|
Laminární
a turbulentní proudění jako metafora pro psychologii
Představte
si proudění. Proudění tekutin a plynů ve fyzice, energie
a informace v technice, plynutí času a sledu událostí
v našem životě, průběh procesů
a jevů v humanitních vědách i psychologii. Původně však jde
o pojmy z přírodních věd.
Matematikové
a fyzikové se začali zabývat prouděním
poměrně nedávno, v 18. století. Připomeňme jen Švýcara Leonharda
Eulera (ojler) a jeho práce o dynamice kapalin a plynů,
Francouze Josepha Fouriera (furjé) a jeho práce
z oblasti termodynamiky. Za studium jevů v oblasti termodynamiky
tzv. otebřených systémů dostal v r.1977 Nobelovu cenu Belgičan
Ilya Prigogin. V dnešní době a v obecnější rovině
se prouděním zabývá modelování nelineárních dynamických systémů,
a nás, laiky, nejvíce oslovuje její populární odnož, teorie chaosu.
Teoretizování i výzkumy v této oblasti dostaly
mohutný impulz díky možnosti matematicky modelovat a zobrazovat
dynamické děje výpočetní technikou. Z těchto modelů vyplývá, že zdánlivě
velmi rozmanité jevy mohou být řízeny velmi jednoduchými principy.
Posun v této oblasti vědy je významný pro všechny z nás,
kteří se zabýváme děním a procesy ve velmi komplexních systémech
- ať už jde o ekologii, společnost, lidské tělo a psychiku
nebo dějiny či vznik a percepci lidského výtvoru, třeba uměleckého díla.
Prostředí,
ve kterém žijeme, sestává
z různých vrstev skutečnosti, kde neviditelné
příčiny mívají viditelné projevy v dění a chování systémů.
Mám na mysli přirozené prostředí, ale i lidskou kulturu, tedy oblasti
jako jsou technika, ekonomika, právo a etika, či politika.
Změny v těchto oblastech působí na to jak je reflektujeme
a ovlivňujeme souběžně a spojitě,
ve sledu mnohonásobných uzavřených zpětnovazebních smyček, které
vytvářejí spletité hierarchie. Oddělujeme je od sebe
a pojmenováváme je především pro učely zkoumání,
a tím často ztrácíme možnost porozumět celku. Dynamika
dějů je v těchto oblastech různá - jak souběžná (laminární),
tak také bouřlivá (turbulentní). Všichni známe časy "řídké"
a "husté", období stagnace a změn. Z nedávných našich dějin si dobře pamatujeme
na obojí.
Laminárním
prouděním se rozumí podélný a souběžný pohyb atomů nebo molekul,
turbulentní proudění je jejich víření. Oboje se dá dobře vidět v oblaku
vydechovaného kouře, například při kouření dýmky. Střed proudu
dýmu je v určité části uspořádaný laminárně, po
okrajích turbuletně. Rozdíl je zřejmě dán stabilní nebo měnící se rychlostí
pohybu (tlakem, rozdíly teplot) a třením částic proudu s okolními,
klidnými částicemi. V určitém experimentálním
uspořádání dochází při změnách rychlosti
pohybu k tomu, že laminární proudění se v určitých okamžicích
mění a v pohybu částic dochází ke vzniku struktur - prstenců, spirálám
a konečně k chaosu, ve kterém se často
skrývají pravidelnosti vyššího řádu.
Když
se vrátím k obrazu dýmkového kouře, můžeme se považovat
za molekuly procházející klidnými i bouřlivými časy,
které do značné míry určují dynamiku našeho prožívání i chování, naše období
štěstí i hrůzy. Někdy jsme v nich jen pasivně smýkáni
(a jen vnitřní prožitky nás mění), jindy jsme aktivní a dokonce sami
"turbulence" vyvoláváme.
Nejde však jen o povrchní
metaforu. Odkazuji v této souvislosti také na výzkumy dění
v neuronových sítích, a to nejen v pohledu neurofyziologie,
ale v přeneseném slova smyslu i v architektuře počítačů a dokonce
i v "choreografii" chování lidí na
městských prostranstvích a v houfování ryb a ptáků ve
volné přírodě.
