|
Psychologické
dimenze urbanizmu
Urbanizmus
lze chápat jako cílevědomou tvorbu plánů rozvoje souborů lidských
sídel.
Jako každá cílevědomá činnost,
i tato předpokládá vytváření plánů, vycházejících, kromě cílů stanovených
zadavatelem, z nějaké neartikulované, implicitní vizi tvůrce. V této
vizi jsou obsaženy hodnoty společnosti, jejímž je příslušníkem i
osobní aspirace tvůrce.
Přinejmenším
tedy můžeme rozlišit dvě dimenze psychologických úvah o urbanizmu: jednu
rovinu úvah, týkajících se individuálního tvůrce samého, druhou rovinu
pak spatřuji ve společenském kontextu, v přesvědčeních, považovaných v
dané době za prioritní a správné.
První
dimenzí tedy tvoří úvahy o psychologii tvůrce urbanistických koncepcí.
Jak bylo naznačeno, půjde o implicitní vize a osobní aspirace tvůrce.
V implicitní vizi je obsažen jednak společenský kontext, o kterém bude
řeč níže, jednak záměr a estetické cítění tvůrce. Existuje nějaká
typologie osobností urbanistů? Pochybuji. Můžeme se však o ni pokusit a
použijeme metafory. V zásadě se dá říci, že urbanista se podobá jednak
hudebnímu skladateli, jednak i dirigentu velkého orchestru. Začněme dirigentem.
Jako dirigent musí zvládnout technickou stránku hry na řadu nástrojů, teorii
skladby, techniku řízení hráčů - ale umět se rovněž vcítit do záměru,
který chtěl autor skladby vyjádřit v jejím dobovém kontextu. Musí se umět
naladit na autora a vžít se do jeho doby. Navíc, musí se pokusit autorovu
myšlenku přenést , lépe řečeno transformovat, do doby současné a
zajistit účinnou komunikaci svého porozumění onomu poselství jak na hráče,
které řídí, ale prostřednictvím výkonu celého orchestru i na posluchače.
To vše se může podařit s emocionálně strhujícím efektem, či dílo pouze
bez chyb zahrát. Síla osobnosti velkých dirigentů pramení z
obrovské kapacity představivosti a citlivosti. Technické zdatnosti
jsou jen samozřejmým předpokladem. Velkou sílu čerpají ze zkušeností, ale
i sebedůvěry, založené na svém přesvědčení o správnosti toho, jak
věc pochopili a dělají. Urbanista je však nejen dirigent, strhující
zadavatele, spolupracovníky a realizátory ke kolektivnímu dílu. Není jen
mistrem komunikace, pracujícím se silou svého přesvědčení. Abychom zůstali
u metafory, je navíc i samotným skladatelem. Píše skladbu,
která, na rozdíl od hudby, nemizí (pokud se nepodaří), ale
zůstává po desetiletí a určuje životy lidí. Urbanista, podobně jako
skladatel, se učí zvládnout technickou stránku díla. Podobně jako on také
transformuje společenský dobový kontext a ekologickou situaci zamýšleného
díla do svého záměru s větší či menší tvůrčí invencí a zdarem. I urbanista,
jako tvůrce, se se svými projekty pohybuje v tržním prostředí.
Čelí riziku, že jeho dílo bude přijato pro svou konvenčnost investory (dramaturgy
a hráči orchestru) ale zůstane bez valné odezvy u obyvatel. Bude
spotřebováváno a uspokojí základní potřeby obyvatel, ovšem pozitivně
rozvoj a růst jejich individuálního a kolektivního potenciálu neovlivní.
To je asi nejčastější případ těch, kdo jsou jako tvůrci průměrní. Ti kdo
mají vyšší aspirace, chtějí být skutečnými tvůrci a silou svého názoru
zamýšlejí formovat lidské společenství, čelí jinému riziku. Jejich
projekty nemusí najít investora a pokud ano, i pak mohou chybovat
v odhadu psychologického či estetického působení svého díla na uživatele.
Realizované urbanistické projekty působí totiž jako čočky se zesilujícím
efektem - buďto podpoří projevy společenské patologie nebo působí na rozvoje
potenciálu lidí blahodárně. Jejich efekt se následně přepíše do povahy
následujících generací.
Klíčovou
otázkou zůstává problém postižení a hodnocení kvality tvůrcova urbanistického
řešení. Univerzální a jasná vodítka neexistují .Postižení podstaty kvality,
týká-li se komplexních problémů nebo procesů, je velmi ošidné a stanovení
kritérií pro měření kvality je nekončícím procesem stálého hledání.
V kvalitě návrhu hledáme jak jeho osobní přesvědčení a tvůrčí originalita
autora, odhad splnění potřeb lidí, kteří budou v nově vytvořeném prostředí
žít, tak i splnění obvykle jasně zadaných parametrů. První dvě oblasti
lze jen obtížně převádět na měřitelné jednotky, jež by umožňovaly srovnávání.
