Psychologické dimenze urbanizmu 

Urbanizmus lze chápat  jako cílevědomou tvorbu plánů rozvoje souborů lidských sídel. 
Jako každá cílevědomá činnost,  i tato předpokládá vytváření plánů, vycházejících, kromě cílů stanovených zadavatelem,  z nějaké neartikulované, implicitní vizi tvůrce. V této vizi jsou obsaženy hodnoty společnosti, jejímž je příslušníkem i  osobní aspirace tvůrce. 

Přinejmenším tedy můžeme rozlišit dvě dimenze psychologických úvah o urbanizmu: jednu rovinu úvah, týkajících se individuálního tvůrce samého, druhou rovinu pak spatřuji ve společenském kontextu, v přesvědčeních, považovaných v dané době  za prioritní a správné.  

První  dimenzí tedy tvoří úvahy o psychologii tvůrce urbanistických koncepcí.  Jak bylo naznačeno, půjde o implicitní vize a osobní aspirace tvůrce.  V implicitní vizi je obsažen jednak společenský kontext, o kterém bude řeč níže, jednak záměr a estetické cítění tvůrce.  Existuje nějaká typologie osobností urbanistů? Pochybuji. Můžeme se však o ni pokusit a použijeme metafory.  V zásadě se dá říci, že urbanista se podobá jednak hudebnímu skladateli, jednak i dirigentu velkého orchestru. Začněme dirigentem. Jako dirigent musí zvládnout technickou stránku hry na řadu nástrojů, teorii skladby, techniku řízení hráčů -  ale umět se rovněž vcítit do záměru, který chtěl autor skladby vyjádřit v jejím dobovém kontextu. Musí se umět naladit na autora a vžít se do jeho doby. Navíc, musí se pokusit autorovu myšlenku přenést , lépe řečeno transformovat, do doby současné  a zajistit účinnou komunikaci svého porozumění onomu poselství jak na hráče, které řídí, ale prostřednictvím výkonu celého orchestru i na posluchače. To vše se může podařit s emocionálně strhujícím efektem, či dílo pouze bez chyb  zahrát.  Síla osobnosti velkých dirigentů pramení z obrovské kapacity představivosti a citlivosti.  Technické zdatnosti jsou jen samozřejmým předpokladem. Velkou sílu čerpají ze zkušeností, ale i  sebedůvěry, založené na svém přesvědčení o správnosti toho, jak věc pochopili a dělají.  Urbanista je však nejen dirigent, strhující zadavatele, spolupracovníky a realizátory ke kolektivnímu dílu. Není jen mistrem komunikace, pracujícím se silou svého přesvědčení. Abychom zůstali u metafory, je navíc i  samotným skladatelem.  Píše skladbu, která, na rozdíl od hudby, nemizí  (pokud se nepodaří), ale  zůstává po desetiletí a určuje životy lidí.  Urbanista, podobně jako skladatel, se učí zvládnout technickou stránku díla. Podobně jako on také transformuje společenský dobový kontext a ekologickou situaci zamýšleného díla do svého záměru s větší či menší tvůrčí invencí a zdarem. I urbanista, jako tvůrce, se se svými projekty  pohybuje v tržním  prostředí. Čelí riziku, že jeho dílo bude přijato pro svou konvenčnost investory (dramaturgy a hráči orchestru) ale zůstane bez valné odezvy  u obyvatel. Bude spotřebováváno a uspokojí základní potřeby obyvatel, ovšem pozitivně  rozvoj a růst  jejich individuálního a kolektivního potenciálu neovlivní.  To je asi nejčastější případ těch, kdo jsou jako tvůrci průměrní. Ti kdo mají vyšší aspirace, chtějí být skutečnými tvůrci a silou svého názoru zamýšlejí formovat lidské společenství, čelí  jinému riziku. Jejich projekty nemusí najít investora  a pokud ano, i pak mohou chybovat v odhadu psychologického či estetického působení svého díla na uživatele.  Realizované urbanistické projekty působí totiž jako čočky se zesilujícím efektem - buďto podpoří projevy společenské patologie nebo působí na rozvoje potenciálu lidí blahodárně. Jejich efekt se následně přepíše do povahy následujících generací.  