Zaměřím-li nyní vaši pozornost
pouze na lidskou psychiku, pak vhodnou
aplikační oblastí je třeba nervová soustava
a mnohovrstevně pracující lidský mozek. Vnímání,
myšlení, prožívání emocí i viditelné chování
lze nepochybně brát jako procesy,
kde metafora s laminárním a turbulentním prouděním poslouží
jako nový princip k organizaci toho, co doposud o
nich víme. Psychické procesy vnímání, myšlení, rozhodování,
prožívání, a konečně i jejich produkt, jednání,
probíhají různě, podle toho, jak se jejich "proud"
odvíjí. Jejich vlastnosti a projevy se mění podle toho, zda
převládá "laminární" nebo "turbuletní" dynamika
v dané situaci - a ovšem i k naší reflexi těchto situací a
navíc i sebereflexi. Situace, jejich reflexe i sebereflexe vztvářejí
hierarchii, kde dochází ke vzájemnému zrcadlení (to jen jako příklad soběpodobnosti
komplexních chování systémů). Samozřejmě, že tento příměr
platí i pro pozorovatelné jednání lidí, případně na jeho řízení.
Nyní
k tabulce, kterou máte před sebou.
1) Laminární proudění
odpovídá dění v prostředí, ve kterém se snázeji orientujeme,
a proto je pro nás srozumitelnější. Dobře v něm
vystačíme s analytickým modem kognice,
umíme v něm dobře vyhledávat funkční vztahy
mezi jeho prvky a tyto vztahy jsou stabilní. Naše
myšlení dokáže snadno rozplétat jednoznačné
řetězce příčin a následků. Díky jednotkám,
z nichž se takové prostředí skládá, je ovšem také méně
náročné a také tak je lidé prožívají.
Z jejich pohledu je to prostředí méně stresující. Rozhodovat
se a řídit chování těchto jednotek je snadné - jde o
chování spíše v rámci celku a to lze dobře zvládat na racionální, intelektové
úrovni. "Paměť" celku je důležitější, než "paměť" jeho
jednotek. Bez ohledu na rychlost samotného pohybu
je toto prostředí evolučně pomalejší
a pohyb změn kontinuální. Do jisté míry,
celý systém nedává prostor pro partikulární zájmy
svých jednotek (dobrými příklady jsou život s jasnou
hierarchií cílů, ale také strohé vymezení možností pohybu jednotek;
v pozitivní rovině pak klidné jednání, uspořádané rodinné vztahy;
v ekonomii ústředně řízený trh - prostě bezrosporný
pohyb v libovolné oblasti).
Při
bádání o jevech z této oblasti se kloníme spíše k Aristotelské epistemologii,
tedy soustřeďujeme se na jednotlivé proměnné, což má
v těchto podmínkách více výpovědní síly. Protože děje tohoto
typu jsou snadněji rozpoznatelné, pak pro naše
teorie o nich budeme častěji nacházet ekvivalenty v realitě. V důsledku
toho nám korespondenční teorie pravdy častěji poslouží jako zdroj kriterií
k jejich ověřování. Jednotky, proudící
laminárně, vytvářejí celek, který je svým způsobem uspořádanější.
Pro jeho pochopení má větší význam studovat celek, než
je samé. Proto v této situaci dobře vystačí
nomothetický výzkumný projekt a kvantitativní metodologie.
2)
Na druhé straně, turbulentní proudění představuje prostředí,
ve kterém se orientujeme nesnadněji právě pro velkou proměnlivost a různorodost
změn. Navíc, řada činitelů působí proti
sobě a jejich střety se kumulují.
Při orientaci v něm již s analytickou
kognicí nevystačíme a musíme spoléhat na
svou intuici. Funkční vztahy mezi prvky lze vysledovat jen
obtížně a uchylujeme se proto spíše k rozpoznávání strukturních
vzorců (patterns). Vyhledávat jednoznačné řetězce příčin
a následků ztrácí smysl. Jednotky, ze kterých se toto prostředí
skládá, je prožívají jako náročné a stresující. Rozhodovat
se a řídít chování jednotek je obtížně zvladatelné a
pouhý intelekt nestačí - iracionalita má mnohem větší prostor k
působení. Při turbuletních prouděních zjistíme mnohem častěji jevy,
které z různých důvodů označujeme jako patologické. Jednotky svým autonomních
chováním napomáhají vzniku turbulencí, a některé jejich výrazné
partikulární zájmy jsou v rozporu s celkem, přesto však
hledají určité sjednocení v celku (dobrými příklady jsou život s
nejasnou hierarchií cílů, jednání za stresu a emočním napětí, neuspořádané
rodinné vztahy, v ekonomii volný trh - prostě
rozporuplný pohyb v libovolné oblasti).
