Laminární a turbulentní proudění jako metafora pro psychologii

Představte si proudění.  Proudění tekutin  a plynů  ve fyzice, energie a informace v technice, plynutí času  a sledu   událostí  v   našem   životě,   průběh  procesů   a  jevů v  humanitních vědách i psychologii. Původně však jde o pojmy z přírodních věd.
Matematikové a  fyzikové  se  začali  zabývat  prouděním  poměrně  nedávno, v 18. století. Připomeňme jen Švýcara Leonharda Eulera (ojler)  a jeho práce o dynamice kapalin  a  plynů,  Francouze Josepha  Fouriera (furjé) a  jeho  práce  z  oblasti termodynamiky. Za studium jevů v oblasti termodynamiky tzv. otebřených systémů dostal v r.1977  Nobelovu cenu  Belgičan Ilya Prigogin.  V  dnešní době a  v obecnější rovině  se prouděním zabývá modelování nelineárních dynamických  systémů, a nás, laiky, nejvíce oslovuje její populární  odnož, teorie chaosu. Teoretizování  i výzkumy  v této  oblasti dostaly  mohutný impulz díky možnosti  matematicky modelovat a  zobrazovat dynamické děje výpočetní technikou. Z těchto modelů vyplývá, že zdánlivě velmi rozmanité jevy mohou být  řízeny velmi  jednoduchými principy.  Posun v  této oblasti vědy je  významný pro všechny  z nás, kteří  se zabýváme děním a procesy ve velmi komplexních systémech  - ať už jde o ekologii,  společnost, lidské tělo a  psychiku nebo dějiny či vznik a percepci lidského výtvoru, třeba uměleckého díla.
Prostředí,   ve   kterém   žijeme,   sestává   z   různých vrstev  skutečnosti,  kde  neviditelné příčiny mívají  viditelné projevy v dění a chování systémů.   Mám na mysli  přirozené prostředí, ale i lidskou kulturu, tedy oblasti  jako jsou technika, ekonomika,  právo  a etika, či politika. Změny  v těchto oblastech  působí  na  to jak je reflektujeme a ovlivňujeme    souběžně   a  spojitě,   ve  sledu mnohonásobných uzavřených zpětnovazebních smyček, které vytvářejí spletité  hierarchie. Oddělujeme  je od  sebe a  pojmenováváme je především  pro  učely  zkoumání,  a  tím  často  ztrácíme možnost porozumět celku. Dynamika  dějů je v těchto oblastech  různá - jak souběžná  (laminární),  tak   také bouřlivá (turbulentní). Všichni  známe časy "řídké"  a "husté", období stagnace a změn. Z nedávných našich dějin si dobře pamatujeme na obojí.
Laminárním prouděním se rozumí podélný  a souběžný pohyb  atomů nebo molekul, turbulentní proudění je jejich víření. Oboje se dá dobře vidět v oblaku vydechovaného  kouře, například při kouření dýmky. Střed  proudu dýmu  je v  určité části  uspořádaný laminárně,  po okrajích turbuletně. Rozdíl je zřejmě dán stabilní nebo měnící se rychlostí pohybu (tlakem, rozdíly  teplot) a třením částic proudu s okolními,   klidnými  částicemi.   V  určitém   experimentálním uspořádání  dochází  při  změnách  rychlosti  pohybu  k  tomu, že laminární proudění  se v určitých okamžicích mění  a v pohybu částic dochází ke vzniku struktur - prstenců, spirálám a konečně k chaosu, ve   kterém  se   často  skrývají pravidelnosti  vyššího  řádu. 
Když se vrátím k obrazu dýmkového kouře,  můžeme se  považovat  za   molekuly procházející klidnými  i bouřlivými časy, které do značné míry určují dynamiku našeho prožívání i chování, naše období štěstí i hrůzy.  Někdy jsme v nich  jen pasivně  smýkáni (a jen vnitřní prožitky nás mění),  jindy jsme aktivní a dokonce sami "turbulence" vyvoláváme.
 Nejde však  jen o povrchní metaforu.  Odkazuji v této souvislosti také na výzkumy  dění v  neuronových sítích, a to nejen v  pohledu neurofyziologie, ale v přeneseném slova smyslu i v  architektuře počítačů a dokonce i v "choreografii"  chování   lidí   na   městských   prostranstvích a v houfování ryb  a ptáků ve volné  přírodě. 
