Zpráva ze služební cesty do USA 
      (ve dnech 15.4. - 20.5.1996) 

Poděkování 

Za to, že k cestě vůbec došlo, může řada lidí. Přímo i nepřímo. Přímou zodpovědnost nesou Dorotka Kreidrová, protože tento nápad poprvé nahlas vyslovila někdy po roce 9O - a já jej jako nereálný pochoval. Pak Petr Macek, který myšlenku, že je načase rozbít mé hnípání a jakousi rezignaci vnukl Franku Orbanovi při svých cestách do Pennsylvanie. A potom ovšem Frank Orban, který mi nabídl zdarma jednu letenku někdy na přelomu uplynulého roku a věci tak uvedl do chodu. Pak i ostatní, kteří nás u sebe ubytovali a o kterých bude řeč. Nepřímo pak další, kteří nás na čas vyvázali ze zodpovědností doma - rodiče, děti i spolupracovníci. Těm všem jsme hluboce vděčni. 

Načasování cesty jsem zvolil vzhledem k cíli - bylo třeba setkat se s pár lidmi na univerzitách v dobu, kdy ještě neskončil semestr (bohužel ani u nás). Potřeboval jsem si tak cestu pro sebe jaksi vnitřně zdůvodnit. Chtěl jsem vytěžit co nejvíc nového pro své chápání toho, o čem dnes psychologie je - alespoň v té oblasti, která mne zajímá. Konkretně jde o to poznat, 
 - kam se posunul výzkum a aplikace Brunswikovské  psychologie 
 - naučit se zacházet s programem POLICY a vůbec ztrávit co  nejvíc času sezením u počítače (Internet a WWW) 
 - zjistit, jaké jsou možné spojitosti mezi teorií chaosu  (jejími možnostmi v psychologii) a rozhodováním a  usuzováním - jako jednou odnoží Brunswikovské tradice. 
 - Konečně jsem také chtěl poznat člověka, kterého jsem znal  jen z internetu - Freda Abrahama, autora z oblasti teorie  chaosu a dozvědět se co nejvíc. 

Místa, kam jsme jeli, byla zvolena tedy podle tohoto cíle a ovšem i dalších - šlo o to ukázat Táně Boulder a podívat se co a jak se změnilo. "Last, but not least" - jak říkáme my anglosasofilové, museli jsme se držet rodin známých, kteří nás budou ochotni ubytovat a živit. Jinak věc nebyla finančně možná. Tánina letenka byla moc drahá (14OO USD). Kapesné (necelých 8OO USD) mělo stačit na náklady spojené s cestováním po USA, semtam jídlo a drobnosti na pět neděl. A jedeme. 
Brno, 14.4.1996 

Frankfurt, 15.5.1996 
United Airlines létají k nám nejblíže do Frankfurtu. Frank Orban, zkušený diplomat, cestovatel a světoběžník (část jeho rodiny pochází z Kameniček u Staré Lubovni) je jejich stálým zákazníkem a tak volná letenka pro mne (premie v rámci programu "frequent flyer") určovala pro nás toto místo jako výchozí bod. Začali jsme tedy cestu autobusem do Prahy v něděli odpoledne 16.4. Taxi nás dovezlo s bagáží na okraj města, odkud vyrážejí autobusy do Frankurtu. Tři hodiny čekat. Prší, je chladno a je tma. Spásu nacházíme v podezřele luxusním hotelu, kde si můžeme uložit zavazadla a posedět u kávy. Jsme nervozní, protože velké dobrodružství začíná a odbývá se v nejméně vhodné době - Tánin tatínek je v nemocnici, ví se že je hodně nemocný a rozhodování zda vůbec jet bylo pro ni asi nejtěžší v životě. Mrak této starosti ji ani na chvíli neopustí po celých dalších pět týdnů. Úlevu nacházíme ve dvou kávách, sifonech a fernetech. 
Když odcházíme, připadáme si konečně jako "veltmani" - nechali jsme tam skoro 5OO korun - ostatně, co s těmi směšnými papírky, nebudeme je již potřebovat. Mohutná hora autobusu spolkla nás, spoustu lidí i zavazadel - i když to vypadá, jako že většinou jedou do Německa jen nalehko - asi v pondělí do práce. Z cesty si moc nepamatuji, milosrdný spánek vše smazal. Nervák z toho, jak se dostat z Frankfurtu zpět na letiště se vyřešil! Autobus tam ráno inteligentně zastavuje. Ještě že máme ke kufrům přídavná kolečka a čas - letadlo letí až odpoledne. Můžeme tedy brouzdat bludištěm letištních prostor, zvykat si na hemžení lidí ze všech možných zemí a přemýšet, kde se tu asi sejdeme se svou spojkou na konci cesty, která nás má odvézt zpět do Brna. 

Dvě hodiny před startem můžeme konečně "check in" naše spoluzavazadla. Důkladné formální vyptávání zda jsme je balili sami a nikdo po nás nic neposílá. Bezpečnostní opatření co se týče odevzdávaných zavazadel. Pak rentgen příručních zavazadel, osobní prohlídka, pasy a letenky. 
Netrpělivě se soukáme chobotem do Boeningu 777 - bohužel ne dvoupatrového, ale zato k okýnkům na levé straně. Devět sedadel v řadě (2 + 5 + 2), dvě chodbičky. Někde skoro před křídlem, takže je vidět dolů. Táňa si užije. Konečně drncavé "taxing" na okraj vzletové dráhy, burácení, připoutáni jsme zamáčknuti do sedadel, celý ten kolosální krám se nedočkavě hrne a nezadržitelně řítí vpřed. Pak se země prudce propadá a randál vystřídá plynulý hukot. Temně zahřmotí zatahovaný podvozek. Vše se zklidní a jen sviští vzduch z průduchů. Celé toto drama si ještě několikrát zopakujeme, až nám nakonec nepřipadá tak úžasné. Až na občasné zlobivky "turbulence", která s námi zahoupají a protřepou náhle obživlými křídly. Jen to nekonečné pole bílé vaty dole, temně modré nebe nad hlavou, opalovací slunce a 10 kilometrů výšky dělá dojem, že vlastně stojíme v prostoru a čase. V dobu, kdy si Táňa spočítala, že už budeme nedaleko cíle nám řekli, že jsme nad Islandem. Vůbec s námi špásovali. Nikdo nám neřekl, že let přes časová pásma na západ přidává hodin letu a tak místo 6 hodin jsme letěli asi 15. Taky proto, že mezipřistání bylo v Šikágu (takže první dotek s podlahovou krytinou Ameriky se konal ve státě Illinois). O°Hara International Airport má krásně přivítání. Pár set metrů dlouhou podzemní chodbu s běžícim chodníkem, kde je člověk unášen pohádkovou fantazií tvůrců: nad hlavami se vám jako polární záře rozežíhají a blednou vlny barevných světel v podélných siločarách neonových trubic a proplouváte prostorami, ve kterých na sebe navazuje a rozvíji se obměny jiskřivého hudebního motivu. 

Utrmácené polohou skrčenců turistické třídy a přejezené leteckou stravou vítá nás uměle prodlužovaný západ slunce, pak temnota a konečně bludičky blížícího se Denveru. Jana Kreidera a Dorotku objímáme jako vysvoboditele v prostorách velkorysého, novotou zářícího denverského letiště, postaveného aby ulevilo přeplněnému starému Stapletonovu - dějišti slavného Hailyho románu. Zvenčí je krásné - jeho střechy připomínají soubor indiánských teepee, cirkusová šapitó, stany vojsk osmanské říše nebo vrchoky zasněžených velehor. Bílý veterán mercedes nás pak veze přes noční Denver k cíli zcela jinou krajinou na západ k horám, než je v mé paměti - kde jsou prázdné pláně pastvin do Boulderu. Téměř souvislá zástavba září do noci. Konečně poslední terénní vlna a objevuje se líbezný náhrdelník světel kdysi zlatokopeckého, dnes univerzitního města Boulder. Za chvíli jsme v neznámé vilové čtvti a stěhujeme kufry do našeho prvního dočasného bydliště - napůl suterénního pokojíku v rozsochaté vile ze skla, dřeva a kamenů. První noc ve státě Colorado po 26 letech. 

Boulder,Colorado 
16.5.1996 
První den se budíme ovšem ve 3 hodiny ráno, svítat bude až za nějakou dobu. Když už se to nedá vydržet, snažíme se zjišťovat, kde u Kreiderů mají kávu, jak se asi u nich vaří, aniž bychom dělali hluk a budili domácí. Impozantní lednička je plná dobrot, na které zatím nemáme chuť. Spaní se v průběhu dní upravuje snad rychleji, než pocit hladu. Žaludku to trvá déle. Nejhorší jsou pro nás nezvykle pozdní večeře. Zatím se kamarádíme se s plavým koucourem který lásku projevuje předením a ne šíleným štekotem, jako Blekyna doma a jdeme se dívat na východ slunce na zahrádce. Potom přes pár spících bloků s rozmanitými domky a zelení, většinou ještě bez listí, na boulderskou kotlinu. Hulákají tam ptáci, pro které nemáme jména. Prohlížíme, obdivujeme a učíme se všemu kolem. 

Zdálky město vypadá jako rumiště v křoví. Mezi auty (pick-up Ford Explorer, Lancia a Alfa Romeo ještě s italským čislem), stojícími před vchodem do domu sbíráme balík dnešních novin "Boulder Daily Camera". Uvnitř domu je spousta zajímavostí ze zemí, které Kreidrovi navštívili. Na zdi visí také pěkná grafika - Hradčany z Karlova mostu a reprodukce Brna, obléhaného Švédy. Dotek domova. Táňa oceňuje přichystané domácí šaty. Pak si povídáme s Dorotkou, určitě něco snídáme. Odpočet hodin a dní začal. Nejsilnější zážitky jsou z prvního dne, pak dojmy splývají. 
Voláme domů že jsme tu a máme další hovory. Prof.Lindenovi do Edwardsville v Illinois, prof. Freimarkovi do San José v Kalifornii (napřed nechápe kdo a odkud volá, právě se chystá setkat se s námi v Brně!), voláme Kláře Steffens, boulderské kamarádce z dávných dob do Anchorage, na Aliašku. Klára je dnes majitelka právnické firmy, začínala kdysi jako právnička v oblasti ochrany přírody (Environmental Protection Agency). Vůbec je asi největši dobrodružka co znám - po Aleutských ostrovech musela na služebky lítat v jednom kuse malým letadlem a nedávno se skupinkou lidí přepádlovali na eskymáckých kajacích Behringovu úžinu na Sachalin a zpět. Došel od ní balík na přivítanou. Obsahuje také granátové náušnice pro Báru, které Kláře v Brně kdysi dala na památku moje máma Boženka. Teď se vracejí domů. Zázračný telefon. 
Profesor Jan Kreider, ředitel Spojeného střediska pro výzkum alternativních energií odchází z domu do práce poměrně pozdě, rychle se loučí a nesnídá. Obvykle ho vídáme až večer. Voláme prof.Kennetha R.Hammonda a domlouváme si na poledne schůzku. Následující den odlétá za dětmi do Kalifornie, kde uvidí i pravnoučata. V lednu mu bylo 8O let. 

Zdatný tenista si zachovává mužný vzhled Gregory Pecka a věk je na něm patrný jen tím že má naslouchátka a jak říká, nemusí se plést do "deparemental politics" - tedy trapných půtek o prestiž na univerzitě. Přijel pro nás autem a veze nás ulicemi, kde mi některé objekty připadají důverně známé, některá místa jsou však zcela jiná. Město zůstalo nízké, ale hodně se rozrostlo co do plochy. Čtvrt, kde bydlí Kreidrovi, tehdy také neexistovala. Hammondův dům je stále stejný. Přízemní, z venku nenápadný, otevřený do zahrady. I váza z českého křišťálu stojí na svém místě, tak jak jsem ji postavil v roce 68. Jen zahrada, kde jsem hodně pracoval je jiná - rostliny stárnou a jsou obměňovány. Paní Virginie má stále svůj jemný úsměv a je snad ještě křehčí. Sedíme na zahradě a krmíme se zeleninovým salátem a studenými těstovinami. Vzpomínáme a snažíme se překlenout čas. Protože v Boulderu budeme nečekaně až do 26.4. (naši hostitelé v Lancasteru jsou mimo - Anne Orban v Australii a Jihoafrické republice a Frank v Soulu), uvidíme se za týden ještě jednou. Pak se dostaneme k věcem, týkajícím se univerzity a psychologie. Dává mi to nejcennější co může - knížku. Je to sborník W.T.Andersona "Pravda o pravdě - nové ohnisko a rekonstrukce postmoderního světa". Je tam stať i od našeho prezidenta Václava Havla. 

