|
Zpráva
ze služební cesty do USA
(ve dnech 15.4. - 20.5.1996)
Poděkování
Za to, že k cestě vůbec došlo, může
řada lidí. Přímo i nepřímo. Přímou zodpovědnost nesou Dorotka Kreidrová,
protože tento nápad poprvé nahlas vyslovila někdy po roce 9O - a já jej
jako nereálný pochoval. Pak Petr Macek, který myšlenku, že je načase rozbít
mé hnípání a jakousi rezignaci vnukl Franku Orbanovi při svých cestách
do Pennsylvanie. A potom ovšem Frank Orban, který mi nabídl zdarma jednu
letenku někdy na přelomu uplynulého roku a věci tak uvedl do chodu. Pak
i ostatní, kteří nás u sebe ubytovali a o kterých bude řeč. Nepřímo pak
další, kteří nás na čas vyvázali ze zodpovědností doma - rodiče, děti i
spolupracovníci. Těm všem jsme hluboce vděčni.
Načasování
cesty jsem zvolil vzhledem k cíli - bylo třeba setkat se s pár lidmi na
univerzitách v dobu, kdy ještě neskončil semestr (bohužel ani u nás). Potřeboval
jsem si tak cestu pro sebe jaksi vnitřně zdůvodnit. Chtěl jsem vytěžit
co nejvíc nového pro své chápání toho, o čem dnes psychologie je - alespoň
v té oblasti, která mne zajímá. Konkretně jde o to poznat,
- kam se posunul výzkum a aplikace
Brunswikovské psychologie
- naučit se zacházet s programem
POLICY a vůbec ztrávit co nejvíc času sezením u počítače (Internet
a WWW)
- zjistit, jaké jsou možné
spojitosti mezi teorií chaosu (jejími možnostmi v psychologii) a
rozhodováním a usuzováním - jako jednou odnoží Brunswikovské tradice.
- Konečně jsem také chtěl poznat
člověka, kterého jsem znal jen z internetu - Freda Abrahama, autora
z oblasti teorie chaosu a dozvědět se co nejvíc.
Místa,
kam jsme jeli, byla zvolena tedy podle tohoto cíle a ovšem i dalších -
šlo o to ukázat Táně Boulder a podívat se co a jak se změnilo. "Last, but
not least" - jak říkáme my anglosasofilové, museli jsme se držet rodin
známých, kteří nás budou ochotni ubytovat a živit. Jinak věc nebyla finančně
možná. Tánina letenka byla moc drahá (14OO USD). Kapesné (necelých 8OO
USD) mělo stačit na náklady spojené s cestováním po USA, semtam jídlo a
drobnosti na pět neděl. A jedeme.
Brno, 14.4.1996
Frankfurt,
15.5.1996
United Airlines létají k nám nejblíže
do Frankfurtu. Frank Orban, zkušený diplomat, cestovatel a světoběžník
(část jeho rodiny pochází z Kameniček u Staré Lubovni) je jejich stálým
zákazníkem a tak volná letenka pro mne (premie v rámci programu "frequent
flyer") určovala pro nás toto místo jako výchozí bod. Začali jsme tedy
cestu autobusem do Prahy v něděli odpoledne 16.4. Taxi nás dovezlo s bagáží
na okraj města, odkud vyrážejí autobusy do Frankurtu. Tři hodiny čekat.
Prší, je chladno a je tma. Spásu nacházíme v podezřele luxusním hotelu,
kde si můžeme uložit zavazadla a posedět u kávy. Jsme nervozní, protože
velké dobrodružství začíná a odbývá se v nejméně vhodné době - Tánin tatínek
je v nemocnici, ví se že je hodně nemocný a rozhodování zda vůbec jet bylo
pro ni asi nejtěžší v životě. Mrak této starosti ji ani na chvíli neopustí
po celých dalších pět týdnů. Úlevu nacházíme ve dvou kávách, sifonech a
fernetech.
Když odcházíme, připadáme si konečně
jako "veltmani" - nechali jsme tam skoro 5OO korun - ostatně, co s těmi
směšnými papírky, nebudeme je již potřebovat. Mohutná hora autobusu spolkla
nás, spoustu lidí i zavazadel - i když to vypadá, jako že většinou jedou
do Německa jen nalehko - asi v pondělí do práce. Z cesty si moc nepamatuji,
milosrdný spánek vše smazal. Nervák z toho, jak se dostat z Frankfurtu
zpět na letiště se vyřešil! Autobus tam ráno inteligentně zastavuje. Ještě
že máme ke kufrům přídavná kolečka a čas - letadlo letí až odpoledne. Můžeme
tedy brouzdat bludištěm letištních prostor, zvykat si na hemžení lidí ze
všech možných zemí a přemýšet, kde se tu asi sejdeme se svou spojkou na
konci cesty, která nás má odvézt zpět do Brna.
Dvě
hodiny před startem můžeme konečně "check in" naše spoluzavazadla. Důkladné
formální vyptávání zda jsme je balili sami a nikdo po nás nic neposílá.
Bezpečnostní opatření co se týče odevzdávaných zavazadel. Pak rentgen příručních
zavazadel, osobní prohlídka, pasy a letenky.
Netrpělivě se soukáme chobotem do
Boeningu 777 - bohužel ne dvoupatrového, ale zato k okýnkům na levé straně.
Devět sedadel v řadě (2 + 5 + 2), dvě chodbičky. Někde skoro před křídlem,
takže je vidět dolů. Táňa si užije. Konečně drncavé "taxing" na okraj vzletové
dráhy, burácení, připoutáni jsme zamáčknuti do sedadel, celý ten kolosální
krám se nedočkavě hrne a nezadržitelně řítí vpřed. Pak se země prudce propadá
a randál vystřídá plynulý hukot. Temně zahřmotí zatahovaný podvozek. Vše
se zklidní a jen sviští vzduch z průduchů. Celé toto drama si ještě několikrát
zopakujeme, až nám nakonec nepřipadá tak úžasné. Až na občasné zlobivky
"turbulence", která s námi zahoupají a protřepou náhle obživlými křídly.
Jen to nekonečné pole bílé vaty dole, temně modré nebe nad hlavou, opalovací
slunce a 10 kilometrů výšky dělá dojem, že vlastně stojíme v prostoru a
čase. V dobu, kdy si Táňa spočítala, že už budeme nedaleko cíle nám řekli,
že jsme nad Islandem. Vůbec s námi špásovali. Nikdo nám neřekl, že let
přes časová pásma na západ přidává hodin letu a tak místo 6 hodin jsme
letěli asi 15. Taky proto, že mezipřistání bylo v Šikágu (takže první dotek
s podlahovou krytinou Ameriky se konal ve státě Illinois). O°Hara International
Airport má krásně přivítání. Pár set metrů dlouhou podzemní chodbu s běžícim
chodníkem, kde je člověk unášen pohádkovou fantazií tvůrců: nad hlavami
se vám jako polární záře rozežíhají a blednou vlny barevných světel v podélných
siločarách neonových trubic a proplouváte prostorami, ve kterých na sebe
navazuje a rozvíji se obměny jiskřivého hudebního motivu.
Utrmácené
polohou skrčenců turistické třídy a přejezené leteckou stravou vítá nás
uměle prodlužovaný západ slunce, pak temnota a konečně bludičky blížícího
se Denveru. Jana Kreidera a Dorotku objímáme jako vysvoboditele v prostorách
velkorysého, novotou zářícího denverského letiště, postaveného aby ulevilo
přeplněnému starému Stapletonovu - dějišti slavného Hailyho románu. Zvenčí
je krásné - jeho střechy připomínají soubor indiánských teepee, cirkusová
šapitó, stany vojsk osmanské říše nebo vrchoky zasněžených velehor. Bílý
veterán mercedes nás pak veze přes noční Denver k cíli zcela jinou krajinou
na západ k horám, než je v mé paměti - kde jsou prázdné pláně pastvin do
Boulderu. Téměř souvislá zástavba září do noci. Konečně poslední terénní
vlna a objevuje se líbezný náhrdelník světel kdysi zlatokopeckého, dnes
univerzitního města Boulder. Za chvíli jsme v neznámé vilové čtvti a stěhujeme
kufry do našeho prvního dočasného bydliště - napůl suterénního pokojíku
v rozsochaté vile ze skla, dřeva a kamenů. První noc ve státě Colorado
po 26 letech.
Boulder,Colorado
16.5.1996
První den se budíme ovšem ve 3 hodiny
ráno, svítat bude až za nějakou dobu. Když už se to nedá vydržet, snažíme
se zjišťovat, kde u Kreiderů mají kávu, jak se asi u nich vaří, aniž bychom
dělali hluk a budili domácí. Impozantní lednička je plná dobrot, na které
zatím nemáme chuť. Spaní se v průběhu dní upravuje snad rychleji, než pocit
hladu. Žaludku to trvá déle. Nejhorší jsou pro nás nezvykle pozdní večeře.
Zatím se kamarádíme se s plavým koucourem který lásku projevuje předením
a ne šíleným štekotem, jako Blekyna doma a jdeme se dívat na východ slunce
na zahrádce. Potom přes pár spících bloků s rozmanitými domky a zelení,
většinou ještě bez listí, na boulderskou kotlinu. Hulákají tam ptáci, pro
které nemáme jména. Prohlížíme, obdivujeme a učíme se všemu kolem.