Z okruhu potřeb investorů (zadavatelů) některé běžně kvantifikovat jako
ukazatele lze (např. obytná plocha na hlavu, náklady na obestavěnou plochu
atd.). Jiné, týkající se zejména uživatelů, se kvantifikaci
zcela vymykají podle definice (např. míra emocionální stimulace,
prožitky životní pohody a štěstí). Podobně i originalitu, estetickou působivost
a nadčasovost tvůrcova řešení nelze exaktně zjišťovat, dají se jen tušit
a mezi odborníky vést o nich polemiky. Kvalita řešení, ovlivňující
oblast tzv.vyšších potřeb člověka, zahrnující jeho emocionalitu a společenské
vztahy, zůstává v poli pouhých dohadů. Je známo, že čím více stanovíme
analytických kritérií, byť jasně definovaných, tím hůře - nepostihují
celek, ale jen jeho rozdrobené části. Navíc jejich přílišný počet neumíme
ve své mysli efektivně integrovat do pouze z nich vyplývajícího úsudku.
Intuitivně lépe kvalitu díla cítíme sluchově než pomocí vidění. Sluch má
daleko přímější cestu k prožitkům a tedy emocím než zrak. Na rozdíl
od světa hudby je tvůrce vizuálně vnímaných objektů v nevýhodě. Navíc,
zpětnovazební informace o vnímané kvalitě je v případě urbanizmu velmi
opožděná a zprostředkovaná - dosažitelná nejspíše sociologickými metodami.
Existuje tedy univerzální měřítko velikosti tvůrce a kvality jeho
práce? Snad jen paradoxní - přesto, že jde o rozsáhlé projekty, jejich
obyvatelé se v nich musí cítit útulně a mít prostor pro svou individualitu.
V daném rámci vyššího řádu hrát svůj part v orchestru aktivně
a po svém. Velký urbanistický tvůrce tedy umožňuje, aby v jeho díle, které
má sice výraznou, jemu vlastní formu, měli obyvatelé prostor pro jim vlastní
souladné improvizace. Pak se stávají aktivními hráči a jeho velké dílo
ožívá individuálními životy lidí, spoluúčastníky rozvoje sebe samých,
svých rodin, svých společenství. Dílo velkých urbanistických tvůrců
se tak stává dobrou živnou půdou pro tvůrčí životy jeho uživatelů - a ne
naopak. Velký urbanista formou svého díla podporuje bohatost
obsahu života jiných lidí.
Tím
jsme vstoupili do roviny společenského kontextu. Z psychologie víme, že
výsledek je stejně důležitý jako proces, kterým se k němu dospělo. Říkám
to proto, že z nedávné historie máme na paměti výsledky „sociálně
inženýrského“ období. Věřilo se, že odborníci, vyzbrojeni jasnou filozofií,
jsou schopni nejlépe řídit rozvoj společnosti. Pokud šlo o společnost uzavřenou
a pokud šlo o nižší potřeby (zejména materiální), byla to po jistou
dobu a do jisté míry pravda. (Plánování, jako prvek racionality, se v principu
neodmítá i v otevřených společnostech - problém spíše spočívá ve volbě
toho, čeho se plánování týká a v tom, že platnost plánovacích cyklů
se prudce zkracuje při velké dynamice a turbulenci změn.) Jenže podobně,
jako je tomu i v jiných oblastech týkajících se života živých jedinců
a jejich společenství, po vyřešení jedné vrstvy „základních“ problémů,
otevírá se následná, daleko subtilnější a obtížněji postižitelná
vrstva problémů dalších. V posloupnosti těchto problémových vrstev
se dostáváme do jemností, které již ve všech vazbách postihnout nelze a
nezbývá, než spoléhat na mechanizmy samořízení systému (fenomén autopoiesis).
Právě v tuto chvíli vstupuje do hry význam procesu vytváření urbanistických
plánů, který je téměř důležitější, než samotný výsledek tohoto procesu.
Jinými slovy, tvůrce, vždy neschopen postihnout všechny vazby komplexního
plánu a implicitní důsledky svých rozhodnutí, se nutně dopouští
jednostranností a omylů. Určitě, v dobré víře, vychází ze souboru
předpokladů o uživatelích svého budoucího díla, tedy čehosi nového, co
se pro uživatele teprve připravuje a oni o tom neví. V tomto okamžiku
se jako nezastupitelná jeví komunikace mezi tvůrcem a uživateli. Nejde
jen o vyjasňování si vzájemných stanovisek a výměnu informací, ale především
o pocit spoluúčasti budoucích uživatelů na vytváření toho, v čem mají žít
- jde o jejich pocit identifikace s vytvářenými plány. Odborník na
urbanizmus se dostává do nové situace - současně musí být nejen urbanistou,
ale i odborníkem na komunikaci s veřejností. K požadavku odborné
kompetence se tedy naléhavě přidává i požadavek na sociální kompetentnost
urbanistů. Porozumění kvalitě u obou, tvůrců i uživatelů tedy roste nejen
z odbornosti, ale i ze vzájemné komunikace.
Je
tedy otázkou, zda skutečná velikost urbanisty roste z jeho
vzdělání jako architekta nebo ve zralé poučenosti společenskými
vědami - historií, sociologií i psychologií. Psychologové by ovšem
řekli, že skutečné základy velikosti tvůrce se zakládají ještě dříve -
v jeho prožitcích z dětství, kam dřívější "urbanisté" zasahují jen nepřímo
a s generačním opožděním. Tam jsou obsaženy psychologické dimenze všeho
co děláme a jak to užíváme, nejen urbanizmu.
Doc.Lubomír Kostroň
Katedra psychologie
FSS MU
10.3.1998
|
|