V Boulderu máme k dispozici Kreidrův modrý náklaďáček Ford pick-up. Vzdálenosti jsou příliš velké na pěší docházku a my se jedem podívat dolů do města. Sedím poprvé za volantem chlapáckého vozidla. Vezu Táňu obhlédnout "dountoun" a ovšem jako překvapení i vrch hory Flagstaff nad městem - serie serpentin a neustálé stoupání. Strojovna řve, hrne si to a nemá posilovače brzd! Vrchol je krásný - procházka mezi vonícími borovicemi, výhled na město a dál na východ, k Denveru a dál až kamsi k Mississipi. Pilně natáčíme na video. Také srnku opodál. Taky mne, jak startuji vůz - záběr ovšem nevyšel, takže mužné počínání nebude možno doložit. 
Prohlížení "kampusu" dvacetitisícové státní University of Colorado je pro mne dojemné - jako by se nic nezměnilo: mračna studentů se chumelí pešky, na kolech, skateboardech. V přestávkách mezi hodinami je jich ve Sudent Memorial Centre plno a i my si dáváme poprvé poctivý americký sendvič. University of Colorado Book Store je v podzemí. Se známými pocity chudého chlapce vcházím mezi regály plných knižních skvostů, papírnických potřeb, suvenýrů, počítačových programů - Sezame otevři se! Oddělení s knihami z psychologie, filozofie metodologie a matematiky představují zážitek - a rozhodování - na celé odpoledne. Může být jen tak asi jedna, víc nelze. Která? Nakonec jsou to dvě: David J. Chalmers "Sebereflektující psychika - hledání fundamentální teorie" a Klaus Mainzer z Augsburgu "Komplexní myšlení - komplexní dynamika hmoty, duše a lidstva". Pryč odtud. Další krásnou, ale nedostupnou knihu o zobrazování kvantitativních informací dostávám naštěstí při jiné příležitosti od Hammonda. 

Univerzitě přibylo budov a vznikla nová pěkná zákoutí a průhledy mezi budovami. Psychologie se také rozrostla a sídlí v nové budově. Všichni učitelé jsou noví, poznávám jen jmenovku na kanceláři emeritního profesora Hammonda. Uvnitř je zajímavý plakát - secesní nádražní budova v Paříži a z okna v prvním patře vypadla na chodník parní lokomotiva. Fotografie tvoří přebal knihy o selháních lidského úsudku. Mary Luhring, sekretářka Střediska pro výzkum usuzování a politiky je starší paní. Známe se jen z korespondence a nyní vidím její vlídné oči. Dokončuje bibliografii k profesorově další práci. Drobná paní a obrovská obrazovka počítače. Odcházíme s pocitem, že budova je cizí. Je tu stabilní chladno, přestože venku se dramaticky mění teplo podle toho zda svítí slunce či ne. Studenti spěchají v bundách ale i tričkách a kraťasech a my jsme rádi, že máme své kabáty. Když už jsme venku, pak je třeba konstatovat, že v tuto roční dobu je v Boulderu pekelně větrno, po mimořádně tuhé zimě zbyla spousta olámaných stromů a ty teď dostávají znovu zabrat. většinou ještě nemají listy, i když v zahrádkách jsou jarní květy. Větry běžně přesahují 100 km za hodinu. Jedno ráno překvapení - všude je sníh! Táňa obdivuje zatím prázdné napaječky pro kolibříky, které se houpou před okny domků. 

Universitní kopeček je pár nízkých bloků plných zeleně s mým bývalým domovem, 976 Pleasant Street, kde studenti bydlí v podnájmech, soukromých bytových domech i budovách svých bratrstech a "sesterstev". Obslužné hospůdky, butiky, bary. Pověstný "The Sink" - tedy pivnice nejhoršího řádu si zachovává svůj ráz pomalovaných zdí. Pekelník řehtající se cudnému a přiblblému andílkovi je stále na svém místě. Hrací automaty však zmizely, stejně tak i kuřáci. Pivo jen od 21 let. Kouření se tu nenosí a kouřit se ani nedá - ve všech veřejných budovách (včetně university) platí zákaz, který berou samozřejmě, a venku fičí nárazový vítr. Zkuste si zapálit fajfku v té fujavici! 

Alan Mueser a jeho antikariát "The Last Word" je cílem další cesty. Sídlí sice na Broadway (tedy dobré adrese) - ale až na severním konci města, na nemožném místě. První ze tří spolubydlících z Pleasant Street se ve svých 62 letech změnil v sešlého starce s tlustými brýlemi, dlouhými bílými vlasy a stále hřmotnou a veselou náladou. Právě likviduje svůj čtvrtý antikvariát. Záplava knih, o kterých není jasno zda je chtít koupit či ne - ceny lákavé 25 centů za kus, ale co ta váha? Koupil jsem dva evergreeny z filozofie vědy, předal láhev řádné moravské slivovice, pro Petra Bercé převzal vydělanou kůži z loňského velikonočního zajíčka, která visela na trámu a vyslechl jeho osud. Je v důchodě a věnuje se své celoživotní lásce - bankrotovat s antikvariáty, povídat si při čaji s dobrými lidmi a listovat v knihách. Umí to, toto je už počtvrté a ne naposledy. Poslední hřebík do rakve v tomto případě byl, že mu zakázali kouřit ve vlastním obchodě! 
Dr. Mary Ann Shea sídlí v Norlin Library, ve skromné kanceláři u schodů, ale s výhledem do parku. Má deset let na starosti "Faculty Teaching Excellence Program" - zabývá se tedy problémem, jak učit co nejlépe. Po prvním vyjasnění mého zájmu přináší balík tiskovin - všechna čísla časopisu, který se zabývá problémem jak být mistrem v oboru učitelství. Časopis i výcvikový program je určen začínajícím asistentům a na první pohled vidím, že máme doma co překládat a s čím podobný program odstartovat u nás. Myslím na prorektora Vágnera a poradenské středisko rektorátu. Dorotka mi domluvila schůzku v tamnějším rektorátu - Regent Hall - zajímal mne systém hodnocení předmětů a učitelů. Dostávám opět sbírku dotazníků, které studenti na konci semestru vyplňují a metodiku jak se dále s těmito daty pracuje. V konkurenčním prostředí není možné, aby se universita nezabývala usilováním o kvalitu toho co dělá. Hodnocením se skutečně zabývají všichni řídící pracovníci - počínaje katedrmi, přes děkany fakult a rektorem konče. V té nejprimitivnější (a nejobávanější) podobě se hodnocení studentů promítá také do udělení "tenury" - tedy trvalého úvazku. Na katedře psychologie objevujeme česky znějící jméno - prof. Fifkova. I ona přidává podrobnosti. "Tenure" je cílem mnohých, kteří standardně učí v pracovním poměru na dobu určitou - nebo dělají výzkum v rámci časově omezených grantů. Z grantu je také možno "vykoupit se" z učitelského úvazku a dočasně se věnovat více bádání. Snažím se dozvědět, jak se dělá hodnocení universit v celonárodním měřítku. Jak srovnávat jabka a hrušky? Částečně pomocí profesionálních sdružení (např. Americká psychologická asociace), částečně přes organizaci amerických universit. Další materiály, jména a spojení zůstávají v balíku, který půjde z Boulderu poštou. 

Teď mi chybí. 
Kate Grace MacElveen - Ryan není už šestiletá holčička, ale velmi emncipovaná a rozvedená matka tří dětí. Dokončuje doktorát a má praxi jako učitelka v budhistické soukromé škole, The Naropa Institute. Bere nás do hodiny kursu studentů, kteří pracují v domovech pro staré lidi. Je to zažitkově orientovaný kurs, kde se učí navazovat autentické vztahy s lidmi starší generace. Fascinuje mne, jak v sousedství mohutné státní university může žít a udělovat magisterské tutuly také soukromá budhistická škola - a v něčem spolu evidentně spolupracují! Kde je akademická řevnivost a bohorovnost místních hvězd! Kate nás láká na třídenní výlet do Utahu a pak zpět přes kouzelné Telluride v horách jižního Colorada, 18OO km - na velkou svatbu pod otevřeným nebem v polopušti, která má svůj tvrdý půvab. Nabídku nevyužíváme. 
Dorotka je prostě fascinující v tom, jak o nás umí pečovat. Vymyslela si, že když Jan chodí v sobotu na masáže k její kamarádce, budeme to chtít taky. Jdeme tedy postupně na masáž. Jsem trochu ostýchavý, Kromě zkušenosti s paní dr. Reichovou (dcerou Wilhelma Reicha) v Brně jsem to nezkusil. Jsem v rukou zkušené masérky. Uvolnění je velice příjemné a cosi na tom je. Domů se poflakuji pěšky a díky klidu v hlavě vidím mnohem víc květin v zahradách a detailů kolem sebe. Táně při relaxaci vylezla z hlavy malá indiánská panenka a smála se! 

Kreidrovi mají na zahrádce pec na pizzu, kterou si nechali postavit z dovezených Italských šamotek. Po dva večery tedy dlachníme těsto a vymýšlíme si které dobroty budou tvořit dobrou kombinaci. Každý dělá svou vlastní, Jan je ovšem "maestro" a tak se najíme této typické americké stravy vrchovatě. Vína ovšem z Kalifornie. 

Neděle. Výlet do Skalistých hor je jen jednodenní, krátký, protože většina zajímavých cest do hor je ještě pod sněhem a otevírají se až 4.června. Taky by to chtělo samostatný pobyt. Tedy na sever do Lyons, ještě na úpatí hradby hor, pak na západ do Estes Park, zpět jižně horami do Nederland a pak dolů na východ, domů. V Lyons, což je křižovatka silnic a hnízdo při vstupu do kaňonu stoupajícího do Estes Park máme ke snídani v německé restauraci "hemenegs" na správně přepalovaném tuku, protože nám ty zdravé otruby lezou ušima. Jan si dává lívance se zavařeninou.No, je profesor, tak proč ne. Musí se šetřit. Při objednávání jídla se to nějak zašmodrchalo a tak i Jan dostává na sladké lívance opečenou anglickou slaninu. Nemá to lehké. Pak se aspoň hodinu proplétáme s nevinně vyhlížející řičkou vzhůru do hor. Řídký porost jehličnatého lesa, vysoká škola zatáček. Estes Park jede jen na půl plynu. Ožije naplno teprve až s přílivem letních turistů, kteří objevují krásy Kolorada čím dál více. Indiánské výrobky jsou pro nás velice drahé, přesto však studujeme co koupíme - Táňa myslí na všechny a kupováním dárků pro ostatní ulévá oběťi svým dobrým bůžkům - jen ať to doma vydrží do návratu. Den je oslnivý a průzračný, masiv Long°s Peaku na horizontu svítí sněhem a jeho čistotu je cítit i ve vzduchu. Panaroma natáčíme na video. Určitě by se tu všude dalo žít - musíme však dál. Teď už blízko vysokých hor se silnice vine mezi lesy, horskými chatami, polozapomenutými samotami a opuštěnými haldami, zbylými po dolování. Mercedes sviští jižním směrem, na západ tušíme lyžařské oblasti. V Nederland, což je soubor dřevených kůlen, horských chatrčí a snad i domů, bouda pro šerifa (Town Hall), pár obchodů s indiánskými výrobky a také kýči pro turisty, jdeme do hospody. Ten šerif je tam živý a je to fešný mladík. Táňa se stydí nechat se s ním fotit. Protože všude sbíráme Kájovi vršky od pivních lahví, činíme i zde a cosi jíme. Pak obdivujeme zbytky důlních zařízení, které rezaví pro turisty na návsi - aby byly ještě více "antique". Kolem přehrádky pak jedeme boulderským kaňonem dolů, zpět do placaté země. Je tu prostě nádherně - ta zcela jiná kvalita přírody se dá tušit i ve způsobu života lidí, co tu žijí. Obojí má k sobě mnohem blíž, celý balast civilizačních vymožeností je v těch nadmořských výškách mnohem řidší. 