Zdálky
město vypadá jako rumiště v křoví. Mezi auty (pick-up Ford Explorer, Lancia
a Alfa Romeo ještě s italským čislem), stojícími před vchodem do domu sbíráme
balík dnešních novin "Boulder Daily Camera". Uvnitř domu je spousta zajímavostí
ze zemí, které Kreidrovi navštívili. Na zdi visí také pěkná grafika - Hradčany
z Karlova mostu a reprodukce Brna, obléhaného Švédy. Dotek domova. Táňa
oceňuje přichystané domácí šaty. Pak si povídáme s Dorotkou, určitě něco
snídáme. Odpočet hodin a dní začal. Nejsilnější zážitky jsou z prvního
dne, pak dojmy splývají.
Voláme domů že jsme tu a máme další
hovory. Prof.Lindenovi do Edwardsville v Illinois, prof. Freimarkovi do
San José v Kalifornii (napřed nechápe kdo a odkud volá, právě se chystá
setkat se s námi v Brně!), voláme Kláře Steffens, boulderské kamarádce
z dávných dob do Anchorage, na Aliašku. Klára je dnes majitelka právnické
firmy, začínala kdysi jako právnička v oblasti ochrany přírody (Environmental
Protection Agency). Vůbec je asi největši dobrodružka co znám - po Aleutských
ostrovech musela na služebky lítat v jednom kuse malým letadlem a nedávno
se skupinkou lidí přepádlovali na eskymáckých kajacích Behringovu úžinu
na Sachalin a zpět. Došel od ní balík na přivítanou. Obsahuje také granátové
náušnice pro Báru, které Kláře v Brně kdysi dala na památku moje máma Boženka.
Teď se vracejí domů. Zázračný telefon.
Profesor Jan Kreider, ředitel Spojeného
střediska pro výzkum alternativních energií odchází z domu do práce poměrně
pozdě, rychle se loučí a nesnídá. Obvykle ho vídáme až večer. Voláme prof.Kennetha
R.Hammonda a domlouváme si na poledne schůzku. Následující den odlétá za
dětmi do Kalifornie, kde uvidí i pravnoučata. V lednu mu bylo 8O let.
Zdatný
tenista si zachovává mužný vzhled Gregory Pecka a věk je na něm patrný
jen tím že má naslouchátka a jak říká, nemusí se plést do "deparemental
politics" - tedy trapných půtek o prestiž na univerzitě. Přijel pro nás
autem a veze nás ulicemi, kde mi některé objekty připadají důverně známé,
některá místa jsou však zcela jiná. Město zůstalo nízké, ale hodně se rozrostlo
co do plochy. Čtvrt, kde bydlí Kreidrovi, tehdy také neexistovala. Hammondův
dům je stále stejný. Přízemní, z venku nenápadný, otevřený do zahrady.
I váza z českého křišťálu stojí na svém místě, tak jak jsem ji postavil
v roce 68. Jen zahrada, kde jsem hodně pracoval je jiná - rostliny stárnou
a jsou obměňovány. Paní Virginie má stále svůj jemný úsměv a je snad ještě
křehčí. Sedíme na zahradě a krmíme se zeleninovým salátem a studenými těstovinami.
Vzpomínáme a snažíme se překlenout čas. Protože v Boulderu budeme nečekaně
až do 26.4. (naši hostitelé v Lancasteru jsou mimo - Anne Orban v Australii
a Jihoafrické republice a Frank v Soulu), uvidíme se za týden ještě jednou.
Pak se dostaneme k věcem, týkajícím se univerzity a psychologie. Dává mi
to nejcennější co může - knížku. Je to sborník W.T.Andersona "Pravda o
pravdě - nové ohnisko a rekonstrukce postmoderního světa". Je tam stať
i od našeho prezidenta Václava Havla.
V
Boulderu máme k dispozici Kreidrův modrý náklaďáček Ford pick-up. Vzdálenosti
jsou příliš velké na pěší docházku a my se jedem podívat dolů do města.
Sedím poprvé za volantem chlapáckého vozidla. Vezu Táňu obhlédnout "dountoun"
a ovšem jako překvapení i vrch hory Flagstaff nad městem - serie serpentin
a neustálé stoupání. Strojovna řve, hrne si to a nemá posilovače brzd!
Vrchol je krásný - procházka mezi vonícími borovicemi, výhled na město
a dál na východ, k Denveru a dál až kamsi k Mississipi. Pilně natáčíme
na video. Také srnku opodál. Taky mne, jak startuji vůz - záběr ovšem nevyšel,
takže mužné počínání nebude možno doložit.
Prohlížení "kampusu" dvacetitisícové
státní University of Colorado je pro mne dojemné - jako by se nic nezměnilo:
mračna studentů se chumelí pešky, na kolech, skateboardech. V přestávkách
mezi hodinami je jich ve Sudent Memorial Centre plno a i my si dáváme poprvé
poctivý americký sendvič. University of Colorado Book Store je v podzemí.
Se známými pocity chudého chlapce vcházím mezi regály plných knižních skvostů,
papírnických potřeb, suvenýrů, počítačových programů - Sezame otevři se!
Oddělení s knihami z psychologie, filozofie metodologie a matematiky představují
zážitek - a rozhodování - na celé odpoledne. Může být jen tak asi jedna,
víc nelze. Která? Nakonec jsou to dvě: David J. Chalmers "Sebereflektující
psychika - hledání fundamentální teorie" a Klaus Mainzer z Augsburgu "Komplexní
myšlení - komplexní dynamika hmoty, duše a lidstva". Pryč odtud. Další
krásnou, ale nedostupnou knihu o zobrazování kvantitativních informací
dostávám naštěstí při jiné příležitosti od Hammonda.
Univerzitě
přibylo budov a vznikla nová pěkná zákoutí a průhledy mezi budovami. Psychologie
se také rozrostla a sídlí v nové budově. Všichni učitelé jsou noví, poznávám
jen jmenovku na kanceláři emeritního profesora Hammonda. Uvnitř je zajímavý
plakát - secesní nádražní budova v Paříži a z okna v prvním patře vypadla
na chodník parní lokomotiva. Fotografie tvoří přebal knihy o selháních
lidského úsudku. Mary Luhring, sekretářka Střediska pro výzkum usuzování
a politiky je starší paní. Známe se jen z korespondence a nyní vidím její
vlídné oči. Dokončuje bibliografii k profesorově další práci. Drobná paní
a obrovská obrazovka počítače. Odcházíme s pocitem, že budova je cizí.
Je tu stabilní chladno, přestože venku se dramaticky mění teplo podle toho
zda svítí slunce či ne. Studenti spěchají v bundách ale i tričkách a kraťasech
a my jsme rádi, že máme své kabáty. Když už jsme venku, pak je třeba konstatovat,
že v tuto roční dobu je v Boulderu pekelně větrno, po mimořádně tuhé zimě
zbyla spousta olámaných stromů a ty teď dostávají znovu zabrat. většinou
ještě nemají listy, i když v zahrádkách jsou jarní květy. Větry běžně přesahují
100 km za hodinu. Jedno ráno překvapení - všude je sníh! Táňa obdivuje
zatím prázdné napaječky pro kolibříky, které se houpou před okny domků.
Universitní
kopeček je pár nízkých bloků plných zeleně s mým bývalým domovem, 976 Pleasant
Street, kde studenti bydlí v podnájmech, soukromých bytových domech i budovách
svých bratrstech a "sesterstev". Obslužné hospůdky, butiky, bary. Pověstný
"The Sink" - tedy pivnice nejhoršího řádu si zachovává svůj ráz pomalovaných
zdí. Pekelník řehtající se cudnému a přiblblému andílkovi je stále na svém
místě. Hrací automaty však zmizely, stejně tak i kuřáci. Pivo jen od 21
let. Kouření se tu nenosí a kouřit se ani nedá - ve všech veřejných budovách
(včetně university) platí zákaz, který berou samozřejmě, a venku fičí nárazový
vítr. Zkuste si zapálit fajfku v té fujavici!
Alan
Mueser a jeho antikariát "The Last Word" je cílem další cesty. Sídlí sice
na Broadway (tedy dobré adrese) - ale až na severním konci města, na nemožném
místě. První ze tří spolubydlících z Pleasant Street se ve svých 62 letech
změnil v sešlého starce s tlustými brýlemi, dlouhými bílými vlasy a stále
hřmotnou a veselou náladou. Právě likviduje svůj čtvrtý antikvariát. Záplava
knih, o kterých není jasno zda je chtít koupit či ne - ceny lákavé 25 centů
za kus, ale co ta váha? Koupil jsem dva evergreeny z filozofie vědy, předal
láhev řádné moravské slivovice, pro Petra Bercé převzal vydělanou kůži
z loňského velikonočního zajíčka, která visela na trámu a vyslechl jeho
osud. Je v důchodě a věnuje se své celoživotní lásce - bankrotovat s antikvariáty,
povídat si při čaji s dobrými lidmi a listovat v knihách. Umí to, toto
je už počtvrté a ne naposledy. Poslední hřebík do rakve v tomto případě
byl, že mu zakázali kouřit ve vlastním obchodě!
Dr. Mary Ann Shea sídlí v Norlin
Library, ve skromné kanceláři u schodů, ale s výhledem do parku. Má deset
let na starosti "Faculty Teaching Excellence Program" - zabývá se tedy
problémem, jak učit co nejlépe. Po prvním vyjasnění mého zájmu přináší
balík tiskovin - všechna čísla časopisu, který se zabývá problémem jak
být mistrem v oboru učitelství. Časopis i výcvikový program je určen začínajícím
asistentům a na první pohled vidím, že máme doma co překládat a s čím podobný
program odstartovat u nás. Myslím na prorektora Vágnera a poradenské středisko
rektorátu. Dorotka mi domluvila schůzku v tamnějším rektorátu - Regent
Hall - zajímal mne systém hodnocení předmětů a učitelů. Dostávám opět sbírku
dotazníků, které studenti na konci semestru vyplňují a metodiku jak se
dále s těmito daty pracuje. V konkurenčním prostředí není možné, aby se
universita nezabývala usilováním o kvalitu toho co dělá. Hodnocením se
skutečně zabývají všichni řídící pracovníci - počínaje katedrmi, přes děkany
fakult a rektorem konče. V té nejprimitivnější (a nejobávanější) podobě
se hodnocení studentů promítá také do udělení "tenury" - tedy trvalého
úvazku. Na katedře psychologie objevujeme česky znějící jméno - prof. Fifkova.