 Zaměřím-li nyní vaši pozornost  pouze  na  lidskou  psychiku,  pak  vhodnou  aplikační oblastí  je  třeba  nervová  soustava  a  mnohovrstevně pracující lidský  mozek.  Vnímání,  myšlení,  prožívání  emocí  i viditelné chování   lze  nepochybně   brát  jako   procesy,  kde   metafora s laminárním a turbulentním prouděním  poslouží jako nový princip k organizaci  toho, co  doposud  o  nich víme.  Psychické procesy vnímání,  myšlení,  rozhodování,  prožívání,  a  konečně  i jejich produkt,  jednání,  probíhají  různě,  podle  toho,  jak se jejich "proud" odvíjí.  Jejich vlastnosti a projevy  se mění podle toho, zda  převládá  "laminární"  nebo  "turbuletní"  dynamika  v  dané situaci - a ovšem i k naší reflexi  těchto situací a navíc  i sebereflexi. Situace, jejich reflexe i sebereflexe vztvářejí hierarchii, kde dochází ke vzájemnému zrcadlení (to jen jako příklad soběpodobnosti komplexních chování systémů). Samozřejmě, že  tento   příměr   platí i pro pozorovatelné  jednání lidí,  případně na jeho řízení. 
Nyní k tabulce, kterou máte před sebou.
1)  Laminární proudění  odpovídá dění v prostředí, ve  kterém se snázeji  orientujeme, a proto je  pro  nás  srozumitelnější. Dobře  v něm vystačíme  s  analytickým  modem   kognice,  umíme  v  něm  dobře vyhledávat  funkční vztahy  mezi jeho  prvky a  tyto vztahy  jsou stabilní.  Naše  myšlení   dokáže  snadno  rozplétat  jednoznačné řetězce příčin a následků. Díky jednotkám,       z nichž se takové prostředí skládá, je ovšem  také  méně  náročné  a  také  tak  je lidé  prožívají.  Z jejich pohledu  je to  prostředí méně  stresující. Rozhodovat se a  řídit  chování těchto jednotek je snadné - jde o  chování spíše v rámci celku a to lze dobře zvládat na racionální, intelektové úrovni.  "Paměť" celku je důležitější, než  "paměť"  jeho  jednotek.  Bez  ohledu  na rychlost samotného pohybu  je  toto  prostředí   evolučně  pomalejší  a  pohyb  změn kontinuální.  Do  jisté  míry,  celý  systém  nedává  prostor pro partikulární  zájmy svých  jednotek (dobrými  příklady jsou život s jasnou  hierarchií  cílů,  ale také strohé vymezení možností pohybu jednotek; v pozitivní rovině pak klidné  jednání,  uspořádané rodinné vztahy;     v  ekonomii  ústředně  řízený trh -  prostě bezrosporný pohyb v libovolné oblasti).
Při bádání o jevech z této  oblasti se kloníme spíše k Aristotelské epistemologii, tedy soustřeďujeme  se na jednotlivé proměnné, což  má  v těchto podmínkách  více výpovědní síly.  Protože děje tohoto  typu jsou  snadněji  rozpoznatelné,  pak pro  naše teorie o nich budeme častěji nacházet  ekvivalenty v realitě. V důsledku toho nám korespondenční teorie pravdy častěji poslouží jako zdroj kriterií  k  jejich   ověřování.  Jednotky,  proudící  laminárně, vytvářejí celek,  který je svým způsobem  uspořádanější. Pro jeho pochopení  má větší  význam studovat  celek, než  je samé.  Proto v této  situaci  dobře   vystačí  nomothetický  výzkumný  projekt a kvantitativní metodologie. 
2) Na  druhé straně, turbulentní  proudění představuje prostředí, ve kterém se orientujeme nesnadněji právě pro velkou proměnlivost a různorodost  změn.  Navíc,  řada  činitelů  působí  proti  sobě a jejich   střety  se   kumulují.   Při   orientaci  v   něm  již s analytickou  kognicí  nevystačíme  a  musíme  spoléhat  na svou intuici. Funkční  vztahy mezi prvky lze vysledovat jen  obtížně a uchylujeme se  proto  spíše k rozpoznávání  strukturních  vzorců  (patterns). Vyhledávat  jednoznačné řetězce  příčin a  následků ztrácí smysl. Jednotky, ze kterých se toto  prostředí skládá, je prožívají jako náročné  a  stresující. Rozhodovat se a řídít  chování  jednotek  je obtížně zvladatelné a  pouhý intelekt nestačí -  iracionalita má mnohem větší prostor k  působení. Při turbuletních  prouděních zjistíme mnohem častěji jevy, které z různých důvodů označujeme jako patologické. Jednotky svým autonomních  chováním napomáhají vzniku turbulencí,  a některé jejich  výrazné partikulární zájmy  jsou  v rozporu  s celkem, přesto však  hledají určité sjednocení v celku (dobrými příklady jsou  život s nejasnou hierarchií cílů, jednání za stresu a  emočním napětí, neuspořádané rodinné vztahy, v ekonomii  volný  trh  -  prostě  rozporuplný  pohyb v libovolné oblasti).