Městské středisko pro péči o závislé je umístěno nedaleko. Mají to tam pěnkně zařízeno, jde o ambulantní zařízení a pokud tomu rozumím, jejich významnou činností je práce s mladými lidmi, kteří se dostali do problémů se zákonem. Tánina kolegyně (jejíž jméno je ještě v balíku) jde s námi a Dorotkou na oběd, pak ve své kanceláři popisuje režim práce i to, jak před nedávnem museli obměnit podstatnou část vedení i perzonálu, protože už nemohli dál - "burn out" efekt. Vyjasňují si rozdíly v legislativních úpravách vztahu alkohol a řízení vozidel. Táňa dostává nějaké materiály, vidím, že budeme překládat diagnostický dotazník pro klienty v Černovicích. Pani doktorka bere v přepočtu 10x víc peněz než Táňa. 

Když jsme se s profesorem Hammondem po týdnu viděli podruhé a potřetí, bylo jasné, že pan profesor zůstal v Boulderu bez následovníků. Přemýšlím jak to s ním vlastně je. Odborně téměř nedostupně náročný, ale lidsky asi citlivý Brunswik má ve svém studentu důstojného následovníka. Celoživotně zaujatého zděděnou vizí, bojovníka proti převládajícím tradicím, který také přitahuje studenty - aby je od sebe držel na distanc svými vysokými nároky. Podle názoru jiných oceňuje spíše přínosy exotických cizinců než vlastních studentů - snad jsou osobně příliš blízko. Studenti se tedy rozešli na jiné univerzity, tam se z nich stali profesoři a starý Institute of Behavioral Sciences dostal s novými šéfy jiné zaměření. Na druhé straně však zjišťuji, že fyzická blízkost dávno není podmínkou kvality vztahů - pan profesor je se svými v denním kontaktu po Internetu, pilně píše dál. Také paní Virginie překonává vzdálenost od svých dcer Internetem a občas - aby slyšela jejich hlas - telefonem. Vidí se jen zřídka. Pro nás by to bylo smutné, pro ně je to normální. Hammond rávě dostal významný balík - korekturu své 13.knihy. Ztrácí zájem o vše nepodstatné a veze si své další dítě domů. Otec dvou dcer. 

Další den je výlet do Denveru, hlavního města tohoto slunného státu. O Denveru se říká, že je to "Mile high city" a také největší kovbojské město v Americe. Je-li pravda to druhé, to nevím. To první tvrzení dokazuje nápis vytesaný do schodů, vedoucích ke Kapitolu se zlatou bání. Denver se hodně rozrostl, hlavně vyrostla kytice moderních a nových mrakodrapů. Jak se navzájem zrcadlí, jsou krásné. Nikdo nám neumí říct kde bydlí Carringtonovi. Jak to, že nesledují přihlouplé americké seriály, kterými se my doma plníme? Touláme se mezi skleněnými krystaly a točím je na video jako u vytržení. Nejen Boulder, ale i denver má novou pěší zónu, "The Mall", kde jsou v poledne lavičky a bistra obsypány úředníky a úřednicemi z kanceláří. Sedíme a koukáme po lidech. Když se vedle mne zjeví kůň s "mounted police", neodolám a fotím. S urostlým mužským se dávám do řeči a hladím koně. Muž vypadá potěšeně že jsme z Česka, i když jsou oba s koněm zřejmě na turisty zvyklí. Máme štěstí, svítí slunce, hory jiskří v dálce a pěkně je vidět i masiv Pikes Peaku, na kterém vyhrál náš známý závodník Charouz před pár lety závod automobilů do vrchu. Myslím na něj i to, co se mu povedlo a jsem tiše pyšný že jsem taky z Čech. 
V Boulderu ještě zaskočím ještě do obchůdku se starými tisky a knihami na pěší zónu. Čtu si kapitolu z knihy, na kterou nemám. Fascinuje mne totiž záhada, jak je možné, že se před 15O lety mohli skoro negramotní pasáci dobytka a horníci dohodnout na tom, že v Boulderu, uprostřed ničeho, založí státní univerzitu. Dát si cíl, který spolehlivě přesahoval horizont jejich chápání a představivosti - asi tak jako dnešní spory o tom, zda v Brně postavit strategicky významné evropské letiště. Střet zájmů pěstitelů pěti rajčat v židenických zahrádkách a lidí, kteří vidí zajištěnou perspektivu rozvoje celé oblasti na dvě stě let dopředu. S kladnými i zápornými důsledky, pro další generace, které se nelze dobře představit. Rozum mi nad tím stojí. Okolní městečka upadla v zapomenutí a Boulder kvete - i když jistě jinak, než si to staří uměli představit. Na staré fotce je první slečna profesorka němčiny, právě přijela dostavníkem odkudsi z Rakouska. 

Vyšlápneme si naposledy kopec u předměstí, v předhůří hor. Je odtud pěkný výhled a všechno se v čistém vzduchu jen jiskří. Celá ta krajina voní. Táňa obdivuje malé, divoké kaktusy. Sedím a koukám na letícího ptáka - najednou se v letu zalomí, a třepotavě se to pikuje k zemi. Boulder je maličký, za sebou cítíme nekonečné lesy a hory. Hra prudkých světel a černých stínů. Scházíme pěšinou dolů, k "sídlišti" dřevených vilek a zahrádek, spojujících se v park s jezerem. Vedle pěšiny je v trávě pták. Má bílou náprsenku, černé letky mu blýskají modře a temně zeleně. Je krásný, ale mrtvý. 

Poslední den je vždy plný nostalgie. Ráno 26. dubna nás Dorotka veze na letiště a téměř celou cestu se dívám na uplývající Boulder a rostoucí hory. Je mi jasné, že se spolu loučíme - překvapivě však podruhé. Koho by to napadlo. V kufrech si vezeme dárečky, videomateriál a filmy. Nejvíc ovšem nesdělitelných dojmů v hlavě a duši. Teď už oba jedeme do neznáma. 

Lancaster, Pennsylvania 
26.4.1996 
Philadelphie se napřed ukázala jako vojenské loděnice (podle šedých jitrnic lodí) na řece Delaware a pak už letiště. Se zavazadly v ruce (baggage claim) slyšíme halekat Franka Orbana. Právě také přiletěl ze Soulu. Jsme moc rádi, nevíme jak bychom se dopravovali dále. Venku se žene bouřka a leje. Je dusno. Kde je jasný horský vzduch? Frank najímá auto a dálnicemi se vyplétáme směrem na jih - do Lancasteru. Za městem je krajina vlídná, pole, kopce, listnaté lesy, všude kolem zástavba zemědělských usedlostí a malebných městeček. Jako doma v Evropě. Jedeme hodinu a těšíme se "domů" do Lancasteru. Zástavba houstne, asi je to ono venkovské město, pak rezidenční čtvrť vil, okázalých paláců i romantických perníkových "chaloupek" utopených v parcích. Sunou se tam luxusní auta, zatáčíme vlevo a jeden červený patrový dům s bílými okenicemi a balustrádou u vchodu zůstává vpravo. Vzadu trávník, košatý jilm a další domeček - dvojgaráž. Jsme doma. Vynášíme kufry kuchyňským vchodem nahoru do patra, do ložnice dětí. Dole Frank mezitím úřaduje. Úřaduje tak, že si v kuchyni přepne nástěnný telefon na hlasito, přehrává si telefonáty ze záznamníku, vyřizuje je a přitom vaří večeři. Nejspíš asi lososa na grilu, brokolici ve vodě a předvařenou rýži na pánvi. Jídlo je v cuku letu a my mezitím problížíme muzeum světových kultur, které jeho tři obývací pokoje představují. Starožitnosti, kuriozity a dekorace z celého světa. Vše se pak dostalo do fotek a na video. Kávu pijeme z hrnků s logem Občanského fóra. Jsme rádi, že náš keramický dárek není zastoupen z dřívějška - Petr Macek předtím dovezl všechno ostatní, co se od nás vozí. Hraje nám "Zydeco music" - černošský džez z Luisiany, kde se zpívá francouzsky a v orchestru má hlavní slovo bicí a - harmonika. U stolu klábosíme celý zbytek večera, Táňa jde spát a nakonec se oba rádi propadáme nejen do vysokých matrací postelí, ale i spánku. 

Amish country je území kolem, kde žijí zajímaví puritánští protestanti, Amišové, původně odkudsi ze Švýcarska. Živí se zemědělstvím, neuznávají všechno co přináší konzumní průmyslová civilizace, konkretně řečeno, nepoužívají elektřinu a vše co ji potřebuje. Pracují zásadně ručně, např. bez šicích strojů. Ti liberálnější mají doma větrnou elektrárnu a traktory s ocelovými koly. Poznají se podle toho, že se oblékají do černého, modrého a bílého ohblečení. K jejich usedlostem typicky nevedou žádné dráty. Muži mají starozákonní plnovousy, mají slamáky a ženy čepce, jezdí v krytých drožkách, co vypadají jako černé bedny na kolech. Orají s vícespřežím. Země kolem je bohatá a tak prodávají své přebytky a říká se, že jsou majetní. Jejich náboženská společenství jsou především klanová. Obřady si vedou soukromě doma, mají ale svého biskupa. Když děti dospějí, rozhodují se, zda žít tradičním způsobem života, nebo odejít do vnější společnosti. Asi jim to vyhovuje, protože nové rodiny nemají dosti půdy k zemědělství a musejí se odstěhovávat a zakládat komunity jinde - třeba v Jižní Americe. Procházíme pár obcí, jedna se jmenuje "Bird-in Hand" (pták v ruce). Rozhodně svůj život mají v ruce. Když nekomu shoří stodola, neamišové z okolí se jezdí dívat na ten koncert. Všichni chlapi i ženské se bez řečí dostaví a nová stodola je do večera postavena. Nejvyšší soud jim uznal právo žít svým způsobem života a být šťastni podle svých hodnot. K sobě a k přírodě mají rozhodně blíž. Vidíme film o jejich životě - a dá se jim závidět. Je to snadné - jen se rozhodnout. Je fascinující, že ostatní je respektují. Kolem, v Betlehemu, a v Lititz (což měl být nějaký bohatý muž od nás) žijí také Moravští bratři. Víc s námi Frank už nemohl stihnout. 

Frank, jak bylo řečeno, je zkušený diplomat. Pracoval v ministerstvu zahraničí, byl členem americké delegace na odzbrojovacích hovorech v Ženevě (START) a nyní své zkušenosti s vyjednáváním uplaňuje jako mezinárodní právník soukromé firmy - sjednává "joint ventures". Nejdříve, po roce 1989 ve střední a východní Evropě, pak v Rusku, nyní v Číně a Koreji. Povídali jsme si o tom co dělám, co on, kde jsou děti a jeho žena Anne. Její otec, praktický lékař kdesi ve střední Australii nedávno slavil své 8O. narozeniny seskokem padákem - pilotování malých letadel je jeho dlouholetou nutností a koníčkem. Teď umřel a dcera je doma s matkou. A protože měly zaplacenou cestu do Jihoafrické republiky, jela tam s ní. Syn je kdesi v internátní střední škole, dcera studuje na Yalské universitě. Však o ní bude ještě řeč. Doma je tedy prázdno, otec doslova stále "v luftě". Frank je pomenší postavy, dělá na nás dojem trochu nesoustředěného zmatkaře, ale je to spíše finta poručíka Colomba - jeho organizační výkon a schopnost předvídat jsou ohromné. Asi ho málo známe. 
V Americké automobilové asociaci dostáváme mapy a rady, od Franka peníze v hotovosti pro případ nouze, úvěrovou kartu, legitimaci AAA kdyby bylo něco s autem, telefonní kód pro možnost volat zdarma kamkoliv po celém světě odkudkoliv, na hlavičkovém papíře potvrzení, že jsme to všechno neukradli a jsme oprávněni to užívat a nakonec informaci, kde leží klíče od domu, kdybychom se vrátili dřív a nikdo nebyl doma. 
Pod Frankovým dohledem objíždím s jeho Fordem "Thunderbirdem" z r.1989 jeden blok a to musí stačit. Dál už je to na nás. Koukám, kde je zlatá metalýza odřená, aby to nebylo na mně. Jak se ukáže, toto auto ještě nemluví, má ale digitální budíky, pípe když nejsou dovřeny dveře, pásy, samo si to rozžíhá a přepíná světla, samo si řadí rychlosti a když v noci vezmete za kliku, rožne se světlo nejen uvnitř, ale i klíčové dírky. Sedadlo pro řidiče je jako u zubaře, posouvá se vzhůru, dolů a naklání jak chcete. Nakonec jsme byli docela kamarádi. 