I ona přidává podrobnosti. "Tenure" je cílem mnohých, kteří standardně
učí v pracovním poměru na dobu určitou - nebo dělají výzkum v rámci časově
omezených grantů. Z grantu je také možno "vykoupit se" z učitelského úvazku
a dočasně se věnovat více bádání. Snažím se dozvědět, jak se dělá hodnocení
universit v celonárodním měřítku. Jak srovnávat jabka a hrušky? Částečně
pomocí profesionálních sdružení (např. Americká psychologická asociace),
částečně přes organizaci amerických universit. Další materiály, jména a
spojení zůstávají v balíku, který půjde z Boulderu poštou.
Teď
mi chybí.
Kate Grace MacElveen - Ryan není
už šestiletá holčička, ale velmi emncipovaná a rozvedená matka tří dětí.
Dokončuje doktorát a má praxi jako učitelka v budhistické soukromé škole,
The Naropa Institute. Bere nás do hodiny kursu studentů, kteří pracují
v domovech pro staré lidi. Je to zažitkově orientovaný kurs, kde se učí
navazovat autentické vztahy s lidmi starší generace. Fascinuje mne, jak
v sousedství mohutné státní university může žít a udělovat magisterské
tutuly také soukromá budhistická škola - a v něčem spolu evidentně spolupracují!
Kde je akademická řevnivost a bohorovnost místních hvězd! Kate nás láká
na třídenní výlet do Utahu a pak zpět přes kouzelné Telluride v horách
jižního Colorada, 18OO km - na velkou svatbu pod otevřeným nebem v polopušti,
která má svůj tvrdý půvab. Nabídku nevyužíváme.
Dorotka je prostě fascinující v tom,
jak o nás umí pečovat. Vymyslela si, že když Jan chodí v sobotu na masáže
k její kamarádce, budeme to chtít taky. Jdeme tedy postupně na masáž. Jsem
trochu ostýchavý, Kromě zkušenosti s paní dr. Reichovou (dcerou Wilhelma
Reicha) v Brně jsem to nezkusil. Jsem v rukou zkušené masérky. Uvolnění
je velice příjemné a cosi na tom je. Domů se poflakuji pěšky a díky klidu
v hlavě vidím mnohem víc květin v zahradách a detailů kolem sebe. Táně
při relaxaci vylezla z hlavy malá indiánská panenka a smála se!
Kreidrovi
mají na zahrádce pec na pizzu, kterou si nechali postavit z dovezených
Italských šamotek. Po dva večery tedy dlachníme těsto a vymýšlíme si které
dobroty budou tvořit dobrou kombinaci. Každý dělá svou vlastní, Jan je
ovšem "maestro" a tak se najíme této typické americké stravy vrchovatě.
Vína ovšem z Kalifornie.
Neděle.
Výlet do Skalistých hor je jen jednodenní, krátký, protože většina zajímavých
cest do hor je ještě pod sněhem a otevírají se až 4.června. Taky by to
chtělo samostatný pobyt. Tedy na sever do Lyons, ještě na úpatí hradby
hor, pak na západ do Estes Park, zpět jižně horami do Nederland a pak dolů
na východ, domů. V Lyons, což je křižovatka silnic a hnízdo při vstupu
do kaňonu stoupajícího do Estes Park máme ke snídani v německé restauraci
"hemenegs" na správně přepalovaném tuku, protože nám ty zdravé otruby lezou
ušima. Jan si dává lívance se zavařeninou.No, je profesor, tak proč ne.
Musí se šetřit. Při objednávání jídla se to nějak zašmodrchalo a tak i
Jan dostává na sladké lívance opečenou anglickou slaninu. Nemá to lehké.
Pak se aspoň hodinu proplétáme s nevinně vyhlížející řičkou vzhůru do hor.
Řídký porost jehličnatého lesa, vysoká škola zatáček. Estes Park jede jen
na půl plynu. Ožije naplno teprve až s přílivem letních turistů, kteří
objevují krásy Kolorada čím dál více. Indiánské výrobky jsou pro nás velice
drahé, přesto však studujeme co koupíme - Táňa myslí na všechny a kupováním
dárků pro ostatní ulévá oběťi svým dobrým bůžkům - jen ať to doma vydrží
do návratu. Den je oslnivý a průzračný, masiv Long°s Peaku na horizontu
svítí sněhem a jeho čistotu je cítit i ve vzduchu. Panaroma natáčíme na
video. Určitě by se tu všude dalo žít - musíme však dál. Teď už blízko
vysokých hor se silnice vine mezi lesy, horskými chatami, polozapomenutými
samotami a opuštěnými haldami, zbylými po dolování. Mercedes sviští jižním
směrem, na západ tušíme lyžařské oblasti. V Nederland, což je soubor dřevených
kůlen, horských chatrčí a snad i domů, bouda pro šerifa (Town Hall), pár
obchodů s indiánskými výrobky a také kýči pro turisty, jdeme do hospody.
Ten šerif je tam živý a je to fešný mladík. Táňa se stydí nechat se s ním
fotit. Protože všude sbíráme Kájovi vršky od pivních lahví, činíme i zde
a cosi jíme. Pak obdivujeme zbytky důlních zařízení, které rezaví pro turisty
na návsi - aby byly ještě více "antique". Kolem přehrádky pak jedeme boulderským
kaňonem dolů, zpět do placaté země. Je tu prostě nádherně - ta zcela jiná
kvalita přírody se dá tušit i ve způsobu života lidí, co tu žijí. Obojí
má k sobě mnohem blíž, celý balast civilizačních vymožeností je v těch
nadmořských výškách mnohem řidší.
Městské
středisko pro péči o závislé je umístěno nedaleko. Mají to tam pěnkně zařízeno,
jde o ambulantní zařízení a pokud tomu rozumím, jejich významnou činností
je práce s mladými lidmi, kteří se dostali do problémů se zákonem. Tánina
kolegyně (jejíž jméno je ještě v balíku) jde s námi a Dorotkou na oběd,
pak ve své kanceláři popisuje režim práce i to, jak před nedávnem museli
obměnit podstatnou část vedení i perzonálu, protože už nemohli dál - "burn
out" efekt. Vyjasňují si rozdíly v legislativních úpravách vztahu alkohol
a řízení vozidel. Táňa dostává nějaké materiály, vidím, že budeme překládat
diagnostický dotazník pro klienty v Černovicích. Pani doktorka bere v přepočtu
10x víc peněz než Táňa.
Když
jsme se s profesorem Hammondem po týdnu viděli podruhé a potřetí, bylo
jasné, že pan profesor zůstal v Boulderu bez následovníků. Přemýšlím jak
to s ním vlastně je. Odborně téměř nedostupně náročný, ale lidsky asi citlivý
Brunswik má ve svém studentu důstojného následovníka. Celoživotně zaujatého
zděděnou vizí, bojovníka proti převládajícím tradicím, který také přitahuje
studenty - aby je od sebe držel na distanc svými vysokými nároky. Podle
názoru jiných oceňuje spíše přínosy exotických cizinců než vlastních studentů
- snad jsou osobně příliš blízko. Studenti se tedy rozešli na jiné univerzity,
tam se z nich stali profesoři a starý Institute of Behavioral Sciences
dostal s novými šéfy jiné zaměření. Na druhé straně však zjišťuji, že fyzická
blízkost dávno není podmínkou kvality vztahů - pan profesor je se svými
v denním kontaktu po Internetu, pilně píše dál. Také paní Virginie překonává
vzdálenost od svých dcer Internetem a občas - aby slyšela jejich hlas -
telefonem. Vidí se jen zřídka. Pro nás by to bylo smutné, pro ně je to
normální. Hammond rávě dostal významný balík - korekturu své 13.knihy.
Ztrácí zájem o vše nepodstatné a veze si své další dítě domů. Otec dvou
dcer.
Další
den je výlet do Denveru, hlavního města tohoto slunného státu. O Denveru
se říká, že je to "Mile high city" a také největší kovbojské město v Americe.
Je-li pravda to druhé, to nevím. To první tvrzení dokazuje nápis vytesaný
do schodů, vedoucích ke Kapitolu se zlatou bání. Denver se hodně rozrostl,
hlavně vyrostla kytice moderních a nových mrakodrapů. Jak se navzájem zrcadlí,
jsou krásné. Nikdo nám neumí říct kde bydlí Carringtonovi. Jak to, že nesledují
přihlouplé americké seriály, kterými se my doma plníme? Touláme se mezi
skleněnými krystaly a točím je na video jako u vytržení. Nejen Boulder,
ale i denver má novou pěší zónu, "The Mall", kde jsou v poledne lavičky
a bistra obsypány úředníky a úřednicemi z kanceláří. Sedíme a koukáme po
lidech. Když se vedle mne zjeví kůň s "mounted police", neodolám a fotím.
S urostlým mužským se dávám do řeči a hladím koně. Muž vypadá potěšeně
že jsme z Česka, i když jsou oba s koněm zřejmě na turisty zvyklí. Máme
štěstí, svítí slunce, hory jiskří v dálce a pěkně je vidět i masiv Pikes
Peaku, na kterém vyhrál náš známý závodník Charouz před pár lety závod
automobilů do vrchu. Myslím na něj i to, co se mu povedlo a jsem tiše pyšný
že jsem taky z Čech.
