému
tělu společnosti přežívat. Zdravá společnost však sama vytváří
protilátky - takové prostředí kulturu, kde se společenským nemocem (např.
nejvíce viditelné zločinnosti na ulici) příliš nedaří. To, nač architekti
a psychologové, se zájmem o revitalizaci měst vědecky přišli, vy víte z
vlastní zkušenosti také: kde je vlídně, tam se lidé rádi zdržují,
je tam živo a ne mrtvo. Ulice a středy měst nechřadnou, nevylidňují se
a nestávají se (zvláště v noci) životu nebezpečné.
Jak
jste si možná všimli při cestách do ciziny, města zdaleka nežijí
pouze turisty - i každý řádný hostinský ví, že základ prosperity jsou místní,
pravidelní hosté. Po několik desetiletí se tam snaží vytlačovat dopravu,
pohyb lidí zpomalovat. Z řidičů dělat chodce, kteří zajdou do obchůdku,
z chodců dělat posedávající zevlouny na lavičkách. Nakonec
všichni rádi občas posedí v závětří, na slunci či ve stínu, koukají se
na děti čabrající se ve fontánce nebo jen tak na sebe navzájem,
protože jim časem dojde, že vlastně SKUTEČNĚ není kam spěchat. Ono
je to tak, že čím rychleji se pohybujeme, tím víc sice vidíme, ale tím
míň toho přitom prožijeme a tím míň toho z toho máme. Místo osamělého koukání
se na televizní náhražky doma, je snadné na náměstí oslovit i cizího člověka
a poklábosit ne o mizernosti doby, ale o nenápadné kráse kytek,
na záhoně naproti. I mizernost doby je totiž ve srovnání s narciskou
pomíjivá a jen relativní. A co teprve ta slečna co šla kolem, té to sluší
- a bude slušet ještě dlouho.
A
tak věc je vlastně v principu jednoduchá - chceme-li, aby ulice a veřejné
prostory byly pro nás, byly naše, nesmíme se jich vzdát. Musíme v
nich být a nedat je na pospas dravcům kazisvětům. Prakticky
se to dělá tak, že člověk začne sám u sebe, ve svém bezprostředním
okolí. Začne s tím, co sám nebo se sousedy zvládne. Udělá cosi pro „veřejné
blaho“, vykročí ven za hranice souromého území. Například zamete kolem
kontejnerů před domem. Samozřejmě, že zítra to bude stejné, jako by se
nic nestalo. Ale jeden ví, že nejde o výsledek, ale o proces. Ten
je hrozně důležitý. Jde o vyjádření postoje, o příklad, o drobnou změnu
k lepšímu. O rozšíření zájmu, běžně soustředěného jen na své vlastní
teritorium, na kus teritoria veřejného. Když nic, tak jde o vlastní dobrý
pocit. A ovšem nic víc od zametání nečekám - jen tento dvojí drobný účinek.
A vytrvat. A být vynalézavý. Příklady táhnou. Kdosi, od koho to nejméně
čekáte, se časem přidá. Lidé vidí skoro všechno, i když to nedají hned
najevo - napřed přemýšlí proč to asi děláte, ale když na nic nepřijdou,
budou zvědaví a je šance, že vás kdosi podpoří a přidá se. Tak nějak
se buduje dobré jméno, pověst, navazují vztahy, vytváří společenské
postavení, láme lhostejnost a anonymita, buduje solidarita a konečně i
zvyšuje bezpečnost v okolí.
Celá potíž spočívá v tom, že efekt
ozdravění, bezpečnost, roste v sumě - jen tehdy, když se přidá lidí
hodně.