Washington D.C. - Alexandria, Virginia 
28.- 3O.4.1996 
Hlavní město je na cestě mezi Lancasterem a Virginií, tedy směrem na jih. Kosočtverec vyťatý mezi státy Virginia a Maryland. Frank dělá pilota a my jej následujeme. Cosi začně hučet a já se potím - sotva do toho sednu, už se zase cosi poláme. Hučivý zvuk chvíli bzučí i sviští - ale jinak se nic neděje. Jede to. Pak mi to dochází - zrnitá vozovka. Krásná dálnice Parkway, skutečně uprostřed parků, obtáčí hlavní město od západu. Předtím, než si nás přebírá do péče Peter Bercé, jdeme nejdřív poklonit se památce prezidenta Kennedyho na Arlingtonský národní hřbitov. Hoří tam malý, věčný plamínek. Na rampě, otevírající výhled na město, je vytesán jeho inaugurační projev. Poslední věta v tom smyslu, "neptejte se co vám může vaše země dát, ale spíše co můžete dát vy své zemi" mne bere hákem stejně, jako v šedesátých letech. Vedle je deska Jaqueline a Boba. Na kopečku nad nimi sídlo konfederačního generála Roberta E.Lee, z něhož je muzeum s krásným výhledem na město. Frank nám říká, že hřbitov unionistických obětí původně jen občanské války umístili na jeho pozemky schválně. Podíváme se na vojenský balet kadetů (a kadetek), střídajících se ve stráži u pomátníku neznámého (amnerického) vojína. Černý závodčí stráže huláká nesrozumitelné ritualizované povely a stráž klade věnce, věnované nějakou střední školou. Na druhé straně řeky působí mohutným dojmem dlouhá puklina v ploše trávníku mezi Lincolnovým památníkem a Washintonovou jehlou, jejíž stěna je pokryta černým ramorem se jmény tisíců vojáků, padlých ve Vietnamu - za svobodu kohosi jiného. Rána, která se nehojí celé žijící generaci. Frank nám ukazuje jména svých spolužáků, pro které los znamenal nečekanou smrt. Pro jednoho z nich už třetí den po příletu. Těžko se mluví. Stihneme ještě posedět v zasedací místnosti Sněmovny reprezentantů (přemýšlím o tom, jak dole na řečništi asi bylo prezidentu Havlovi). Frank nás ještě uvedl do vstupní haly State Department - hledáme prapor České republiky - a je tam. To už je doba kdy se loučíme a objímáme se s Petrem Bercé, mým druhým spolubydlícím z Boulderu v 6O.létech a dočasně i starším bratrem. Naviguje nás dolů, pár kilometrů za hranice Washintonu. Klima se zřetelně otepluje. 

Peter Bercé se moc nezměnil. Bydlí podobně jako tehdy, v bytě s knížkami o heraldice, rozestavěným dřevěným modelem trojstěžníku, poloprázdnou ledničkou a krabicemi. Jen jaksi víc v provizoriu. Působí nezakotveně, jakoby na něco čekal. Je pár měsíců bez trvalého zaměstnání, snaží se vyjít s málem a možná, že trochu moc pije. Předáváme proto obě láhve slivovice (jedna z nich byla určena Gregorymu, bývalému třetímu spolubydlícímu) a velký státní znak České republiky, podepsaný autorem Jiřím Loudou z Olomouce, jeho starým známým. Z obojího má velkou radost. Večer jdeme na pivo do hospody. tam je i Greg a jeho slečna - a pivní vršky. Pizzu si kupujeme domů na večeři. Večeříme opět kolem 10. hodiny. Postel, složená asi z beden strašně vrže a je vedro. Ráno si dáváme ke snídani kyšku co nám dal ještě Frank. Petr spí, v pokoji je temno a hučí klimatizace. Vyrážíme tiše do ulic. 

Kabáty ráno vypadaly rozumně, v poledne však byly přítěž a v závětří bylo vedro. Vilovou čtvrtí putujeme va východ, dolů směrem k nějaké řece, podle plánu musíme narazit na střed města Alexandrie. Venku je kolem osmé ještě málo lidí. Střed historického města, které aspirovalo na to stát se jednu dobu hlavním, je velmi malebný. Obchůdky, dvoupatrové ředové domky, každý je malebný originál. Musela by být krása putovat zde rok a jen fotit architekturu - a další rok jen portréty trváří lidí na ulicích. Jaká nepřeberná paleta růzností! V turistickém centru uspokojíme svou potřebu "plundering", tedy kořistění prospektů zdarma. Táňa vůbec vynalezla způsob jak mapovat domy - bere si nabídkové katalogy realitních sopolečností, kde jsou mnohdy barevné fotky spousty nemovistostí (včetně cen). Torpedo Factory je kulturní centrum plné atelierů a obchůdků výtvarníků a užitého umění. Pár věcí by se doma dalo pověsit. Jinak je tu poklid, turisté se ještě nehrnou. V kšeftíku se suvenýry si zkouším černý tvrdý širák z doby, kdy vojáci ještě neměli uniformy. Pekelně mi sluší - jsem krásný, úplně jiný člověk! Pár exponátů připomíná, že to byla kdysi skutečně továrna na torpéda (1. i 2. světová válka). Vzpomínám si na brněnskou slévárnu Vaňkovku - idea je to naprosto jasná. Jaká ozdoba Brna to snad jednou bude! Vstupujeme do přístavu, od řeky vane vítr, cucáme Kolu a koukáme na "Potomák", přes něj i na Washington a neustále starující letdla z jednoho ze tří letišť. Jiné pak poznáme osobně při odletu zpět domů. Potomák je pekelně široký, zkoušíme že stále ještě "sladký" a fotograficky dokumentujeme mytí nohou. (Všichni se pak nad námi ošklíbali, protože v něm tečou vojenské splašky z blízkého Pentagonu.) Co mé bystré oči nevidí! Navy a Army Surplus Store - a jde se hledat kabát mých snů - vlněný tříčtvťák - Navy Pea-coat. V haldách výstrojních i výzbrojních součástí spousty armád světa (inflace z NDR a SSSR) vidím své vytoužené kabáty. Jsou však škaredé, černé, zmačkané - a drahé (15O _ 18O USD). Je tam však cosi jiného, baloňák letectva s vpínací vložkou, elegantní, pouze 19,95 USD. Nekupte to! Zkouším si jej - jediný slušný kus - a je můj! Zatrest vlečeme třetí kabát. 

Za rohem je prodejní galerie třetího spolubydlícího z Boulderu, Grega Lentze. Je tam i se svou slečnou. Greg vůbec nepije, nekouří, je zamilovaný, nakrátko sřižený, čiperný - vězení mu udělalo dobře. Proti Petrovi z něj čiší činorodost. Pro turisty má připravené impresionistické olejomalby, některé docela slušné i v Evropských měřítkách. Jen ti turisti tu nejsou a náklady jsou stálé. Vydrží s dechem než se obchody rozběhnou? Držíme mu palce. Druhý večer v galerii všichni vaříme večeři a máme se při klábosu dobře. Táňa dostala malou veselou grafiku - plachetnice na Potomáku. 

Centrum říčního přístavu Alexandrie prý bylo před dvaceti lety nebezpečné a zanedbané území. Pak se našli investoři, kterým to připadlo líto a dobře investovali - vykupovali dům po domu a blok po bloku za nízké ceny, nuzných obyvatel se (nevím jak) zbavili a celý střed města zrenovovali. Teď je to tahák pro turisty a ne ostuda jižního okraje hlavního města. Dopadne to v Brně také tak? 

V neděli a dešti nás Petr veze na výlet. Nejdříve do Fort Ward, (západní okraj Alexandrie) do posledního zbytku okruhu pozemních pevností, chránících Washington v dobách občanské války. Díváme se na staré uniformy (přece jen více unionistických, než konfederačních) vojáků a připadají nám hrozně malé. Dopisy, obrazy, pár předmětů na nás dýchne historií jaksi neskutečnou, byť poslední žijící účastníci zemřeli ve třicátých letech, takže ještě dnes žijí lidé, kteří slyšeli vyprávění z první ruky. Dýchne na nás románová Scarlet a Rhett. Pak metro, Washington a kontrast - Smithsonian Institute, ovšem to, co nelze vidět v Evropě - kosmickou techniku. Prodíráme se tam lijákem a spoustou věřících, kteří odkudsi přijeli manifestačním shromážděním upozornit kongresmany na to, že je třeba věřit v boha. Déšť je zahnal také do obrovské budovy kam jdeme. Rozbili tábor lidu na podlaze v přízemí mezi moduly Apolla 11, družicemi, raketami a tryskovými stihačkami. Na té technice je neuvěřitelné, že skutečně lítala a hlavně to, že do ní někdo vůbec vlezl. Nechápu neskutečnou odvahu mužů, kteří se nechali nacpat do malinkých sedadel, s všemožnými sdělovači a ovladači všude kolem sebe - a nechali se vystřelit kamsi do bezedných nebeských pekel. Jednoduchá věc, jako protáhnout se, nepřipadá v úvahu. Nevěřícně prohlížím pomůcky na jezení a čurání a dumám, jak asi tato technika vypadá dnes. Lidi dokážou neuvěřitelné věci. Přestalo pršet a jdeme se ještě podívat na Grand Union Station. Upravené veliké nádraží, plné lidí a obchůdků. Obchod plný suvenýrů a srandiček s motivy symbolů USA, státní vlajky i log a znaků obou stran, soupeřící v blížících se prezidentských volbách. Vystřihovánky pro děti s postavami manželských párů minulých i současných prezidentů - v podvlíkačkách, s nejabsurdnějšími šatičkami. Americké kýče. Z Washingtonu cítíme sílu, význam a moc této země. 

Ráno opět loučení. Petrovi přeju aby se odstěhoval do Francie k dceři, dostávám její adresu a myslím si, že jí budu psát. Táta by neměl zůstat na stará kolena sám - i když je to zde asi normální. Táňa si chystá mapy a Petr vysvětluje jak se dostat z města ven a objet Washington z východu na sever pekelnou Beltway. Jde to hladce. Táňa bezpečně naviguje, zdá se že stále ví kde na mapě jsme. Já se starám jen o to, abychom byli na silnici. Taky neposlouchám kdy mám brzdit, protože brzdit stále nejde. Dálnice si nás předávají. Vyhýbáme se velkoměstské aglomeraci kolem New York City a jedeme celý den vzhůru směrem k Albany. Vzhůru doslova, Catskill Mountains představují docela opuštěný kraj, kdy jeden hřeben kopců otevárá další kotlinu a následuje další hřeben na horizontu a tak stále dokola. Zdá se, že stále stoupáme vzhůru. 

Albany, New York 
1.5.1996 
Na okraj neznámého města přijíždíme chvíli před setměním. Zatáčím na parkoviště před nějakým supermarketem a sápu se po telefonní budce. Na třetí pokus je na drátě John Rohrbaugh, profesor na School of Public Administration and Policy, State University of New York at Albany. Cítím pekelnou úlevu, když si nás za pár minut vyzvedává dávám to najevo. Ssuneme se k pořádnému jídlu v hospodě. Přitom dostáváme kýžený program našeho pobytu, harmonogram dní a lidí, které máme poznat. Koukáme kudy nás vede a po cizím městě. Propletence dálnic na okraji a střed se jeví jako velké maloměsto. Pak jedeme z města stále ven, na západ. Vilky, několik "funerálních domovů", lesíky a farmy. Za druhým podjezdem železnice zatáčka vlevo, je už docela tma, a stojíme. Budeme bydlet na farmě dalšího profesora. Prý nejsou doma, je však otevřeno a ať se ubytujeme. A mizí. Zahradní domek - adaptovaná kůlna o jedné velké místnosti a kuchyňce se záchodem - vypadá docela pěkně, je však chladno. Objevujeme a zabydlujeme se. Náhle klepání na jedno z mnoha oken prosklené stěny - štíhlý muž našeho věku ve dveřích vypadá samozřejmě a unaveně. Představuje se jako David Andersen, majitel a hostitel. Vítáme ho, ať se u nás posadí, nechce-li kafe. Culí se a jde pro pár piv. Odpočíváme. My po cestě a on po přednášce až do večera. Je docela milý a řeč jde hladce, jako bychom se znali dlouho. Sprchovat se můžem u nich v domku, vyprat taky a jestli ho prý vezmeme zítra na univerzitu. Má porouchané auto. Konečně jdeme spát. Vysoké pohodlně měkké letiště, koukáme střešními okny do tmy a posloucháme vlaky dunící směrem do Kanady a do Chicaga. Někde blízko.  