V Boulderu ještě zaskočím ještě do
obchůdku se starými tisky a knihami na pěší zónu. Čtu si kapitolu z knihy,
na kterou nemám. Fascinuje mne totiž záhada, jak je možné, že se před 15O
lety mohli skoro negramotní pasáci dobytka a horníci dohodnout na tom,
že v Boulderu, uprostřed ničeho, založí státní univerzitu. Dát si cíl,
který spolehlivě přesahoval horizont jejich chápání a představivosti -
asi tak jako dnešní spory o tom, zda v Brně postavit strategicky významné
evropské letiště. Střet zájmů pěstitelů pěti rajčat v židenických zahrádkách
a lidí, kteří vidí zajištěnou perspektivu rozvoje celé oblasti na dvě stě
let dopředu. S kladnými i zápornými důsledky, pro další generace, které
se nelze dobře představit. Rozum mi nad tím stojí. Okolní městečka upadla
v zapomenutí a Boulder kvete - i když jistě jinak, než si to staří uměli
představit. Na staré fotce je první slečna profesorka němčiny, právě přijela
dostavníkem odkudsi z Rakouska.
Vyšlápneme
si naposledy kopec u předměstí, v předhůří hor. Je odtud pěkný výhled a
všechno se v čistém vzduchu jen jiskří. Celá ta krajina voní. Táňa obdivuje
malé, divoké kaktusy. Sedím a koukám na letícího ptáka - najednou se v
letu zalomí, a třepotavě se to pikuje k zemi. Boulder je maličký, za sebou
cítíme nekonečné lesy a hory. Hra prudkých světel a černých stínů. Scházíme
pěšinou dolů, k "sídlišti" dřevených vilek a zahrádek, spojujících se v
park s jezerem. Vedle pěšiny je v trávě pták. Má bílou náprsenku, černé
letky mu blýskají modře a temně zeleně. Je krásný, ale mrtvý.
Poslední
den je vždy plný nostalgie. Ráno 26. dubna nás Dorotka veze na letiště
a téměř celou cestu se dívám na uplývající Boulder a rostoucí hory. Je
mi jasné, že se spolu loučíme - překvapivě však podruhé. Koho by to napadlo.
V kufrech si vezeme dárečky, videomateriál a filmy. Nejvíc ovšem nesdělitelných
dojmů v hlavě a duši. Teď už oba jedeme do neznáma.
Lancaster,
Pennsylvania
26.4.1996
Philadelphie se napřed ukázala jako
vojenské loděnice (podle šedých jitrnic lodí) na řece Delaware a pak už
letiště. Se zavazadly v ruce (baggage claim) slyšíme halekat Franka Orbana.
Právě také přiletěl ze Soulu. Jsme moc rádi, nevíme jak bychom se dopravovali
dále. Venku se žene bouřka a leje. Je dusno. Kde je jasný horský vzduch?
Frank najímá auto a dálnicemi se vyplétáme směrem na jih - do Lancasteru.
Za městem je krajina vlídná, pole, kopce, listnaté lesy, všude kolem zástavba
zemědělských usedlostí a malebných městeček. Jako doma v Evropě. Jedeme
hodinu a těšíme se "domů" do Lancasteru. Zástavba houstne, asi je to ono
venkovské město, pak rezidenční čtvrť vil, okázalých paláců i romantických
perníkových "chaloupek" utopených v parcích. Sunou se tam luxusní auta,
zatáčíme vlevo a jeden červený patrový dům s bílými okenicemi a balustrádou
u vchodu zůstává vpravo. Vzadu trávník, košatý jilm a další domeček - dvojgaráž.
Jsme doma. Vynášíme kufry kuchyňským vchodem nahoru do patra, do ložnice
dětí. Dole Frank mezitím úřaduje. Úřaduje tak, že si v kuchyni přepne nástěnný
telefon na hlasito, přehrává si telefonáty ze záznamníku, vyřizuje je a
přitom vaří večeři. Nejspíš asi lososa na grilu, brokolici ve vodě a předvařenou
rýži na pánvi. Jídlo je v cuku letu a my mezitím problížíme muzeum světových
kultur, které jeho tři obývací pokoje představují. Starožitnosti, kuriozity
a dekorace z celého světa. Vše se pak dostalo do fotek a na video. Kávu
pijeme z hrnků s logem Občanského fóra. Jsme rádi, že náš keramický dárek
není zastoupen z dřívějška - Petr Macek předtím dovezl všechno ostatní,
co se od nás vozí. Hraje nám "Zydeco music" - černošský džez z Luisiany,
kde se zpívá francouzsky a v orchestru má hlavní slovo bicí a - harmonika.
U stolu klábosíme celý zbytek večera, Táňa jde spát a nakonec se oba rádi
propadáme nejen do vysokých matrací postelí, ale i spánku.
Amish
country je území kolem, kde žijí zajímaví puritánští protestanti, Amišové,
původně odkudsi ze Švýcarska. Živí se zemědělstvím, neuznávají všechno
co přináší konzumní průmyslová civilizace, konkretně řečeno, nepoužívají
elektřinu a vše co ji potřebuje. Pracují zásadně ručně, např. bez šicích
strojů. Ti liberálnější mají doma větrnou elektrárnu a traktory s ocelovými
koly. Poznají se podle toho, že se oblékají do černého, modrého a bílého
ohblečení. K jejich usedlostem typicky nevedou žádné dráty. Muži mají starozákonní
plnovousy, mají slamáky a ženy čepce, jezdí v krytých drožkách, co vypadají
jako černé bedny na kolech. Orají s vícespřežím. Země kolem je bohatá a
tak prodávají své přebytky a říká se, že jsou majetní. Jejich náboženská
společenství jsou především klanová. Obřady si vedou soukromě doma, mají
ale svého biskupa. Když děti dospějí, rozhodují se, zda žít tradičním způsobem
života, nebo odejít do vnější společnosti. Asi jim to vyhovuje, protože
nové rodiny nemají dosti půdy k zemědělství a musejí se odstěhovávat a
zakládat komunity jinde - třeba v Jižní Americe. Procházíme pár obcí, jedna
se jmenuje "Bird-in Hand" (pták v ruce). Rozhodně svůj život mají v ruce.
Když nekomu shoří stodola, neamišové z okolí se jezdí dívat na ten koncert.
Všichni chlapi i ženské se bez řečí dostaví a nová stodola je do večera
postavena. Nejvyšší soud jim uznal právo žít svým způsobem života a být
šťastni podle svých hodnot. K sobě a k přírodě mají rozhodně blíž. Vidíme
film o jejich životě - a dá se jim závidět. Je to snadné - jen se rozhodnout.
Je fascinující, že ostatní je respektují. Kolem, v Betlehemu, a v Lititz
(což měl být nějaký bohatý muž od nás) žijí také Moravští bratři. Víc s
námi Frank už nemohl stihnout.
Frank,
jak bylo řečeno, je zkušený diplomat. Pracoval v ministerstvu zahraničí,
byl členem americké delegace na odzbrojovacích hovorech v Ženevě (START)
a nyní své zkušenosti s vyjednáváním uplaňuje jako mezinárodní právník
soukromé firmy - sjednává "joint ventures". Nejdříve, po roce 1989 ve střední
a východní Evropě, pak v Rusku, nyní v Číně a Koreji. Povídali jsme si
o tom co dělám, co on, kde jsou děti a jeho žena Anne. Její otec, praktický
lékař kdesi ve střední Australii nedávno slavil své 8O. narozeniny seskokem
padákem - pilotování malých letadel je jeho dlouholetou nutností a koníčkem.
Teď umřel a dcera je doma s matkou. A protože měly zaplacenou cestu do
Jihoafrické republiky, jela tam s ní. Syn je kdesi v internátní střední
škole, dcera studuje na Yalské universitě. Však o ní bude ještě řeč. Doma
je tedy prázdno, otec doslova stále "v luftě". Frank je pomenší postavy,
dělá na nás dojem trochu nesoustředěného zmatkaře, ale je to spíše finta
poručíka Colomba - jeho organizační výkon a schopnost předvídat jsou ohromné.
Asi ho málo známe.
V
Americké automobilové asociaci dostáváme mapy a rady, od Franka peníze
v hotovosti pro případ nouze, úvěrovou kartu, legitimaci AAA kdyby bylo
něco s autem, telefonní kód pro možnost volat zdarma kamkoliv po celém
světě odkudkoliv, na hlavičkovém papíře potvrzení, že jsme to všechno neukradli
a jsme oprávněni to užívat a nakonec informaci, kde leží klíče od domu,
kdybychom se vrátili dřív a nikdo nebyl doma.
Pod Frankovým dohledem objíždím s
jeho Fordem "Thunderbirdem" z r.1989 jeden blok a to musí stačit. Dál už
je to na nás. Koukám, kde je zlatá metalýza odřená, aby to nebylo na mně.
Jak se ukáže, toto auto ještě nemluví, má ale digitální budíky, pípe když
nejsou dovřeny dveře, pásy, samo si to rozžíhá a přepíná světla, samo si
řadí rychlosti a když v noci vezmete za kliku, rožne se světlo nejen uvnitř,
ale i klíčové dírky. Sedadlo pro řidiče je jako u zubaře, posouvá se vzhůru,
dolů a naklání jak chcete. Nakonec jsme byli docela kamarádi.