Při
bádání o jevech z této oblasti je
obtížné smysluplně stanovovat jednotlivé proměnné
(aristotelský způsob uvažování) a proto nezbývá, než
se klonit ke Galileovské epistemologii (soustřeďovat se na objekty, celky),
což má ovšem méně výpovědní síly. Možná, že do této domény
bude patrně spadat více teorií, které nemáme v realitě možnost empiricky
ověřovat. Proto nezbývá, než častěji využívat jen koherenční
teorii pravdy, jako zdroj kriterií pro jejich ověřování.
Jednotky, proudící turbulentně, vytvářejí řadu podsouborů
s různorodým (vířivým) chování. Pro pochopení chování celku
je nutné zabývat se studiem principů, řídících chování jak
celku, tak i jeho částí. Proto je důležitější znát i
"paměť" jednotlivých autonomních částí tohoto celku. Bez ohledu
na rychlost samotného pohybu je evoluční proměnlivost
dynamičtější - a v jistém smyslu diskontinuální.
Konec tabulky.
Za
jakých podmínek dochází k přechodu jednoho druhu proudění v
různých vrstvách skutečnosti do druhého, a jak se tyto přechody projevují,
je otázka, kterou studujeme ve společenských oborech
všichni. Nepochybné je jen to, že dění v jednotlivých
vrstvách společenské reality se složitě vzájemně ovlivňují
a za určitých okolností dochází ke kvalitativním změnám toku událostí.
K tomu, abychom našli uspokojivé odpovědi, brání do jisté míry
i to, že nám chybí společný přístup,
vědecké paradigma, které by překračovalo
hranice jednotlivých disciplin. Odpověď tedy nemůže podat jen psychologie
sama.
Na
rozdíl od fyziky však k "laminárnímu" nebo
"turbuletnímu" charakteru psychiky významně přispívá, že ony
"jednotky" našeho uvažování jsou aktivní. My sami
představujeme regulátory oné dynamiky a o své vůli posilujeme
nebo zeslabujeme povahu dění alespoň v okruhu naší osobní působnosti.
Přesto však metafora o proudění nepřestává platit. Naše uvažování se jen
posouvá blíže k navazující teorii komplexních systémů
(soběpodobnosti a emergentním jevům) která se snaží doložit,
že i dostatečně složité neživé systémy
mohou být aktivními a v jistém slova smyslu se chovat
jako živé. Aplikace této teorie vede k úvaze, že přes
určité rozdíly mezi živými a neživými systémy, některé
zákonitosti v jejich chování je možné vysvětlit na základě
obecněji platného modelu. Tím se snad opět otevírá cesta
k budování unitární teorie jevů studovaných v přírodovědných
a humanitních disciplinách. Otázka, jak využít teorie o komplexních
systémech v psychologii a dalších humanitních vědách, možná již ne jen
jako metafory, však překračuje rámec tohoto sdělení a je třeba ji otevřít
při jiné příležitosti.
L.Kostroň, 12.1.1997
Laminární a
turbulentní proudění jako metafora pro psychologii
Lubomír Kostroň
|
laminární procesy |
turbulentní procesy |
kognice |
analytická |
intuitivní |
|
nespojitá |
spojitá |
myšlení |
jednoznač. řetězce příčin a následků |
mnohoznačné vztahy příčin a následků |
|
funkční vztahy |
strukturní vzorce |
rozhodování |
racionální |
iracionální |
|
málo kriterií |
multikriteriální |
prožívání |
nenáročné |
emočně ambival. |
|
soulad |
konflikty |
chování |
uspořádané |
zkratkovité |
výzkum |
Aristotelská epistemiologie |
Galileovská epistemiologie |
|
korespondenční t. pravdy |
koherenční t. pravdy |
|
nomotetický projekt |
idiografický projekt |
|
systematický projekt |
reprezentativní proj. |
evoluční změna |
pomalejší |
rychlejší |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|