Ráno nevěříme svým očím - všude kolem je velikánská louka, na ní stádo oveček a v rose se brouzdá David se svou drobnou ženou Deborou - asi rituální obhlídka ranče. Vaříme si probouzecí kávu a jdu za nimi na kus řeči. Napravo umělé, dosti velké jezírko, k silnici pahorek tvoří hlukovou bariéru. Velmi malebné prostředí. Chladno. Po snídani se vyfikneme do svátečního, beru si firemní šlajfku Železničního stavitelství Brno a nakládáme Davida. Omluvně vysvětluji svůj neobvyklý kroj - budeme představováni samým hlavounům, taky děkanovi - kdo jím vlastně je? Málem pouštím volant - David se představuje jako děkan fakulty. Směje se a obřadně si třepeme rukou. Ostatně jak jinak. Šoky jsou na denním pořádku. 

Fakulta uvedeného složitého jména (obsahově nejblíž se mi zdá naše Ekonomicko správní fakulta) sídlí mimo hlavní kampus - blízko středu města. Je to soubor starších, pohodlných cihelných budov mezi trávníky a parkovišti. Milne Building je náš cíl. Tam sedí skupina psychologů, kteří pracují v tradici Brunswika a Hammonda společně s lidmi, kteří jsou žáky J.B.Forrestera z MIT (obecná teorie systémů, modely dynamických systémů). Učí budoucí byrokraty pro státní správu i soukromý sektor. Roční rozpočet vlády státu New York prý činí neuveřitelných 56 miliard UDS a je to nejdražší státní aparát v USA (kromě federální vlády). Tato suma je vždy předmětem volebního boje na post guvernéra, avšak pro odpor odborů se se nikomu rozpočet nepodařilo moc snížit. Klasická katedra psychologie s lidmi v Milne nemá nic společného, sídlí v hlavním komplexu budov univerzity na kraji města. Asi se ani moc nestýkají. Dostávám půjčeny klíče od kanceláře, psací stůl a starší počítač, se kterým nevím co bych dělal. V Institutu jsou na dlouhodobé stáži dva hoši (jeden z nich je docent) z Maďarska, podporováni Fulbrightovou nadací. 

Profesor Andersen mi dává své tři články a vysvětluje, že teorie chaosu je jen označení pro módní část staršího a širšího úsilí matematiků o modelování dynamických systémů. Až si je přečtu, budou sloužit jako základ pro další debatu. Přečetl jsem si je, na důkladnou řeč však už nebyl čas. Soudobé nadšení teorií chaosu berou s rezervou s tím, že texty které tady překládám jsou spíše populár - produkty určené pro laickou manažerskou veřejnost. Sami patří mezi Forresterovy žáky spolu s Davidem Sengem ("Pět disciplin" - učící se organizace). Druhá větev jsou kybernetici a lidé zabývající se umělou inteligencí. Sem asi patří články Kenta D.Palmerse "O sociální rekonstrukci emergentních světů - základy teorie reflexivních autopoetických systémů", které jsem si dovezl v hloupé představě, že je budu ve "volných chvílích" překládat a o kterých klidně říkají, že jim nerozumí. 

Profesor Tom Stewart vede výzkumné centrum, stará se o disksní skupinu Brunswikovců na Internetu a má pro mne připraveny učebnice statistiky, které posílají poštou. Snažím se zjistit, kam podle jeho názoru výzkum v teorii sociálního usuzování a rozhodování povede, kde jsou jeho slabiny a silné stránky - cosi jako strategické zaměření do budoucna. Zjišťuji, že se těmito otázkami překvapivě nikdo nezabývá. Každý dělá jen právě to na co má grant a navzájem se informují - o věci jako celku, odkud vyšel, kam jde a zda a jak naplňuje Brunswikův odkaz - nepřemýšlí nikdo. Domlouváme se na tom, že se do toho pustím a dílčí výsledky budu posílat. 
Profesor Jery Mumpower se věnuje hlavně výzkumu vnímání rizik při rozhodování. Dal mi vybrat pár článků do balíku. 

Profesor George Richardson je nejen vedoucí pěveckého souboru v místním kostele kdovíjaké církve, kde se poznáváme na mši, ale hlavně uznávaným autorem v oblasti modelování dynamických systémů. Dostávám od něho knížku, která mi sedí "Zpětná vazba ve společenských vědách a teorii sytémů". Porušuje samozřejmou etickou normu a kopíruje mi program Stella 2 - manuál mám vrátit a rozhodneme-li se program používat ve výuce (umí stavět a prověřovat modely), koupíme si jej i s licencí. V univerzitním obchodě jej chci koupit hned (stojí jen 66 USD), musí se však objednat. Naštěstí nevidím příliš mnoho fascinujících knih a tak se zbytečně netrápím. 

Ještě setkání z lidmi z rektorátu - opět otázky jak se hodnotí kvalita a modernost výuky i učitelé, jak se dělá hodnocení universit mezi sebou. Opět dostáváme věci na čtení, které nechávám do balíku. 

Předtím, než John odlétá do Washingtonu, má pro nás překvapení. Večer jdeme do divadla na koncert. Vyfikneme se a hrajeme si na společenskou smetánku - už zlatá metalýza našeho "Hřmícího ptáka" na parkovišti u divadla nás správně zařazuje. Divadlo je pěkné, starobylého slohu jako naše Mahenovo. Překvapení spočívá v tom, že neexistují šatny a kabáty si lidé berou ke svým róbám do hlediště. Začíná se americkou státní hymnou, kterou diriguje studentka střední školy, lidé stojí s rukou na srdci a zpívají spolu. Jako vyvrcholení koncertu je po přestávce Dvorakova "Novosvětská". Podle našeho vkusu ji hrají hrozně utahaně- lyrické části jsou pro naše uši přeslazené. Milují však svou symfonii - velký aplaus a volání bravo! 

Profesoři jsou neobyčejně vzdělaní a světa znalí. Jeden z nich, David Blustein (z opravdové katedry psychologie, kde ho navštěvujeme) sděluje, že v Albany je studentská hospoda, kde mají 7OO druhů piv. Musíme ji vidět. Jak to s psychology bývá, je to trochu jinak. Hospůdka malá, slušných pivařů ráj. Štamgasti mají své půllitry na zdi za barem. Jen zahrádka pod kaštany tu není a ovšem pěna také není bez vad. Dnes mají jen 18O druhů, na čepu snad dvacet, jinak láhve. Nedá se to za jeden večer stihnout, ostatně by se jeden z těch řídkých břeček průtokově zbláznil. Tisknou nám pro Karla dnešní nabídku, jeho jméno a členské číslo. Dáváme si napůl jednoho Radegasta (jinak nic českého, slabčáci, nemají!) Není špatný. Taky je skoro nejlacinější (2,5O USD). Studujeme výpis - piva z Japonska, Pobřeží slonoviny, Austrálie. Nesou nám sáček uzávěrů od piv, který rozhojňuje sbírku pro Karla. Když se tak vezme cena toho piva (nejdražší je asi 12 USD) a cena benzinu (asi tak 1,5 USD za 4 litry), člověk vidí, že je v jiném světě. 
David má skvělý nápad. Než se vrátí jeho Debora z dvoudenního odpočinku po kompletaci doktorské práce, co kdyby Táňa uvařila typickou českou večeři? Proč ne! Dumáme o všelijakých dobrotách - třeba smažený řízek, guláš a tak. Jenže vše je jinak. Jedna dcera nejí maso. Pak se ukazuje, že přijde lidí více. A jedna další osoba vůbec nesolí! Po žebříčku od dobrého sestupujeme k reálnému a dostáváme se na mizerný špenát. Bude s česnekem, tak to tu nedělají a zvádne se to. Potraviny, z ohleduplnosti vůči naší kapse, zajistí David sám. Zajistil, ale málo! Objevujeme jak se vaří na jejich sporáku. Sosidž měl být párek pro ty co jej jedí. Byla to jakási bavorácká podezřelost - něco mezi klobásem a jitrnicí a pekelně se na pánvi spekla. Bude málo brambor! Žádný problém, jedna z návštěvnic přinese. Když sedáme ke stolu, vítaná návštěva vyrukuje se třemi syrovými bramborami. Večeře - prostě nervák. Jestli k nám přijedou, nacpeme je po našem, až jim polezou bubliny z uší. 

V neděli jdeme do kostela. Pastor nás všechny vítá a přestože se všichni mají znát, je zvykem, že si berou jmenovky. Průběh mše se podobá katolické mši. Jen uprostřed rituálu si zve děti k sobě, k oltáři, sedají na schodky, povídá si s nimi, hraje na kytaru a děti zpívají. Je to docela pěkné. Právě tady dirigije George své zpěváky. 

O středu města, tedy prostoru na jih od parlamentu státu New York, slyšíme historku. Za vlády guvernéra Nelsona D. Rockefellera se měla nějaká státní návštěva nelichotivě vyslovit o tom co je vidět z okna (velké maloměsto) a tak došlo k budování nového velkorysého centra. Špalír mrakodrapů, vajíčko nového divadla (prý jsou tam tři sály), uprostřed velká fontána. U ní se motá ve větru vyčouhlý nerezový mobil, myslel jsem že je to originál od Caldera, ale není. Na konci nová budova muzea a vše propojené podzemními prostorami, dekorovanými obrovskými plátny, které pan guverném věnoval městu (doma je nemohl mít viset). Je to velkorysé, asi lepší než to co tam měli předtím, ale nejsilnější dojem je, že vše působí hodně chladně a hodně přesahuje lidská měřítka. Táně se nejvíc líbí u chodníků přistavená auta s různými teplými i studenými dobrotami, která v poledne nabízejí oběd úřednictvu, hrnoucímu se ven z ministerstev. Jak se nají, vrátí se do práce a vozy odjedou. My však pracovat nejdeme a dáváme si zmrzlinu. 

Saratoga Springs, New York 
5.5.1996 
Dnes je volno, všichni jsou ve Washintonu na nějaké konferenci a my máme volno. Můžeme jet k Ontariu, podívat se na kraj Posledního Mohykána nebo do lázní Saratoga. Dějiště dalšího románu, ze kterých Táňa zná Ameriku. Takže Saratoga. Vyplétáme se z města kolem univerzity, dálnicí na sever. Za hodinu objíždíme stejnojmenné jezero, skvělou rekreační oblast, plnou soukromých přístupů k vodě a lodiček všeho druhu. A za ním je staroslavná Saratoga. Jedeme kolem dostihových drah, kasina co je teď muzeum. Zbavujeme se auta a mísíme se mezi dav. Všude plno lidí, muzika, slaví se nějaký svátek. Generálka na turistickou sezónu. Z budov na hlavní třídě dýchají zašlé staré dobré časy. Mimo hlavní třidu krásné vily, zase by se dalo fotit až do úplného stumpachovění. Parkuje tam bílá limuzína, dlouhá 11 kroků. V informačním centru bereme další "plundering" a zjišťujeme směr k lázním. Po víc než hodině pěší chůze se dostáváme na okraj parku s lázněmi. Muzeum tance. Lincolnovy lázně a lázeňské budovy jiných zvučných jmen. Dovnitř není přístup - co v lázních? Další masáž? Je to však jakási starosvětská krása. Připadáme si jako blázni. V posledním úseku cesty vůbec nejsou chodníky a motáme se po krajnici. Uvědomujeme si, že se budeme stejnou cestou vracet pro auto a pak tudy ještě jednou pojedeme zpět do Albany. Prostě špatný odhad vzdáleností, což je už běžný klam. Zmrzlinka co nejlacinější, opět se nevyznáme v tom, co si přát. Vracíme se zpět starou silnicí, co by však u nás vypadala velmi dobře. Skoro souvislá zástavba až na předměstí Albany. Skvělý výlet. Zítra bude další. 