Washington
D.C. - Alexandria, Virginia
28.- 3O.4.1996
Hlavní město je na cestě mezi Lancasterem
a Virginií, tedy směrem na jih. Kosočtverec vyťatý mezi státy Virginia
a Maryland. Frank dělá pilota a my jej následujeme. Cosi začně hučet a
já se potím - sotva do toho sednu, už se zase cosi poláme. Hučivý zvuk
chvíli bzučí i sviští - ale jinak se nic neděje. Jede to. Pak mi to dochází
- zrnitá vozovka. Krásná dálnice Parkway, skutečně uprostřed parků, obtáčí
hlavní město od západu. Předtím, než si nás přebírá do péče Peter Bercé,
jdeme nejdřív poklonit se památce prezidenta Kennedyho na Arlingtonský
národní hřbitov. Hoří tam malý, věčný plamínek. Na rampě, otevírající výhled
na město, je vytesán jeho inaugurační projev. Poslední věta v tom smyslu,
"neptejte se co vám může vaše země dát, ale spíše co můžete dát vy své
zemi" mne bere hákem stejně, jako v šedesátých letech. Vedle je deska Jaqueline
a Boba. Na kopečku nad nimi sídlo konfederačního generála Roberta E.Lee,
z něhož je muzeum s krásným výhledem na město. Frank nám říká, že hřbitov
unionistických obětí původně jen občanské války umístili na jeho pozemky
schválně. Podíváme se na vojenský balet kadetů (a kadetek), střídajících
se ve stráži u pomátníku neznámého (amnerického) vojína. Černý závodčí
stráže huláká nesrozumitelné ritualizované povely a stráž klade věnce,
věnované nějakou střední školou. Na druhé straně řeky působí mohutným dojmem
dlouhá puklina v ploše trávníku mezi Lincolnovým památníkem a Washintonovou
jehlou, jejíž stěna je pokryta černým ramorem se jmény tisíců vojáků, padlých
ve Vietnamu - za svobodu kohosi jiného. Rána, která se nehojí celé žijící
generaci. Frank nám ukazuje jména svých spolužáků, pro které los znamenal
nečekanou smrt. Pro jednoho z nich už třetí den po příletu. Těžko se mluví.
Stihneme ještě posedět v zasedací místnosti Sněmovny reprezentantů (přemýšlím
o tom, jak dole na řečništi asi bylo prezidentu Havlovi). Frank nás ještě
uvedl do vstupní haly State Department - hledáme prapor České republiky
- a je tam. To už je doba kdy se loučíme a objímáme se s Petrem Bercé,
mým druhým spolubydlícím z Boulderu v 6O.létech a dočasně i starším bratrem.
Naviguje nás dolů, pár kilometrů za hranice Washintonu. Klima se zřetelně
otepluje.
Peter
Bercé se moc nezměnil. Bydlí podobně jako tehdy, v bytě s knížkami o heraldice,
rozestavěným dřevěným modelem trojstěžníku, poloprázdnou ledničkou a krabicemi.
Jen jaksi víc v provizoriu. Působí nezakotveně, jakoby na něco čekal. Je
pár měsíců bez trvalého zaměstnání, snaží se vyjít s málem a možná, že
trochu moc pije. Předáváme proto obě láhve slivovice (jedna z nich byla
určena Gregorymu, bývalému třetímu spolubydlícímu) a velký státní znak
České republiky, podepsaný autorem Jiřím Loudou z Olomouce, jeho starým
známým. Z obojího má velkou radost. Večer jdeme na pivo do hospody. tam
je i Greg a jeho slečna - a pivní vršky. Pizzu si kupujeme domů na večeři.
Večeříme opět kolem 10. hodiny. Postel, složená asi z beden strašně vrže
a je vedro. Ráno si dáváme ke snídani kyšku co nám dal ještě Frank. Petr
spí, v pokoji je temno a hučí klimatizace. Vyrážíme tiše do ulic.
Kabáty
ráno vypadaly rozumně, v poledne však byly přítěž a v závětří bylo vedro.
Vilovou čtvrtí putujeme va východ, dolů směrem k nějaké řece, podle plánu
musíme narazit na střed města Alexandrie. Venku je kolem osmé ještě málo
lidí. Střed historického města, které aspirovalo na to stát se jednu dobu
hlavním, je velmi malebný. Obchůdky, dvoupatrové ředové domky, každý je
malebný originál. Musela by být krása putovat zde rok a jen fotit architekturu
- a další rok jen portréty trváří lidí na ulicích. Jaká nepřeberná paleta
růzností! V turistickém centru uspokojíme svou potřebu "plundering", tedy
kořistění prospektů zdarma. Táňa vůbec vynalezla způsob jak mapovat domy
- bere si nabídkové katalogy realitních sopolečností, kde jsou mnohdy barevné
fotky spousty nemovistostí (včetně cen). Torpedo Factory je kulturní centrum
plné atelierů a obchůdků výtvarníků a užitého umění. Pár věcí by se doma
dalo pověsit. Jinak je tu poklid, turisté se ještě nehrnou. V kšeftíku
se suvenýry si zkouším černý tvrdý širák z doby, kdy vojáci ještě neměli
uniformy. Pekelně mi sluší - jsem krásný, úplně jiný člověk! Pár exponátů
připomíná, že to byla kdysi skutečně továrna na torpéda (1. i 2. světová
válka). Vzpomínám si na brněnskou slévárnu Vaňkovku - idea je to naprosto
jasná. Jaká ozdoba Brna to snad jednou bude! Vstupujeme do přístavu, od
řeky vane vítr, cucáme Kolu a koukáme na "Potomák", přes něj i na Washington
a neustále starující letdla z jednoho ze tří letišť. Jiné pak poznáme osobně
při odletu zpět domů. Potomák je pekelně široký, zkoušíme že stále ještě
"sladký" a fotograficky dokumentujeme mytí nohou. (Všichni se pak nad námi
ošklíbali, protože v něm tečou vojenské splašky z blízkého Pentagonu.)
Co mé bystré oči nevidí! Navy a Army Surplus Store - a jde se hledat kabát
mých snů - vlněný tříčtvťák - Navy Pea-coat. V haldách výstrojních i výzbrojních
součástí spousty armád světa (inflace z NDR a SSSR) vidím své vytoužené
kabáty. Jsou však škaredé, černé, zmačkané - a drahé (15O _ 18O USD). Je
tam však cosi jiného, baloňák letectva s vpínací vložkou, elegantní, pouze
19,95 USD. Nekupte to! Zkouším si jej - jediný slušný kus - a je můj! Zatrest
vlečeme třetí kabát.
Za
rohem je prodejní galerie třetího spolubydlícího z Boulderu, Grega Lentze.
Je tam i se svou slečnou. Greg vůbec nepije, nekouří, je zamilovaný, nakrátko
sřižený, čiperný - vězení mu udělalo dobře. Proti Petrovi z něj čiší činorodost.
Pro turisty má připravené impresionistické olejomalby, některé docela slušné
i v Evropských měřítkách. Jen ti turisti tu nejsou a náklady jsou stálé.
Vydrží s dechem než se obchody rozběhnou? Držíme mu palce. Druhý večer
v galerii všichni vaříme večeři a máme se při klábosu dobře. Táňa dostala
malou veselou grafiku - plachetnice na Potomáku.
Centrum
říčního přístavu Alexandrie prý bylo před dvaceti lety nebezpečné a zanedbané
území. Pak se našli investoři, kterým to připadlo líto a dobře investovali
- vykupovali dům po domu a blok po bloku za nízké ceny, nuzných obyvatel
se (nevím jak) zbavili a celý střed města zrenovovali. Teď je to tahák
pro turisty a ne ostuda jižního okraje hlavního města. Dopadne to v Brně
také tak?
V
neděli a dešti nás Petr veze na výlet. Nejdříve do Fort Ward, (západní
okraj Alexandrie) do posledního zbytku okruhu pozemních pevností, chránících
Washington v dobách občanské války. Díváme se na staré uniformy (přece
jen více unionistických, než konfederačních) vojáků a připadají nám hrozně
malé. Dopisy, obrazy, pár předmětů na nás dýchne historií jaksi neskutečnou,
byť poslední žijící účastníci zemřeli ve třicátých letech, takže ještě
dnes žijí lidé, kteří slyšeli vyprávění z první ruky. Dýchne na nás románová
Scarlet a Rhett. Pak metro, Washington a kontrast - Smithsonian Institute,
ovšem to, co nelze vidět v Evropě - kosmickou techniku. Prodíráme se tam
lijákem a spoustou věřících, kteří odkudsi přijeli manifestačním shromážděním
upozornit kongresmany na to, že je třeba věřit v boha. Déšť je zahnal také
do obrovské budovy kam jdeme. Rozbili tábor lidu na podlaze v přízemí mezi
moduly Apolla 11, družicemi, raketami a tryskovými stihačkami. Na té technice
je neuvěřitelné, že skutečně lítala a hlavně to, že do ní někdo vůbec vlezl.
Nechápu neskutečnou odvahu mužů, kteří se nechali nacpat do malinkých sedadel,
s všemožnými sdělovači a ovladači všude kolem sebe - a nechali se vystřelit
kamsi do bezedných nebeských pekel. Jednoduchá věc, jako protáhnout se,
nepřipadá v úvahu. Nevěřícně prohlížím pomůcky na jezení a čurání a dumám,
jak asi tato technika vypadá dnes. Lidi dokážou neuvěřitelné věci. Přestalo
pršet a jdeme se ještě podívat na Grand Union Station. Upravené veliké
nádraží, plné lidí a obchůdků. Obchod plný suvenýrů a srandiček s motivy
symbolů USA, státní vlajky i log a znaků obou stran, soupeřící v blížících
se prezidentských volbách. Vystřihovánky pro děti s postavami manželských
párů minulých i současných prezidentů - v podvlíkačkách, s nejabsurdnějšími
šatičkami. Americké kýče. Z Washingtonu cítíme sílu, význam a moc této
země.