Při  bádání  o  jevech  z  této  oblasti  je  obtížné  smysluplně stanovovat   jednotlivé  proměnné   (aristotelský  způsob  uvažování) a proto nezbývá,  než se klonit ke Galileovské epistemologii (soustřeďovat se na objekty, celky),  což má ovšem méně výpovědní síly. Možná,  že do této  domény bude patrně  spadat více teorií, které nemáme v realitě možnost empiricky ověřovat. Proto nezbývá, než  častěji využívat  jen koherenční  teorii pravdy,  jako zdroj kriterií  pro jejich  ověřování. Jednotky,  proudící turbulentně, vytvářejí  řadu podsouborů  s různorodým  (vířivým) chování.  Pro pochopení chování celku je  nutné zabývat se studiem principů,  řídících chování jak celku, tak  i jeho  částí. Proto  je důležitější znát i  "paměť" jednotlivých autonomních částí  tohoto celku. Bez ohledu  na  rychlost  samotného  pohybu  je evoluční proměnlivost dynamičtější - a v jistém smyslu diskontinuální.
Konec tabulky.
Za jakých  podmínek dochází k přechodu jednoho druhu  proudění v různých vrstvách skutečnosti do druhého,  a jak se tyto přechody projevují, je otázka,  kterou studujeme  ve společenských  oborech všichni. Nepochybné  je jen to,  že dění v  jednotlivých vrstvách společenské reality  se složitě vzájemně ovlivňují  a za určitých okolností dochází ke kvalitativním  změnám toku událostí. K tomu, abychom našli  uspokojivé odpovědi, brání  do jisté míry  i to, že nám   chybí  společný   přístup,  vědecké   paradigma,  které   by překračovalo hranice jednotlivých  disciplin. Odpověď tedy nemůže podat jen psychologie sama.
Na  rozdíl  od  fyziky  však  k  "laminárnímu" nebo "turbuletnímu" charakteru psychiky  významně přispívá, že  ony "jednotky" našeho uvažování  jsou  aktivní.  My  sami  představujeme regulátory oné dynamiky a o své  vůli  posilujeme  nebo zeslabujeme  povahu dění alespoň v okruhu naší osobní působnosti. Přesto však metafora o proudění nepřestává platit. Naše uvažování se jen posouvá blíže k  navazující teorii komplexních  systémů  (soběpodobnosti a emergentním jevům)  která se snaží doložit,  že  i  dostatečně  složité  neživé  systémy  mohou  být aktivními a  v jistém slova smyslu  se chovat jako živé.  Aplikace této teorie vede k úvaze,  že  přes určité rozdíly  mezi  živými a neživými systémy,  některé zákonitosti v jejich chování  je možné vysvětlit  na základě  obecněji platného modelu. Tím  se snad opět otevírá   cesta  k budování unitární teorie jevů studovaných v přírodovědných   a  humanitních disciplinách. Otázka, jak využít  teorie o komplexních systémech v psychologii a dalších humanitních vědách, možná již ne jen jako metafory, však překračuje rámec tohoto sdělení a je třeba ji otevřít při jiné příležitosti. 

L.Kostroň,  12.1.1997


Laminární a turbulentní proudění jako metafora pro psychologii
Lubomír Kostroň 
 
 
laminární procesy turbulentní procesy
kognice analytická intuitivní
nespojitá spojitá
myšlení jednoznač. řetězce příčin a následků mnohoznačné vztahy příčin a následků
funkční vztahy strukturní vzorce
rozhodování  racionální iracionální
málo kriterií multikriteriální
prožívání nenáročné emočně ambival.
soulad konflikty
chování uspořádané zkratkovité
výzkum Aristotelská epistemiologie Galileovská epistemiologie
korespondenční t. pravdy koherenční t. pravdy
nomotetický projekt idiografický projekt
systematický projekt reprezentativní proj. 
evoluční změna pomalejší  rychlejší