Burlington, Vermont 
9.- 1O.5.1996 
John Rohrbaugh nás veze na cestu k tajemnému Fredovi Abrahamovi. John pochází z tohoto státu a tak mu dělá radost ukazovat věci kolem. Jeho japončík je hbité auto, vidím však mezi řečí, a koukáním se po kopcích, že má benzinu na dně. Zastavujeme se na oběd v Moon River Restaurant, kdesi uprostřed hor. Nikde nikdo. Číšník při pvýslechu jak chceme hamburgr udělaný okamžitě vidí, že jsme cizinci. Odkud pak? Ale, prý že odněkud ze střední Evropy. Odkud? Y České republiky. Volá kolegu z vedlejší místnosti, který pilně tluče do biliardu., Přichází mládenec a co nevychází najevo? Nejenže je Čech a z Brna, ale navíc studuje na Podnikatelské fakultě a měl bych ho znát - jenže se poněkud zatoulal a hned tak se naplánuje vrátit. Máme pozdravovat pana proděkana Chalupského a omluvit ho. Úkol bereme statečně. Příroda kolem je pečlivě chráněná proti neregulované výstavbě a tedy dosti panenská. Skoro opuštěná mezistátní dálnice se vine na vrcholcích kopců - auto škytá a dojíždíme na krajnici. Zatracený krám, zase potíže se zapalováním, říká John. Startuje a nic. Jdu se podívat na motor a pomalu nepoznávám kde jsou svíčky a karburátor jsme vůbec nenašel. Našlapáno neznámými krámy, takže kutilské testování příčin (pořád myslím na ten benzin, ale kde je přívod?) není možné. Navíc, tato technika už není vybavována nářadím. John se tedy vydává na pouť pro pomoc. Za chvíli mizí stopem. Bloumám kolem motoru, snažím se zapálit si fafku (což ve větru notoricky činí potíže) a děkuji za nabídku pomoci komusi, kdo zastavil. Sedíme, nic se nedá dělat než čekat. Po necelé hodině přišumí odtahová služba a v ní John. Nakládají nás na fungl nový servisní vůz, samý hliník, chorm a červená barva. Jedeme s řidičem, John si sklopil ve svém autě na korbě sedadlo a relaxuje. Řidič je zemité chlapisko. Obdivuju přístrojovou desku s držáky na kávu a zkouším žertovat - k úplnému konfortu by to potřebovalo ještě pohlednou "waiter". Až mi to došlo, jsem rád, že se tvářil neutrálně a nedal mi pár facek (měl ruce jako lopaty) - chtěl jsem řící "waitress". Z místní komunikace koukáme po zapadlých samotách a vesnicích. V dílně okamžitě vychází najevo, že v nádrži není ani kapka. John podepisuje účet (směrovaný na AAA - jako pojišťovnu) a vidíme, jak to vypadá, když se profesor hrozně stydí. Porjíždíme mimo plánovanou trasu - také přes Montpelier, hlavní město Vermontu, městečko s prťavým kapitolem s nezbytnou zlatou kopulkou. 
Najít Freda Abrahama není jednoduchá záležitost. Elektronům, co lítají po internetové síti nezávidím. Ze silnice sjíždíme na silničku do lesa, za jezerem se ptáme, pak vidíme poštovní schránku s houslovým klíčem (nápověď!), to znamená, že naproti nás čeká klikaté stoupání po štěrku vzhůru a jsme u dřevěné patrové chaty na svahu kopce. Popis cesty nelže. Jsme očekáváni, proto že ze schodů se hrne velká voda - Fred s bílou hřívou, které by mohl fonkurovat jen prognostik Komárek. Musí být z rodiny. Objímání a vítání, pojdtě dál, kufry do přízemní ložnice atd. John nás opouští a jede do Burlingtonu. Uvidíme se zítra. Obdivujeme Fredovu pracovnu, plnou knih, počítačového vercajku - komunikační centrála. Knihy jsou všude, i u starožitně vyhlížejícího kotle horkovzdušného topení (nejede však na knihy, ale asi na propan butan). O patro výše je jedna velká místnost, připomínající Frankovo muzeum starožitností a artefaktů z Oceánie. Paní Proscilla Magdamo je vystudovaná zpěvačka, středních let a pochází z Filipin. Učí zpěv a nahrává i klasické opery. Má jemné, zdvořilé způsoby, jak si představuji u Japonek. Mají zajímavou podlahu, vykládanou úzkými deskami z tvrdých barevných dřev (třešeň, ořech a ještě cosi). Desky jsou různě široké a pěkně se střídají. Když Fred vidí, jak je se zalíbením studuji vysvětluje, že na jejich položení si napsal počítačový program na základě náhodných čísel. Kdo by řekl, že k udělání podlahy je zapotřebí počítač! Moc klidu nás nečeká, Fred stále mluví, přesunuje se náhlými výpady do stran, jaksi baleťácky (možná uhýbá bolestem v kyčli) a žene nás do auta - jedeme na zkoušku amatérského jazzového "brass bandu" do Waterburry. 

V tomto městečku máme mít sraz s Davidem Houstonem (University of Vermont), dalším expertem v nelineárním modelování, kterého musíme poznat. Ulice, jako když vystřihne z kovbojek. Otevíráme si dveře do klubu důchodců, dovnitř stěhujeme pár nástrojů a čekáme tím způsobem, že Fred stále vybíhá hledat Davida. Pak dojde osvícení, že si spletl hodinky. Vytoužený David je tam o hodinu později. Ale to už se scházejí hudebnící - většina žen. Dvě džeztrubky, dva až tři saxíky, bicí, basa, klavír a housle! Duke Elington a Benny Goodman by měli radost! Fred hraje džeztrubku a ovšem je i dirigentem. Zkouší se na zítřejší dobročinnou merendu. S Davidem jsme vystrkováni na procházku po okolí. To už je večer. Vidíme nádraží, pár zavřených i otevřených obchůdků, hospod, krásně malovanou a starožitnou vilku (koho jiného než právníka). Konečně chápeme - David přijel ani ne tak kvůli nám, jako pro posudek na obhajobu své práce. A Fred má mezitím zkoušku a ještě na krku návštěvu. Cosi mi to připomíná. Slibujeme, že ho nepustíme spát než posudek emajlem pošle a sami se vracíme poslouchat, co ti amatéři hrajou. O co míň jim to jde, o to hrají s větší chutí. Kouzlo amatérizmu. Musíme tancovat waltz a tak si dáváme "vermontský funerální speciál" a koušeme se do rtů, jak to pomalu táhnou. Vzájemně si tleskáme a děláme radost. Jeden z hráčů je opět další profesor a přesvědčuje Freda, aby mi dal další knížku Je od Ivarse Petersona a jmenuje se "Newtonovy hodiny - chaos ve slunečním systému". Konečně je zkouška u konce a jedeme domů. Máme hlad jako vlci. Ti pekelně zdraví američané večeří pokud možno v deset. Dostáváme grilované kuřátko a Fred si dopřává, spráskal jich snad tři půlky. Z pásky posloucháme umělou lidovou hudbu Filipin v podání paní Priscilly a ta je profesionální. Kde to zase budeme spát! 

Ráno skvělý divous Fred už pilně emajluje, ukazuje pár knih, dostávám dvě jeho knihy (starší se jmenuje "Obrazový úvod do teorie dynamických systémů pro psychology" a novější "Teorie chaosu v psychologii") a ještě dva programy s přiručkami, cosi si u něho xeroxuju. Fred je divous proto, že jednak je pořád v pohybu, jednak má všelijaké nápady. Vykládá, jak seděli s přáteli na lodičce a do lesů hráli dechový koncert. Jen tak pro sebe a divočinu kolem. Přemýšlím o tom, jak pěkné by bylo studovat akustické vlastnosti různých druhů krajin. Honíme čas. Přesto však ještě volá sousedce, co žije na protější stráni. Taky pochází z Čech a kdysi se jmenovala Broučková. Profesionální dirigentka vzpomíná na Prahu, snědla lívanec a mizí zpět do deště. Balím si kufr se získanými poklady (navíc jednu od Iana Stewartaa "Hraje bůh v kostky? Matematika chaosu"). Fred nás naviguje do Burlintonu, na místo srazu s Johnem. 

John si v pošmourném dni vybírá jinou cestu domů. Jede se převozem přes jezero Champlainské, které na severu hraničí s Kanadou. Najíždíme autíčkem na ferry a na pár chvil vychutnáváme plavbu. Směrem na sever není vidět konce jezera a v létě zde musí být naprosto kouzelně. V duchu vidím spousty jachtiček, na podzim barvící se listnaté lesy. Východní břeh přírodní Vermont, západní břeh už rozvinutější stát New York. Proplétáme se silničkami jako doma na jih. Slavná pevnost Chiconderoga zůstává stranou. Na konci jezera Lake George alespoň zastavujeme u zrekonstruované dřevěné pevnůstky, Fort William Henry, která připomíná časy Posledního Mohykána. Žádná věž, příkop, dřevené hradby s hliněným násypem dovnitř a na jejich koruně střílny pro plno děl. Pevnostní architekt maršál Vaubain by měl radost. Střety Britů s Francouzy tu kdysi psaly dějiny, dnes turistická atrakce a asi jediný zdroj příjmů pro místní. Není moc času si to vědomí vychutnat. Nejraději bych, abychom už byli zpět v Albany, podívali se jak žijí Rohrbaughovi a na druhý den čeká nás napínavé dobrodružství - jak se dostat do Newarku a dál na Manhattan. 

Celou cestu domů se usilovně ptám a mluvím o strategickém zaměření Brunswikovského výzkumu a začínám rozumět, že otázky si musím zodpovědět sám. Probíráme taky své osobní zkušenosti se svým společným profesorem Hammondem - člověkem, který silně ovlivnil naše intelektuální dorůstání a to, jak bychom si oba přáli, aby byl ke svým studentům jiný. Nedostižné vzory jsou zdrojem dlouhodobého trápení. Probíráme i to, že dovednosti se musí učit po nepoměrně delší dobu než je pár dní a jak to tedy udělat, aby Martin Vacík přijel studovat na SUNY. Některé cíle mého pobytu prostě v daném čase splnit nelze. To na co američtí profesoři mají "sabbatical year" (tedy myšlenkové přezbrojení hlavy) nelze stihnout během pár dní. Může jít jen o (pro mne frustrující) ochutnávku a osobní setkání. 
Konečně teď už důvěrně známá Albany a dům Johnovy rodiny. Večeře, spát, ráno však je John už v práci na universitě. V poledne odlétá do Budapešti. Loučíme se s paní Dornel, jedeme za ním - a ještě honem k emajlu - píše Karel a misíme mu odpovědět. Pak sbohem Tomovi, v kanceláři zůstávají dva balíky knih a materiálů o SUNY, které mají jít posštou a už nás John vyvádí z města ven na tu správnou dálnici - směr Newark, New Jersey. Táňa se ujímá map a suverénně určuje kudy tam. Všechny drobné padnou na dálniční poplatky, které chtějí každou chvíli. 

Manhattan, New York City, New York 
11.5.1996 
Směrnice zněla, nechat auto na parkovišti letiště v Newark a do vlastního města jet autobusem. Riziko krádeže, poplatků za parkování a přecpanost města auty, to vše mluví pro to nechat auto mimo. Venku je náhle hrozně vedro. Letiště se rozšiřuje, jsme v části, která se dostavuje. Přestože hlavní bagáž zůstává v kufru (tak aby to nikdo neviděl), musíme tam nechat další oblečení. Nacházíme autobusovou linku Olympia Lines a jedeme. Na východním obzoru se rýsuje cíl naší cesty - věže Manhattanu. Kolem však je dost bezútěšná dopravně skladištní periferie protkaná komunikacemi všeho druhu, mezi nimi jakási podezřelá jezírka, klumprt a divoká tráva. Jsem rád, že nesedím za volantem, chce to tu opravdu znát a řidič španělsky mluvící s uniformovanou ochrankou (která stále žbrblá do vysílačky) nás umně dopravuje zácpou a spletí křižovatek k cíli Grand Central Station. 