Ráno
opět loučení. Petrovi přeju aby se odstěhoval do Francie k dceři, dostávám
její adresu a myslím si, že jí budu psát. Táta by neměl zůstat na stará
kolena sám - i když je to zde asi normální. Táňa si chystá mapy a Petr
vysvětluje jak se dostat z města ven a objet Washington z východu na sever
pekelnou Beltway. Jde to hladce. Táňa bezpečně naviguje, zdá se že stále
ví kde na mapě jsme. Já se starám jen o to, abychom byli na silnici. Taky
neposlouchám kdy mám brzdit, protože brzdit stále nejde. Dálnice si nás
předávají. Vyhýbáme se velkoměstské aglomeraci kolem New York City a jedeme
celý den vzhůru směrem k Albany. Vzhůru doslova, Catskill Mountains představují
docela opuštěný kraj, kdy jeden hřeben kopců otevárá další kotlinu a následuje
další hřeben na horizontu a tak stále dokola. Zdá se, že stále stoupáme
vzhůru.
Albany,
New York
1.5.1996
Na okraj neznámého města přijíždíme
chvíli před setměním. Zatáčím na parkoviště před nějakým supermarketem
a sápu se po telefonní budce. Na třetí pokus je na drátě John Rohrbaugh,
profesor na School of Public Administration and Policy, State University
of New York at Albany. Cítím pekelnou úlevu, když si nás za pár minut vyzvedává
dávám to najevo. Ssuneme se k pořádnému jídlu v hospodě. Přitom dostáváme
kýžený program našeho pobytu, harmonogram dní a lidí, které máme poznat.
Koukáme kudy nás vede a po cizím městě. Propletence dálnic na okraji a
střed se jeví jako velké maloměsto. Pak jedeme z města stále ven, na západ.
Vilky, několik "funerálních domovů", lesíky a farmy. Za druhým podjezdem
železnice zatáčka vlevo, je už docela tma, a stojíme. Budeme bydlet na
farmě dalšího profesora. Prý nejsou doma, je však otevřeno a ať se ubytujeme.
A mizí. Zahradní domek - adaptovaná kůlna o jedné velké místnosti a kuchyňce
se záchodem - vypadá docela pěkně, je však chladno. Objevujeme a zabydlujeme
se. Náhle klepání na jedno z mnoha oken prosklené stěny - štíhlý muž našeho
věku ve dveřích vypadá samozřejmě a unaveně. Představuje se jako David
Andersen, majitel a hostitel. Vítáme ho, ať se u nás posadí, nechce-li
kafe. Culí se a jde pro pár piv. Odpočíváme. My po cestě a on po přednášce
až do večera. Je docela milý a řeč jde hladce, jako bychom se znali dlouho.
Sprchovat se můžem u nich v domku, vyprat taky a jestli ho prý vezmeme
zítra na univerzitu. Má porouchané auto. Konečně jdeme spát. Vysoké pohodlně
měkké letiště, koukáme střešními okny do tmy a posloucháme vlaky dunící
směrem do Kanady a do Chicaga. Někde blízko.
Ráno
nevěříme svým očím - všude kolem je velikánská louka, na ní stádo oveček
a v rose se brouzdá David se svou drobnou ženou Deborou - asi rituální
obhlídka ranče. Vaříme si probouzecí kávu a jdu za nimi na kus řeči. Napravo
umělé, dosti velké jezírko, k silnici pahorek tvoří hlukovou bariéru. Velmi
malebné prostředí. Chladno. Po snídani se vyfikneme do svátečního, beru
si firemní šlajfku Železničního stavitelství Brno a nakládáme Davida. Omluvně
vysvětluji svůj neobvyklý kroj - budeme představováni samým hlavounům,
taky děkanovi - kdo jím vlastně je? Málem pouštím volant - David se představuje
jako děkan fakulty. Směje se a obřadně si třepeme rukou. Ostatně jak jinak.
Šoky jsou na denním pořádku.
Fakulta
uvedeného složitého jména (obsahově nejblíž se mi zdá naše Ekonomicko správní
fakulta) sídlí mimo hlavní kampus - blízko středu města. Je to soubor starších,
pohodlných cihelných budov mezi trávníky a parkovišti. Milne Building je
náš cíl. Tam sedí skupina psychologů, kteří pracují v tradici Brunswika
a Hammonda společně s lidmi, kteří jsou žáky J.B.Forrestera z MIT (obecná
teorie systémů, modely dynamických systémů). Učí budoucí byrokraty pro
státní správu i soukromý sektor. Roční rozpočet vlády státu New York prý
činí neuveřitelných 56 miliard UDS a je to nejdražší státní aparát v USA
(kromě federální vlády). Tato suma je vždy předmětem volebního boje na
post guvernéra, avšak pro odpor odborů se se nikomu rozpočet nepodařilo
moc snížit. Klasická katedra psychologie s lidmi v Milne nemá nic společného,
sídlí v hlavním komplexu budov univerzity na kraji města. Asi se ani moc
nestýkají. Dostávám půjčeny klíče od kanceláře, psací stůl a starší počítač,
se kterým nevím co bych dělal. V Institutu jsou na dlouhodobé stáži dva
hoši (jeden z nich je docent) z Maďarska, podporováni Fulbrightovou nadací.
Profesor
Andersen mi dává své tři články a vysvětluje, že teorie chaosu je jen označení
pro módní část staršího a širšího úsilí matematiků o modelování dynamických
systémů. Až si je přečtu, budou sloužit jako základ pro další debatu. Přečetl
jsem si je, na důkladnou řeč však už nebyl čas. Soudobé nadšení teorií
chaosu berou s rezervou s tím, že texty které tady překládám jsou spíše
populár - produkty určené pro laickou manažerskou veřejnost. Sami patří
mezi Forresterovy žáky spolu s Davidem Sengem ("Pět disciplin" - učící
se organizace). Druhá větev jsou kybernetici a lidé zabývající se umělou
inteligencí. Sem asi patří články Kenta D.Palmerse "O sociální rekonstrukci
emergentních světů - základy teorie reflexivních autopoetických systémů",
které jsem si dovezl v hloupé představě, že je budu ve "volných chvílích"
překládat a o kterých klidně říkají, že jim nerozumí.
Profesor
Tom Stewart vede výzkumné centrum, stará se o disksní skupinu Brunswikovců
na Internetu a má pro mne připraveny učebnice statistiky, které posílají
poštou. Snažím se zjistit, kam podle jeho názoru výzkum v teorii sociálního
usuzování a rozhodování povede, kde jsou jeho slabiny a silné stránky -
cosi jako strategické zaměření do budoucna. Zjišťuji, že se těmito otázkami
překvapivě nikdo nezabývá. Každý dělá jen právě to na co má grant a navzájem
se informují - o věci jako celku, odkud vyšel, kam jde a zda a jak naplňuje
Brunswikův odkaz - nepřemýšlí nikdo. Domlouváme se na tom, že se do toho
pustím a dílčí výsledky budu posílat.
Profesor Jery Mumpower se věnuje
hlavně výzkumu vnímání rizik při rozhodování. Dal mi vybrat pár článků
do balíku.
Profesor
George Richardson je nejen vedoucí pěveckého souboru v místním kostele
kdovíjaké církve, kde se poznáváme na mši, ale hlavně uznávaným autorem
v oblasti modelování dynamických systémů. Dostávám od něho knížku, která
mi sedí "Zpětná vazba ve společenských vědách a teorii sytémů". Porušuje
samozřejmou etickou normu a kopíruje mi program Stella 2 - manuál mám vrátit
a rozhodneme-li se program používat ve výuce (umí stavět a prověřovat modely),
koupíme si jej i s licencí. V univerzitním obchodě jej chci koupit hned
(stojí jen 66 USD), musí se však objednat. Naštěstí nevidím příliš mnoho
fascinujících knih a tak se zbytečně netrápím.
Ještě
setkání z lidmi z rektorátu - opět otázky jak se hodnotí kvalita a modernost
výuky i učitelé, jak se dělá hodnocení universit mezi sebou. Opět dostáváme
věci na čtení, které nechávám do balíku.
Předtím,
než John odlétá do Washingtonu, má pro nás překvapení. Večer jdeme do divadla
na koncert. Vyfikneme se a hrajeme si na společenskou smetánku - už zlatá
metalýza našeho "Hřmícího ptáka" na parkovišti u divadla nás správně zařazuje.
Divadlo je pěkné, starobylého slohu jako naše Mahenovo. Překvapení spočívá
v tom, že neexistují šatny a kabáty si lidé berou ke svým róbám do hlediště.
Začíná se americkou státní hymnou, kterou diriguje studentka střední školy,
lidé stojí s rukou na srdci a zpívají spolu. Jako vyvrcholení koncertu
je po přestávce Dvorakova "Novosvětská". Podle našeho vkusu ji hrají hrozně
utahaně- lyrické části jsou pro naše uši přeslazené. Milují však svou symfonii
- velký aplaus a volání bravo!
Profesoři
jsou neobyčejně vzdělaní a světa znalí. Jeden z nich, David Blustein (z
opravdové katedry psychologie, kde ho navštěvujeme) sděluje, že v Albany
je studentská hospoda, kde mají 7OO druhů piv. Musíme ji vidět. Jak to
s psychology bývá, je to trochu jinak. Hospůdka malá, slušných pivařů ráj.