Povím
vám příklad z paneláku. Když byl nový, byl skutečně pěkný. Jeden těch lepších,
moderních také s velkými byty, kde se dobře bydlelo. Velká vstupní
hala domu se s tím, jak se z dětí stávaly školáci, změnila v cosi
špinavého a okopaného - prostě potupná ulička hanby při návratu
z práce. Dá se s tím něco dělat represí? Zákazy, výprask -
ale vlastně komu z nich? Dá, ale jsou to nervy, možná hádání se sousedy
(dovolte, náš Venoušek přece...) a je to dřina pořád někoho honit. A tak
jsme celý problém otočili. Proč represi? Z dětí se staly pyšní průvodci
vstupní halou, chlubící se svým spolužákům obrovským panem Pipem, který
otevírá zipem jaro v přírodě. Za jeden weekend to společně
namalovaly - ještě že máme šikovného souseda, který omalovánku předkreslil
skoro jako Michelangelo. Pár let byl pokoj. Mám takových příkladů mnohem
víc. Však jistě znáte podobné i vy.
Jedná-li
se o centra měst a třeba investice a plánování a úřady, jde o totéž,
jenže ve velkém. Mechanizmus, kterým se na náměstí dostane pan Pip
s celým košem kytek a lidí a dětí se jmenuje lokální politika.
To je nástroj, který, když budeme chtít, může sloužit k uzdravování veřejných
prostranství a ulic. A tak vlastně musíme jen chtít a hned zítra začít
- třeba uklízet kolem. Třeba něco zvelebit. Třeba oslovit svého poslance
v místním zastupitelstvu. Ale začít a nečekat, že začne někdo jiný. Udělat
první, malý krok. Každá lavina začíná posunem jen malé částečky sněhu.
V případě nás, lidí, je to změna postoje - z pasivity a naříkání nad stavem
věcí k vlastní aktivitě v místě, kde žijeme. Tak to si o strachu z ulice
myslím já. Dokud žiji, tak se jí nebojím.
xxx
Jenže
člověk není jen beránek, kterému stádo přináší bezpečí. Je také lovec,
vlk, hazardér a bývá agresivní. Když tyto stránky najdou společensky
pozitivní uplatnění, pak je odvážný, trochu dobrodruh, zvídavý a podnikavý.
Takoví lidé pomáhají posunovat vývoj. Chtějí předstihnout druhé, něčeho
dosáhnout. Škála prostředků je široká. Někteří však jdou cestou nejjednodušší,
cestou nejmenšího odporu, když se nikdo nedívá, třeba i mimo zákonné
způsoby. V dobách společenských změn, když se důsledné dodržování
pravidel hry nenosí, cítí, že je prostor k rozletu. Za pár minut příjemného
mrazení v zádech se dá zbohatnout a vyšvihnout se skokem. Ukázat si, jaký
jsem pašák a lepší než ostatní. Třeba i tím, že po ulici zásadně jezdím
středem - pro mne nějaká pravidla prostě neexistují! Já jako silný
či mocný prostě pravidla, stanovená k ochraně práv druhých nepotřebují.
Je to „arogance moci“ (titul knihy senátora Fullbrighta). Mocní spolupráci
druhých nepotřebují, spolupráce je jen to, co zbývá slabým. A jsme
v přemýšlení o vnitřní potřebě silných stát se vůdci i motivech ostatních
nechat se pohodlně vést. Vzdát se kusu jedinečné, osobní iniciativy,
své svobody, samostatnosti i zodpovědnosti ve prospěch toho, kdo si ji
rád přidá k té své. A stane se ještě silnějším. Vzdát se kusu společného
životního prostoru ve prospěch těch, kdo z nich k naší škodě okamžitě udělají
jeviště pro svou sebeuspokojující aroganci. Jsme opět v politice.
Celá demokracie je o vyrovnávání vztahů mezi mocnými a obyčejnými lidmi,
o pravidlech, vztahujících se k oblastem spolupráce i soupeření.
Jiná
cesta k bezpečné ulici nevede, než se dívat kolem, brát i ji jako
území, které je zde i pro mne, o které proto pečuji, sám a také ve spojení
s druhými je zvelebuji a které bráním. Myslím, že něco takového platí
platí i mezi zvířaty, ale i v mezinárodním právu. K tomu, aby byla
námořní blokáda přístavu uznána, nestačí pouze vyhlásit ji. Je nutné ji
i věrohodně mocensky prosadit. A to je práce, kterou musí dělat každý
sám, nestačí pouze deklarovat úmysly a lomit rukama nad stavem obecných
poměrů.
Lubomír Kostroň
30.9.1997

|
|