Klíčovou otázkou zůstává problém postižení a hodnocení kvality  tvůrcova urbanistického řešení. Univerzální a jasná vodítka neexistují .Postižení podstaty kvality, týká-li se komplexních problémů nebo procesů,  je velmi ošidné a stanovení kritérií pro měření kvality je nekončícím procesem stálého hledání.  V kvalitě návrhu  hledáme jak jeho osobní přesvědčení a tvůrčí originalita autora, odhad splnění potřeb lidí, kteří budou v nově vytvořeném prostředí žít, tak i splnění obvykle jasně zadaných parametrů. První dvě oblasti lze jen obtížně převádět na měřitelné jednotky, jež by umožňovaly srovnávání.  Z okruhu potřeb investorů (zadavatelů) některé běžně kvantifikovat jako ukazatele lze (např. obytná plocha na hlavu, náklady na obestavěnou plochu atd.).  Jiné, týkající se zejména uživatelů,  se kvantifikaci zcela vymykají podle definice (např. míra emocionální stimulace,  prožitky životní pohody a štěstí). Podobně i originalitu, estetickou působivost a nadčasovost tvůrcova řešení nelze exaktně zjišťovat, dají se jen tušit a mezi odborníky vést o nich polemiky.  Kvalita řešení, ovlivňující oblast tzv.vyšších potřeb člověka, zahrnující jeho emocionalitu a společenské vztahy, zůstává v poli pouhých dohadů.  Je známo, že čím více stanovíme analytických kritérií, byť jasně definovaných, tím hůře - nepostihují  celek, ale jen jeho rozdrobené části. Navíc jejich přílišný počet neumíme ve své mysli efektivně  integrovat do pouze z nich vyplývajícího úsudku.  Intuitivně lépe kvalitu díla cítíme sluchově než pomocí vidění. Sluch má daleko přímější cestu k prožitkům a tedy emocím než zrak.  Na rozdíl od světa hudby je tvůrce vizuálně vnímaných objektů v nevýhodě. Navíc,  zpětnovazební informace o vnímané kvalitě je v případě urbanizmu velmi opožděná a zprostředkovaná - dosažitelná nejspíše sociologickými metodami.  Existuje tedy univerzální měřítko velikosti tvůrce a kvality  jeho práce? Snad jen paradoxní - přesto, že jde o rozsáhlé projekty,  jejich obyvatelé se v nich musí cítit útulně a mít prostor pro svou individualitu. V daném rámci  vyššího řádu hrát svůj part v orchestru aktivně  a po svém. Velký urbanistický tvůrce tedy umožňuje, aby v jeho díle, které má sice výraznou, jemu vlastní formu, měli obyvatelé prostor pro jim vlastní souladné improvizace. Pak se stávají aktivními hráči a jeho velké dílo ožívá individuálními životy lidí, spoluúčastníky rozvoje sebe  samých, svých rodin, svých společenství.  Dílo velkých urbanistických tvůrců se tak stává dobrou živnou půdou pro tvůrčí životy jeho uživatelů - a ne naopak.  Velký urbanista formou  svého díla podporuje bohatost obsahu života jiných lidí.  

Tím jsme vstoupili do roviny společenského kontextu. Z psychologie víme, že výsledek je stejně důležitý jako proces, kterým se k němu dospělo. Říkám to proto, že z nedávné historie máme na paměti  výsledky „sociálně inženýrského“ období. Věřilo se, že odborníci, vyzbrojeni jasnou filozofií, jsou schopni nejlépe řídit rozvoj společnosti. Pokud šlo o společnost uzavřenou a pokud šlo o nižší potřeby (zejména materiální),  byla to po jistou dobu a do jisté míry pravda. (Plánování, jako prvek racionality, se v principu neodmítá i v otevřených společnostech - problém spíše spočívá ve volbě toho, čeho se plánování týká a v tom, že platnost plánovacích cyklů  se prudce zkracuje při velké dynamice a turbulenci změn.)  Jenže podobně, jako  je tomu i v jiných oblastech týkajících se života živých jedinců a jejich společenství,  po vyřešení jedné vrstvy „základních“ problémů, otevírá se následná, daleko subtilnější a obtížněji  postižitelná vrstva problémů dalších.  V posloupnosti těchto problémových vrstev se dostáváme do jemností, které již ve všech vazbách postihnout nelze a nezbývá, než spoléhat na mechanizmy samořízení systému (fenomén autopoiesis).  Právě v tuto chvíli vstupuje do hry význam procesu vytváření urbanistických plánů, který je téměř důležitější, než samotný výsledek tohoto procesu.  Jinými slovy,  tvůrce, vždy neschopen postihnout všechny vazby komplexního plánu a implicitní  důsledky svých rozhodnutí, se nutně dopouští  jednostranností a omylů.  Určitě, v dobré víře, vychází ze souboru  předpokladů o uživatelích svého budoucího díla, tedy čehosi nového, co se pro uživatele teprve připravuje a oni o tom neví.  V tomto okamžiku se jako nezastupitelná jeví komunikace mezi tvůrcem a uživateli. Nejde jen o vyjasňování si vzájemných stanovisek a výměnu informací, ale především o pocit spoluúčasti budoucích uživatelů na vytváření toho, v čem mají žít - jde o jejich pocit identifikace s vytvářenými plány.  Odborník na urbanizmus se dostává do nové situace - současně musí být nejen urbanistou, ale i odborníkem  na komunikaci s veřejností.  K požadavku odborné kompetence se tedy naléhavě přidává i požadavek na sociální kompetentnost urbanistů. Porozumění kvalitě u obou, tvůrců i uživatelů tedy roste nejen z odbornosti, ale i ze vzájemné komunikace.  

Je tedy otázkou, zda  skutečná velikost  urbanisty roste z jeho vzdělání  jako architekta nebo ve zralé  poučenosti  společenskými vědami - historií, sociologií i  psychologií. Psychologové by ovšem řekli, že skutečné základy velikosti tvůrce se zakládají ještě dříve - v jeho prožitcích z dětství, kam dřívější "urbanisté" zasahují jen nepřímo a s generačním opožděním. Tam jsou obsaženy psychologické dimenze všeho co děláme a jak to užíváme, nejen urbanizmu. 

Doc.Lubomír Kostroň 
Katedra psychologie FSS MU 
10.3.1998