Náhle jsme na dně úplně jiného světa. Všude kaňony ulic a spousty nejrůznějších, především velmi dobře oblečených a spěchající lidí. Vezeme své kufírky dva tři bloky na roh Park Avenue a 36.ulice, do čísla 5O. Před vchodem baldachýn, uvnitř livrejovaný vrátný z Ukrajiny. Ukazujeme mu pas a dostáváme klíče od dalšího cizího bytu - bytu Frankovy sestry Michel. Přijede až zítra večer. Výtahem do 17. patra, odemykáme a zažíváme úlevu - zvládli jsme to! Žije tu rozumná paní, máme dopis na přivítanou, na stolku naše Becherovka (a v ledničce ještě lépe vodka a džin s ledem). Malý ale luxusní byt pro jednu osobu. Pobočka Frankova muzea - na stěnách a po stolcích opět krásnosti z Východu, třeba loutky javanských tanečnic. Musí to být paní s jemným a vytříbeným vkusem. Pohled z okna ukazuje střechy se zahrádkami naproti - Union League Club (penzion pro vysloužilé vysoké důstojníky) a za ním se velebně tyčí Empire State Building - přejmenovali jsme si jej na "taťku všech chaloupek". Co s načatým večerem? Po frťanu a poznání, že nemůžu chodit kouřit na zápraží, ale budu muset nedůstojně vysedávat na zemi v kuchyňce vedle odpadkového koše (je tam v okně ventilátor), jdeme se na "taťku" podívat. Je to prakticky za rohem. Jdeme kolem konzulátu Polské republiky, orlíček na vlajce je důverně známý. Vlajek je všude plno, polská však jen jedna. Noříme se do (opravdu) útrob mrakodrapu a posunujeme se ve frontách, čekajících na výtah na observatoř. 86.patro, posledních 6 pater vystupujeme pěšky, abychom nemuseli dál čekat na "přípoj". Pohled dolů na město je doslova jako z letadla. Nerezové mříže a přes ně je rozhled do daleka. Dalo by se tu být hodiny, protože okolí je plné zajímavých objektů - Chrisler Building je jak vršek dorty, strohé věže obchodního a finančního centra daleko dole na jihu, na severu pak cizorodý plát Central Parku. Vody Hudsnovy řeky na západ, za ní stát New Jersey s naším autem na letišti, na východ East River a Bronx a Dlouhý ostrov Long Island. Dole mravenečci, některým červeně svítí zadečky a sunou se koordinovaně v taktech semaforů od bloku k bloku. A hlavně teplý a vlhký vítr. Od západu jej tlačí bouřka jako píst. Přímo na nás se žene fronta, za kterou šlehají blesky a táhnou se závěsy deště. Velice dramatická chvíle - stojíme nahoře, podivně blízko zkadeřených mračen, ve kterých se vaří teplo, vlhko a chlad. Je to o strach, jak se proudy vzduchu a těžké kapky rvou skrze mříže a tisknou nás ke zdi. Jen na kamenném okraji propasti špacíruje holub - okukuje, zda by nebyl nějaký ten drobeček a za jeho zády se rozpoutává peklo. Cpeme se s turisty dovnitř. Dodatečně slyšíme historku o sebevrahovi, který překonal mříže a skočil. Jenže chudák, neodhadl síly a proudění větrů odspodu a seklo to s ním dovnitř kanceláře kdesi ve stěně mrakodrapu a přistál úředníkovi na stole do kafe. Oba z toho měli šok, ale ne smrt. Utíkáme domů, do bezpečí. 
První večer jsme zváni na večeři manžely Hrdličkovými, což jsou přátelé Tániných rodičů. Přijedou si pro nás kolem deváté, protože dnes je Den matek a všechny hospody jsou plné. Opět tedy hladovíme tedy až do milého setkání. Staří manželé nás vezou do central Parku, kde nestačím koukat - jsme snad v pohádce Walta Disneyho - stromy opletené malými žárovečkami, přijíždějí limuzíny (jednu jsem si odkrokoval - 11 kroků), uvnitř obrovská luxusní velkovýkrmna s barem, u kterého se čeká na rezervovaný stůl, je našlapáno lidmi. Všude skleněné stěny, aby bylo vidět na světelná barevná kouzla venku v parku, se stropů křišťálové lustry, obsluha fofruje. V deset hodin si dáváme cosi podle jídelníčku nepochopitelného, ale přiměřeného prostředí - snad půlkilový opravdový biftek. Již dosti krabů a lososů. V duchu si říkáme, jak dlouho bychom za cenu této večeře vystačili. Pak jsme vezeni domů, venku stále leje a přes kapky a ve tmě jsou nám ukazovány různé zázraky architelkury a společenského života nočního města. Paní Hrdličková zápasí s troubícími žůutými taxíky o možnost procpat se kam potřebuje, šťavnatě jim česky nadává - a oni jí španělsky asi také. Na našem rohu jsme skoro měli s jedním z nich bouračku. Oknem do postele nesvítí měsíc, ale magická světla, ozařující vrchol "taťky všech chaloupek". Příští noc jsou sytě modrá. Nad ránem, za úsvitu, pak svítí jen prstýnek bílých korálků u paty vrcholové antény. 

Další den je pěší tůra. Jde se dolů na jižní konec Manhattanu. Napřed středem, pak doprava na západ přes Greenwich Village, Little Italy, výrazně odlišné komunity a cosi, co vypadá podezřele, k Hudsonově řece. U vody fouká, ostatně jako všude na dně těch ulic, co jsou orientovány podél větru. Opět došel film. Odpočíváme v prosklené dvoraně s obchůdky a na podiu cvičí zpěv jakýsi sbor. Musím si jít sáhnout na jednu z věží obchodního centra a dumám, jak se asi točí hlava fotografům i studentům architektury, když se v tomto umělém a estéty promyšleném prostředí pohybují. Je tu cítít obrovská spusta peněz - a moc. Z Battery parku (další historické pevnůstce) na úplném konci okukujeme "svobodku s pacó". Je větrno a nechce se nám k ní jet. Trvalo by to moc dlouho a my musíme jít takovou cestu zpátky! Vracíme se kolem Východní řeky nahoru, na sever. Do starého rybářského přístavu s plachetnicemi, je to atrakce pro turisty, se dostáváme pochodem skrze bloky různých krystalů, kde je vidět přibývající geologické vrstvy staveb z různých dob. Některé průhledy jsou prostě skvělé. Přístav je po obědě už umytý a ryby jsou pryč. Následuje Čínská čtvrť se záplavou šikmookých, nesrozumitelně meloucích lidiček i obchůdků s vývěsními deskami, hlásajícími, že jde o zboží z ČLR. Obtížně a pomalu se prodíráme a často neznáme, co se tu na stáncích prodává - exotické výplody moře, sušení cvrčci i divné asi zeleniny. Po Čínské ctvrti následuje opět cosi jiného, kde se necítíme tak bezpečně, protože tu náhle nikdo není. je jasné, že jsme překročili nějaké neviditelné hranice, ale čeho? Spěcháme, bolí nás nohy a máme hlad. Vracíme se na Boradway, ale ouha, je nedělně opuštěná, zchátralá, všude plno odpadu a stohy neuklizených kartonových obalů, u jednoho majestátného objektu v krabici opravdu spí bezdomovec. Druhý sedí u něj a kouká do země. Nedaleko odtud bloumá černý policista ve službě a nahlas si pozpěvuje. Moc dobře se necítíme, je vidět, že prosperita tu kvetla kdysi dřív. Zatažené rolety obchodů. Když se konečně dostáváme domů, máme za sebou asi 2O kilometrů, hlad a vítáme se s Michel. Je to opravdu jemná osoba a má dobrý nápad - půjdeme do mexické hospody. Encheladas a tortillas jsou jak se patří (není pravda, že to tu nikdo neumí jako v Kolorádu), šok je ovšem vycpaný bizon v životní velikosti, který visí se stropu a má obrovská kondoří křídla. Jíme, povídáme a snažíme se porozumět, kdo Michel Orbanová je. 

Druhý den je "cesta na severozápad". V poledne posedíme a vychutnáme opravdický hamburger na lavičce Central parku (jako opravdová americká jidla nám všude cpou pizzu a "pastu"). Je jasné, že park sám je výlet nejen na jeden den. Určitě je to výrazný charakteristický prvek tohoto města. Na pohlednici vypadá obrovský. Po jeho jižním okraji se stáčíme k západu a hledáme Rock Caffé of New York. Tam je třeba koupit tričko. Jdeme kousek po divadelní části Broadway, vstupujeme do hudební velkosamky "Colony", kde musíme koupit CD s nějakou pořádnou černošskou muzikou, která tu duní z oken aut. Povídáme si se starou paní, která na chodníku piplá chagallovské, rozkošně naivní, ale peotické olejomalby, vize ducha New Yorku. Šedesát dolarů je moc, rozhodně bychom však za obrázek vyměnili jeden z těch nezřízených bifteků o stejné ceně. Přece však se tlačíme dál na západ k Hudson River. Přes ulici a jsme v jiném světě. Je opět zanedbaný a trochu podezřelý. Ze školy prodí spousty černých školáků. Konečně větrné nábřeží a nedaleko kotví šedé monstrum letadlové lodi Interpid. Napřed se jdeme podívat na vyřazenou ponorku Growler, která v době své aktivní služby nosila rakety s atomovými hlavicemi. V šedesátých letech pomáhala dělat strategickou rovnováhu vzájemného odstrašování. Ponorka je pro nás ohromná, uvnitř však mám pocit klaustrofobie - není tu nevyužitého místa, konzervy byly dokonce umístěny po vrstvách v chodbičkách. Třetina chlapů spí, třetina odpočívá a jí, třetina má službu na všech těch místech s navigačními budíky a nebezpečnými knoflíky - a tak se střídají den za dnem, půl roku nebo co. Letadlová loď je cosi nepředstavitelně velkého. Paluba je opravdové letiště s různými letadly v řadách. Nejsilnější dojem dělá Lockheed A-12 Blackbird. Matně černý, nebezpěčný a dokonale vytvarovaný ichtyosaurus, se dvěma obrovskými motory, malinkou kabinkou pro chudáka pilota ve špičce vpředu. Výška letu nad 2O km, rychlost 3,6 Macha. Stojím a žasnu, jak se ten statický krám může změnit v blesk. Hangár uvnitř zdánlivě nemá konce. Předtavuji si, jak to vypadalo za plného provozu. Je tu opět spousta památečních letadel, v několika expozicích běží videa ze slavných bitev, koukáme do kabinek, prolézáme řídící věž. Sklad střeliva, bomb, leteckých raket, bezinu, opravárenský závod, skladiště, hotel pro celý ten složitý letecký i námořní personál, nemocnice, celý ten krám udržet nad vodou za všech okolností a dokonce s ním i kamsi plavat, držet letiště v provozu a když přijde na věc i ubránit, eventuálně uhasit. Nemám slov. Na torpedoborce a ostatní lodě není čas. 
Unavený návrat zpět. Opět Navy and Army Surplus Store, kabátky ve velkém výběru, ceny ještě nedostupnější. Dobře jsem udělal v Alexandrii. Další obchod s hračkami a krámy všeho druhu. Uvnitř je malý policajt v uniformě. Láduje do hracího automatu mince a nadšeně nadšeně vyskakuje, když se mu sypou zpět. Taky služba - možmá, že jej kontroluje. Po zemi klikatě leze sáček a z něj čouhá chlupatý ocas. To bude dárek pro chovatele Dušana a Barču! A taky že je. 
Sbohem Michel, sbohem "taťko všech chaloupek", sbohem město. 