Štamgasti mají své půllitry na zdi za barem. Jen zahrádka pod kaštany tu
není a ovšem pěna také není bez vad. Dnes mají jen 18O druhů, na čepu snad
dvacet, jinak láhve. Nedá se to za jeden večer stihnout, ostatně by se
jeden z těch řídkých břeček průtokově zbláznil. Tisknou nám pro Karla dnešní
nabídku, jeho jméno a členské číslo. Dáváme si napůl jednoho Radegasta
(jinak nic českého, slabčáci, nemají!) Není špatný. Taky je skoro nejlacinější
(2,5O USD). Studujeme výpis - piva z Japonska, Pobřeží slonoviny, Austrálie.
Nesou nám sáček uzávěrů od piv, který rozhojňuje sbírku pro Karla. Když
se tak vezme cena toho piva (nejdražší je asi 12 USD) a cena benzinu (asi
tak 1,5 USD za 4 litry), člověk vidí, že je v jiném světě.
David má skvělý nápad. Než se vrátí
jeho Debora z dvoudenního odpočinku po kompletaci doktorské práce, co kdyby
Táňa uvařila typickou českou večeři? Proč ne! Dumáme o všelijakých dobrotách
- třeba smažený řízek, guláš a tak. Jenže vše je jinak. Jedna dcera nejí
maso. Pak se ukazuje, že přijde lidí více. A jedna další osoba vůbec nesolí!
Po žebříčku od dobrého sestupujeme k reálnému a dostáváme se na mizerný
špenát. Bude s česnekem, tak to tu nedělají a zvádne se to. Potraviny,
z ohleduplnosti vůči naší kapse, zajistí David sám. Zajistil, ale málo!
Objevujeme jak se vaří na jejich sporáku. Sosidž měl být párek pro ty co
jej jedí. Byla to jakási bavorácká podezřelost - něco mezi klobásem a jitrnicí
a pekelně se na pánvi spekla. Bude málo brambor! Žádný problém, jedna z
návštěvnic přinese. Když sedáme ke stolu, vítaná návštěva vyrukuje se třemi
syrovými bramborami. Večeře - prostě nervák. Jestli k nám přijedou, nacpeme
je po našem, až jim polezou bubliny z uší.
V
neděli jdeme do kostela. Pastor nás všechny vítá a přestože se všichni
mají znát, je zvykem, že si berou jmenovky. Průběh mše se podobá katolické
mši. Jen uprostřed rituálu si zve děti k sobě, k oltáři, sedají na schodky,
povídá si s nimi, hraje na kytaru a děti zpívají. Je to docela pěkné. Právě
tady dirigije George své zpěváky.
O
středu města, tedy prostoru na jih od parlamentu státu New York, slyšíme
historku. Za vlády guvernéra Nelsona D. Rockefellera se měla nějaká státní
návštěva nelichotivě vyslovit o tom co je vidět z okna (velké maloměsto)
a tak došlo k budování nového velkorysého centra. Špalír mrakodrapů, vajíčko
nového divadla (prý jsou tam tři sály), uprostřed velká fontána. U ní se
motá ve větru vyčouhlý nerezový mobil, myslel jsem že je to originál od
Caldera, ale není. Na konci nová budova muzea a vše propojené podzemními
prostorami, dekorovanými obrovskými plátny, které pan guverném věnoval
městu (doma je nemohl mít viset). Je to velkorysé, asi lepší než to co
tam měli předtím, ale nejsilnější dojem je, že vše působí hodně chladně
a hodně přesahuje lidská měřítka. Táně se nejvíc líbí u chodníků přistavená
auta s různými teplými i studenými dobrotami, která v poledne nabízejí
oběd úřednictvu, hrnoucímu se ven z ministerstev. Jak se nají, vrátí se
do práce a vozy odjedou. My však pracovat nejdeme a dáváme si zmrzlinu.
Saratoga
Springs, New York
5.5.1996
Dnes je volno, všichni jsou ve Washintonu
na nějaké konferenci a my máme volno. Můžeme jet k Ontariu, podívat se
na kraj Posledního Mohykána nebo do lázní Saratoga. Dějiště dalšího románu,
ze kterých Táňa zná Ameriku. Takže Saratoga. Vyplétáme se z města kolem
univerzity, dálnicí na sever. Za hodinu objíždíme stejnojmenné jezero,
skvělou rekreační oblast, plnou soukromých přístupů k vodě a lodiček všeho
druhu. A za ním je staroslavná Saratoga. Jedeme kolem dostihových drah,
kasina co je teď muzeum. Zbavujeme se auta a mísíme se mezi dav. Všude
plno lidí, muzika, slaví se nějaký svátek. Generálka na turistickou sezónu.
Z budov na hlavní třídě dýchají zašlé staré dobré časy. Mimo hlavní třidu
krásné vily, zase by se dalo fotit až do úplného stumpachovění. Parkuje
tam bílá limuzína, dlouhá 11 kroků. V informačním centru bereme další "plundering"
a zjišťujeme směr k lázním. Po víc než hodině pěší chůze se dostáváme na
okraj parku s lázněmi. Muzeum tance. Lincolnovy lázně a lázeňské budovy
jiných zvučných jmen. Dovnitř není přístup - co v lázních? Další masáž?
Je to však jakási starosvětská krása. Připadáme si jako blázni. V posledním
úseku cesty vůbec nejsou chodníky a motáme se po krajnici. Uvědomujeme
si, že se budeme stejnou cestou vracet pro auto a pak tudy ještě jednou
pojedeme zpět do Albany. Prostě špatný odhad vzdáleností, což je už běžný
klam. Zmrzlinka co nejlacinější, opět se nevyznáme v tom, co si přát. Vracíme
se zpět starou silnicí, co by však u nás vypadala velmi dobře. Skoro souvislá
zástavba až na předměstí Albany. Skvělý výlet. Zítra bude další.
Burlington,
Vermont
9.- 1O.5.1996
John Rohrbaugh nás veze na cestu
k tajemnému Fredovi Abrahamovi. John pochází z tohoto státu a tak mu dělá
radost ukazovat věci kolem. Jeho japončík je hbité auto, vidím však mezi
řečí, a koukáním se po kopcích, že má benzinu na dně. Zastavujeme se na
oběd v Moon River Restaurant, kdesi uprostřed hor. Nikde nikdo. Číšník
při pvýslechu jak chceme hamburgr udělaný okamžitě vidí, že jsme cizinci.
Odkud pak? Ale, prý že odněkud ze střední Evropy. Odkud? Y České republiky.
Volá kolegu z vedlejší místnosti, který pilně tluče do biliardu., Přichází
mládenec a co nevychází najevo? Nejenže je Čech a z Brna, ale navíc studuje
na Podnikatelské fakultě a měl bych ho znát - jenže se poněkud zatoulal
a hned tak se naplánuje vrátit. Máme pozdravovat pana proděkana Chalupského
a omluvit ho. Úkol bereme statečně. Příroda kolem je pečlivě chráněná proti
neregulované výstavbě a tedy dosti panenská. Skoro opuštěná mezistátní
dálnice se vine na vrcholcích kopců - auto škytá a dojíždíme na krajnici.
Zatracený krám, zase potíže se zapalováním, říká John. Startuje a nic.
Jdu se podívat na motor a pomalu nepoznávám kde jsou svíčky a karburátor
jsme vůbec nenašel. Našlapáno neznámými krámy, takže kutilské testování
příčin (pořád myslím na ten benzin, ale kde je přívod?) není možné. Navíc,
tato technika už není vybavována nářadím. John se tedy vydává na pouť pro
pomoc. Za chvíli mizí stopem. Bloumám kolem motoru, snažím se zapálit si
fafku (což ve větru notoricky činí potíže) a děkuji za nabídku pomoci komusi,
kdo zastavil. Sedíme, nic se nedá dělat než čekat. Po necelé hodině přišumí
odtahová služba a v ní John. Nakládají nás na fungl nový servisní vůz,
samý hliník, chorm a červená barva. Jedeme s řidičem, John si sklopil ve
svém autě na korbě sedadlo a relaxuje. Řidič je zemité chlapisko. Obdivuju
přístrojovou desku s držáky na kávu a zkouším žertovat - k úplnému konfortu
by to potřebovalo ještě pohlednou "waiter". Až mi to došlo, jsem rád, že
se tvářil neutrálně a nedal mi pár facek (měl ruce jako lopaty) - chtěl
jsem řící "waitress". Z místní komunikace koukáme po zapadlých samotách
a vesnicích. V dílně okamžitě vychází najevo, že v nádrži není ani kapka.
John podepisuje účet (směrovaný na AAA - jako pojišťovnu) a vidíme, jak
to vypadá, když se profesor hrozně stydí. Porjíždíme mimo plánovanou trasu
- také přes Montpelier, hlavní město Vermontu, městečko s prťavým kapitolem
s nezbytnou zlatou kopulkou.
Najít Freda Abrahama není jednoduchá
záležitost. Elektronům, co lítají po internetové síti nezávidím. Ze silnice
sjíždíme na silničku do lesa, za jezerem se ptáme, pak vidíme poštovní
schránku s houslovým klíčem (nápověď!), to znamená, že naproti nás čeká
klikaté stoupání po štěrku vzhůru a jsme u dřevěné patrové chaty na svahu
kopce. Popis cesty nelže. Jsme očekáváni, proto že ze schodů se hrne velká
voda - Fred s bílou hřívou, které by mohl fonkurovat jen prognostik Komárek.
Musí být z rodiny. Objímání a vítání, pojdtě dál, kufry do přízemní ložnice
atd. John nás opouští a jede do Burlingtonu. Uvidíme se zítra. Obdivujeme
Fredovu pracovnu, plnou knih, počítačového vercajku - komunikační centrála.