New Haven, Connecticut 
14.5.1996 
Sem jsme původně neměli vůbec jet, měl následovat Bethlehem v Pennsylvánii a setkání s psychologem, profesorem Josefem Brožkem. Jenže pan profesor odletěl do Brazilie a tak jsme rádi změnili další plány. Navštívíme Vlastu Kubovou (jak se teď píše Boed), spolužačku z našeho ročníku. Není to tak daleko, chce to jen projet pár dálnicemi severně od Manhattanu na východ a cpát se k pobřeží. Auto je na parkovišti vpořádku, Táňa si chystá navigační vercajk a jdeme na to. Krajina jako malovaná, hustý, ale bezpečný provoz, nikdo nespěchá - a když, tak všichni stejně. Rychlostní limit 55 (někde 65) mil za hodinu všichni překračují, ale opět stejně. Jakoby chtěli bezpěčně dojet a ne být v cíli o pár sekund před ostatními. V New Haven malounko zazmatkuji, ale i tak je to dobrý navigační výkon. Vlasta vybíhá bosa před dům a objímačky a vítačky - když jsme jí před rokem na srazu abiturientů v Brně říkali, že ji navštívíme, byl to samozřejmě bluf. A teď je to pravda! Viktor venčí někde psa - máme malounko sekeru, ale je tu a prý jedeme. Veze nás na letiště, odvazuje pronajatý jednomotorový Piper Cherokee a cpe nás dovnitř. Je to skoro tak malinké, jako vnitřek invalidních Velorexů. Ale má to dvoje řízení a je to celokovové. Sluchátka s mikrofony pro tři lidi bereme s sebou, prý je tam hrozný řev z motoru. Viktor provádí tajemný rituál kontrol podle manuálu, pak si povídá čísla s kontrolní věží a tím podivným kočárkem nás drkotá ke startu. V kabině je skoro cítit jak mají všichni napjaté nervy - tedy kromě pánů, zejména toho, který to umí kučírovat. Poddávám se pocitu, že stejně nemůžu nic dělat a jsem zvědavý, jaké to je. Koukám se dozadu na Táňu, je mi jasné jak se cítí, ale tváří se normálně, bojuje dobře. Krasksnička se odlepuje vzhůru a je zázračné, že to působí osobně Viktor Boed, tedy skutečný a živý člověk. Ve velkých kačenách aeroliníí se létání děje anonymně samo, zajisté působením vyšších sil. Tedy Viktor vzlétá. Následují naše známé "turbulence", je prý to normální - letíme na sever podél pobřeží, nad námi děrovatá mračna a tak vzduch proudí střídavě nahoru a pak i dolů. Co má dělat. Tak si zvykáme a tváříme se jako že je to běžná věc. Pobřeží dole je velice členité a je to krása. Chtěl bych lítat v jednom kuse a koukat se dolů a kolem a připadat si jako pták. Je to rozhodně lepší než celá všivá psychologie, kde jeden nikdy neví na čem je. Dává to pocit jistoty a stability. Jenže Viktor je záludný. Pouští řízení a říká, že je to moje. MOJE! Ten chlap neví co činí! Lapám berany řídítek a jemně zkoumám, co se s tím vůbec dělá a jak a na co ten krám reaguje. Silou vůle se snažím, abych TO nedržel křečovitě a taky aby se mi nepotily pazoury. Potí se. Viktor nic neříká a tváří se, jako že ho to moc nazajímá. Pak si TO BERE, ukazuje nám dole New London s továrnou na ponorky, most k New Port a pomalu jdeme na přistání. Povídá si s věží o větru a před začátkem dráhy si připadám jako bych letěl na hřbetě motýla - tak nějak pravděpodobnostně a komíhavě - asi se do dráhy strefíme. 

Newport, Rhode Island 
Newport je úplně stejný, jako představa z knihy Thortona Wildera "Devět měst". Líně bohatý, poklidně čekající na své klienty, až si přijedou svých do vil, zámečků a a zámků, vlezou si do svých roztodivných jacht a lodí všech možných druhů. Navy and Army Surplus Store u nábřeží vyúsťuje ve dvě kšiltovky pro oba pány. Mám z ní radost, poslední jsem zapomněl v letadle najaře. Pleš se rozlízá, lebka bude doma mrznout a ptát se, co jsem dělal v létě. V přístavu jsou k vidění v kádích neuvěřitelné a navíc živé mořské potvory. Jak to jen lidi můžeou jíst. Za chvíli pak sedíme a obědváme jakési mořské žížaly, smažené v prézlích. Je to docela dobré, jako hranolky, ale červi by to být nutně nemuseli. Taxikář, co nás veze zpět na letiště, je vzdělaný chlapík. Navíc zná našeho krajana, co jako první z Čechů překonal sám na jachtě Atlantik (Konkolski, nebo tak nějak). Bydlí zde za rohem. 

Let domů již není tak veliké dobrodružství. Letíme nad moře nad ostrov Block Island, kam jezdívají lodičkou na dovolenou. Smím TO zase řídit a začínám filozofovat. U auta je problém udržet to v dráze na silnici a moc nezáleží na tom, jestli vím kde jsem. Tady je to naopak. V letadle je největší problém vědět, kde člověk je (aby se mohl hlásit všem těm kontrolám kolem a ony mu mohly říkat koho má kolem sebe - když není vidět). Jestli jedu pár metrů vpravo nebo nahoru, to je celkem fuk (až na mimořádné situace jako je start, někdo těsně kolem atd.). Podle Viktora je vůbec největší problém naučit se složit si mapu, co má na koleně. Taky jsem si našel plivanec na skle a bod na obzoru a snažím se to držet v čáře jako při střelbě. Viktor říká, že to byla ukázka intuitivního učení a že tento způsob je nejlepší - objev si věci sám. Jsem CHVÁLEN a jsem na to neobyčejně pyšný. Za ta léta mne za psychologii nepochválil nikdo. Tak! (Asi jsem v ní nikdy nadlouho nenašel ten správný orientační plivanec na skle.)  

Následující ráno se jdeme podívat na sídlo staroslavné Yalské univerzity. Vlasta všechno vysvětluje. Je to jako "ve staré Anglii" (jak zpívá Vodňanský) - dvoupatrové kroutící se budovy kojelí s malými zahrádkami ve dvorcích, gotická okýnka a nepředpověditelné zatáčky chodem a plno schodů. V knihovně hledáme v katalogu a pan profesor Chmelař tam má nějaké spisy. Pak moderní krabice knihovny na staré unikáty. Zvenku je to kontrast jako skleněná pyramida v Louvru. Uvnitř vnější stěny tajemně prosvítají - jsou z mramoru, který nemá propouštět ultrafialové záření. Staré tisky a knihy jsou uloženy pod čtyřpatrovým zvonem ze skla, kam nesmíme a tam si udržují pro papír správnou atmosféru. Pěkné a chytré. Město se zřejmě dělí na dvě zóny. Jedna univerzitní, kde je bezpečno, protože tam bdí oko univerzitní policie. Pak zbytek města, kde je plno černochů a ti si žijí po svém. Bílí liberálové z univerzity si myslí že je to tak fajn. Jenže černoši se množí a kupují si nemovitosti i mezi bílými v předměstích a v důsledku jejich invaze ceny nemovitostí klesají. Tak vlastně Boedovi přišli o svůj dům s bazénem. Museli jej prodat, než by jeho cena klesla pod nákupní - děti musejí studovat a to stojí moc peněz. 
Večer jdeme na procházku po městě ještě jednou. Je konec semestru, studenti se právě stěhují ven z kolejí a jedou domů. Všude kolem je plno smetí a krámů, včetně vyhozeného nábytku. Ve tmě jsem na cosi šlápl a on je to telefon. Beru jej do kapsy. Stojanové lampy jsou moc velké. Město ještě zažije promoci, sjede se plno dojatých rodičů, obchody se budou točit a pak tu bude celé léto klid. 

Boedovi stojí před velkým rozhodováním. Vlasta chce domů, má v Brně domek po babičce. Protože na univerzitě přišla o grant na výzkum, teď je nezaměstnaná a v padesáti letech, jak říká, místo psycholožky nesežene. Viktor má ještě pár let do důchodu, na univerzitě si vybudovat bezpečné místo šéfa a uznávaného odborníka, který zodpovídá za automatizaci regulace odběru energií a píše o tom knížky. Umí univerzitě nejen peníze šetřil, ale i vydělat. Protože děti jsou velké a pryč z hnízda, bude se moci rozhodnout co dál. Srdce ho táhne k vodě a jachtám, Vlasta však trpívá mořskou nemocí. Viktor je světoběžník, všude doma. Chce si koupit nemovitost na tichomořském pobřeží Mexika a má už cosi vyhlídnutého. Kdo ví, jak se vše vyvine. 

Následující ráno nakládáme dceru Franka Orbana a její kufry, která tu končí další semestr. Sára hodinu zmatkuje se smetákem, igelitkami a lítá s klíčky a cédéčky. V autě okamžitě upadá do spánku a v podstatě spí celou cestu do Lancasteru. Není mi jasno jestli celou noc flámovala, nebo psala poslední dlužnou esej k zápočtu. Vypadá ale spíš jako normální studentka. 

Lancaster, Pennsylvania 
16.5.1996 
Poslední dva dny v Lancasteru se vyznačovaly úlevou. Vrátili jsme auto a všechno ostatní vpořádku, na Frankovy peníze nemuseli sáhnout. Ukazuje nám svou kancelář v Armstrong World Industries a chystá se zase do Soulu. Pilně natáčíme rezidenční čtvrt na video, ze 12O minut zbylo spoustu pásky. Taky vnitřek domu. Sázíme květiny, aby měla Ann radost až se vrátí. Losos, koupený v Lancasterské tržnici a udělaný na zhradním rožni není špatný. Vezeme frézu na sníh do opravny, letos jí bylo moc zapotřebí a bojuji s motorovou sekačkou na trávu o to, kam pojedeme. Frank odlétá 18.6., o den dříve než my. Rozvíjí představy o tom, jak mám učit vybrané šéfy velkých firem spolu s jeho partnerem Martinem Maisnerem v Praze umění dělat mezinárodní business. Jsem nedůvěřivý a myslím si, že pro mne už je pozdě v této branži začínat. O velkém podnikání jsem jen četl a nikdy sám nepodnikal. Vede taky nějaké řeči o tom, že příště musíme jet autem přes jižní státy do Kalifornie atd. Malounko žasnu, protože proč vlatně ne (viza máme do roku 2OO6) a s partnerem, který umí tak skvěle myslet za nás je to radost, jenže na dělání plánů se příliš těšíme domů. A na jih mne nic netáhne. Je tam dusno a krokodýli, co právě sežrali pasažéry na Floridě havarovaného letadla. V tuto chvíli bylo bylo až moc. A někdy se taky musí pracovat. Loučení, loučení. 
19.5.1996 

Poslední den je neděle a Sára nás veze na nádraží, jedeme vlakem do Philadelphie na letiště. Pomáhá se zavazadly do vlaku, posílám ji ven, ať to s ní neujede - však už to taky jede! Okamžik paniky. Laskavý průvodčí vysílačkou zastavuje soupravu ještě na konci peronu a Sára je pryč. V Philadelphii přesedáme a vlečeme náš podezřele těžký kufr. V Lancasteru jsme přidali pár dárků, které jsme dovezli z Colorada a čekaly tam na nás. Pár hodin se flákáme na letišti a čekáme na odpolední spojení do Washingtonu. Pán z United Airlines s potěšením prohlíží naše pasy, české ještě neviděl. Kufr je ovšem nad váhový limit 9O liber a tak knížky putují do příruční kabely. Pán má s námi andlěksou trpělivost. Starty letadel už bereme jako normální věc. Přes Atlantik už ty hodiny nějak přetrpíme, všude je plno dvojjazyčných Němcoameričanů, kteří cpou svá zavazadla kam se jen dá. zavěsíme oči do malinkaté obrazovky televizorku, vmontovaného do opěradla před sebou a jsme zvědaví, zda a jak se ve Frankfurtu sejdeme s naší poslední spojkou, primářem Šťastným. Moc vhodně má být právě dnes ve Strasburgu na služebce. Cesta zpět na východ trvá jaksi kratší dobu než naopak. Soumrak je rychlý a za chvíli svítá, je evropské pondělí. 

Frankfurt, Spolková republika Německo 
20.5.1996 
Frankfurtské letiště působí domácím dojmem. Známe to tu. Všechna zavazadla jsou vpořádku na pásu, děláme hromadu ve smluveném "trefpunktu", žmouláme senviče a čekáme. Chce se nám pekelně spát, o což se na střídačku snažíme. Čtu si knížku o vynálezci Johnu Coltovi, který se objevem bubínkového revolveru zasloužil o šíření západní civilizace - a náš pan primář je tu! Plno radosti, cesta domů je otevřena. Nechápu, jak se všechno vlezlo do jeho Škodovky, ale je to tam. Pak už jen polykáme kilometry do Brna, na střídačku usínáme a nesouvisle mluvíme jeden přes druhého. Moc chceme být doma, ve své posteli. Těšíme se na rozdávání dárečků, na všechny drahoušky, o které jsme měli v podvědomí tolik strachu a zejména velkého chlapa Káju, který plnil doma úkoly za nás. 

Úkoly, stanovené pro cestu se moc plnit nepodařilo. Zjistil jsem, že otázky není komu klást. Když se nebojím letadla, jsem už asi velký kluk. A otázky tohoto druhu musím umět i sám zodpovědět. Rozhodně nebyl čas naučit se zvládat rutinně počítač a cesta se změnila v horečnatý sběr dojmů a materiálu. Tři další balíky na cestě. Vlastně jsem si přivezl práce na rok, místo abych tam nějakou završil a dotáhl do konce. Bojím se, že jsem na ni opět sám. Nebo že by to byl jen opět další projev nedostatku představivosti a všude kolem je plno zájemců? Kdo ví, každý si svět musí objevovat po svém. Kdo ví, jak asi cestu viděla Táňa. Má popsané dva bloky poznámkami. Nejenže navigovala, byla i dobrovolným kronikářem výpravy. Jsem zvědav na její vyprávění. 

2.6.1996 
Lubomír Kostroň