Knihy jsou všude, i u starožitně vyhlížejícího kotle horkovzdušného topení
(nejede však na knihy, ale asi na propan butan). O patro výše je jedna
velká místnost, připomínající Frankovo muzeum starožitností a artefaktů
z Oceánie. Paní Proscilla Magdamo je vystudovaná zpěvačka, středních let
a pochází z Filipin. Učí zpěv a nahrává i klasické opery. Má jemné, zdvořilé
způsoby, jak si představuji u Japonek. Mají zajímavou podlahu, vykládanou
úzkými deskami z tvrdých barevných dřev (třešeň, ořech a ještě cosi). Desky
jsou různě široké a pěkně se střídají. Když Fred vidí, jak je se zalíbením
studuji vysvětluje, že na jejich položení si napsal počítačový program
na základě náhodných čísel. Kdo by řekl, že k udělání podlahy je zapotřebí
počítač! Moc klidu nás nečeká, Fred stále mluví, přesunuje se náhlými výpady
do stran, jaksi baleťácky (možná uhýbá bolestem v kyčli) a žene nás do
auta - jedeme na zkoušku amatérského jazzového "brass bandu" do Waterburry.
V
tomto městečku máme mít sraz s Davidem Houstonem (University of Vermont),
dalším expertem v nelineárním modelování, kterého musíme poznat. Ulice,
jako když vystřihne z kovbojek. Otevíráme si dveře do klubu důchodců, dovnitř
stěhujeme pár nástrojů a čekáme tím způsobem, že Fred stále vybíhá hledat
Davida. Pak dojde osvícení, že si spletl hodinky. Vytoužený David je tam
o hodinu později. Ale to už se scházejí hudebnící - většina žen. Dvě džeztrubky,
dva až tři saxíky, bicí, basa, klavír a housle! Duke Elington a Benny Goodman
by měli radost! Fred hraje džeztrubku a ovšem je i dirigentem. Zkouší se
na zítřejší dobročinnou merendu. S Davidem jsme vystrkováni na procházku
po okolí. To už je večer. Vidíme nádraží, pár zavřených i otevřených obchůdků,
hospod, krásně malovanou a starožitnou vilku (koho jiného než právníka).
Konečně chápeme - David přijel ani ne tak kvůli nám, jako pro posudek na
obhajobu své práce. A Fred má mezitím zkoušku a ještě na krku návštěvu.
Cosi mi to připomíná. Slibujeme, že ho nepustíme spát než posudek emajlem
pošle a sami se vracíme poslouchat, co ti amatéři hrajou. O co míň jim
to jde, o to hrají s větší chutí. Kouzlo amatérizmu. Musíme tancovat waltz
a tak si dáváme "vermontský funerální speciál" a koušeme se do rtů, jak
to pomalu táhnou. Vzájemně si tleskáme a děláme radost. Jeden z hráčů je
opět další profesor a přesvědčuje Freda, aby mi dal další knížku Je od
Ivarse Petersona a jmenuje se "Newtonovy hodiny - chaos ve slunečním systému".
Konečně je zkouška u konce a jedeme domů. Máme hlad jako vlci. Ti pekelně
zdraví američané večeří pokud možno v deset. Dostáváme grilované kuřátko
a Fred si dopřává, spráskal jich snad tři půlky. Z pásky posloucháme umělou
lidovou hudbu Filipin v podání paní Priscilly a ta je profesionální. Kde
to zase budeme spát!
Ráno
skvělý divous Fred už pilně emajluje, ukazuje pár knih, dostávám dvě jeho
knihy (starší se jmenuje "Obrazový úvod do teorie dynamických systémů pro
psychology" a novější "Teorie chaosu v psychologii") a ještě dva programy
s přiručkami, cosi si u něho xeroxuju. Fred je divous proto, že jednak
je pořád v pohybu, jednak má všelijaké nápady. Vykládá, jak seděli s přáteli
na lodičce a do lesů hráli dechový koncert. Jen tak pro sebe a divočinu
kolem. Přemýšlím o tom, jak pěkné by bylo studovat akustické vlastnosti
různých druhů krajin. Honíme čas. Přesto však ještě volá sousedce, co žije
na protější stráni. Taky pochází z Čech a kdysi se jmenovala Broučková.
Profesionální dirigentka vzpomíná na Prahu, snědla lívanec a mizí zpět
do deště. Balím si kufr se získanými poklady (navíc jednu od Iana Stewartaa
"Hraje bůh v kostky? Matematika chaosu"). Fred nás naviguje do Burlintonu,
na místo srazu s Johnem.
John
si v pošmourném dni vybírá jinou cestu domů. Jede se převozem přes jezero
Champlainské, které na severu hraničí s Kanadou. Najíždíme autíčkem na
ferry a na pár chvil vychutnáváme plavbu. Směrem na sever není vidět konce
jezera a v létě zde musí být naprosto kouzelně. V duchu vidím spousty jachtiček,
na podzim barvící se listnaté lesy. Východní břeh přírodní Vermont, západní
břeh už rozvinutější stát New York. Proplétáme se silničkami jako doma
na jih. Slavná pevnost Chiconderoga zůstává stranou. Na konci jezera Lake
George alespoň zastavujeme u zrekonstruované dřevěné pevnůstky, Fort William
Henry, která připomíná časy Posledního Mohykána. Žádná věž, příkop, dřevené
hradby s hliněným násypem dovnitř a na jejich koruně střílny pro plno děl.
Pevnostní architekt maršál Vaubain by měl radost. Střety Britů s Francouzy
tu kdysi psaly dějiny, dnes turistická atrakce a asi jediný zdroj příjmů
pro místní. Není moc času si to vědomí vychutnat. Nejraději bych, abychom
už byli zpět v Albany, podívali se jak žijí Rohrbaughovi a na druhý den
čeká nás napínavé dobrodružství - jak se dostat do Newarku a dál na Manhattan.
Celou
cestu domů se usilovně ptám a mluvím o strategickém zaměření Brunswikovského
výzkumu a začínám rozumět, že otázky si musím zodpovědět sám. Probíráme
taky své osobní zkušenosti se svým společným profesorem Hammondem - člověkem,
který silně ovlivnil naše intelektuální dorůstání a to, jak bychom si oba
přáli, aby byl ke svým studentům jiný. Nedostižné vzory jsou zdrojem dlouhodobého
trápení. Probíráme i to, že dovednosti se musí učit po nepoměrně delší
dobu než je pár dní a jak to tedy udělat, aby Martin Vacík přijel studovat
na SUNY. Některé cíle mého pobytu prostě v daném čase splnit nelze. To
na co američtí profesoři mají "sabbatical year" (tedy myšlenkové přezbrojení
hlavy) nelze stihnout během pár dní. Může jít jen o (pro mne frustrující)
ochutnávku a osobní setkání.
Konečně teď už důvěrně známá Albany
a dům Johnovy rodiny. Večeře, spát, ráno však je John už v práci na universitě.
V poledne odlétá do Budapešti. Loučíme se s paní Dornel, jedeme za ním
- a ještě honem k emajlu - píše Karel a misíme mu odpovědět. Pak sbohem
Tomovi, v kanceláři zůstávají dva balíky knih a materiálů o SUNY, které
mají jít posštou a už nás John vyvádí z města ven na tu správnou dálnici
- směr Newark, New Jersey. Táňa se ujímá map a suverénně určuje kudy tam.
Všechny drobné padnou na dálniční poplatky, které chtějí každou chvíli.
Manhattan,
New York City, New York
11.5.1996
Směrnice zněla, nechat auto na parkovišti
letiště v Newark a do vlastního města jet autobusem. Riziko krádeže, poplatků
za parkování a přecpanost města auty, to vše mluví pro to nechat auto mimo.
Venku je náhle hrozně vedro. Letiště se rozšiřuje, jsme v části, která
se dostavuje. Přestože hlavní bagáž zůstává v kufru (tak aby to nikdo neviděl),
musíme tam nechat další oblečení. Nacházíme autobusovou linku Olympia Lines
a jedeme. Na východním obzoru se rýsuje cíl naší cesty - věže Manhattanu.
Kolem však je dost bezútěšná dopravně skladištní periferie protkaná komunikacemi
všeho druhu, mezi nimi jakási podezřelá jezírka, klumprt a divoká tráva.
Jsem rád, že nesedím za volantem, chce to tu opravdu znát a řidič španělsky
mluvící s uniformovanou ochrankou (která stále žbrblá do vysílačky) nás
umně dopravuje zácpou a spletí křižovatek k cíli Grand Central Station.
Náhle
jsme na dně úplně jiného světa. Všude kaňony ulic a spousty nejrůznějších,
především velmi dobře oblečených a spěchající lidí. Vezeme své kufírky
dva tři bloky na roh Park Avenue a 36.ulice, do čísla 5O. Před vchodem
baldachýn, uvnitř livrejovaný vrátný z Ukrajiny. Ukazujeme mu pas a dostáváme
klíče od dalšího cizího bytu - bytu Frankovy sestry Michel. Přijede až
zítra večer. Výtahem do 17. patra, odemykáme a zažíváme úlevu - zvládli
jsme to! Žije tu rozumná paní, máme dopis na přivítanou, na stolku naše
Becherovka (a v ledničce ještě lépe vodka a džin s ledem). Malý ale luxusní
byt pro jednu osobu. Pobočka Frankova muzea - na stěnách a po stolcích
opět krásnosti z Východu, třeba loutky javanských tanečnic. Musí to být
paní s jemným a vytříbeným vkusem. Pohled z okna ukazuje střechy se zahrádkami
naproti - Union League Club (penzion pro vysloužilé vysoké důstojníky)
a za ním se velebně tyčí Empire State Building - přejmenovali jsme si jej
na "taťku všech chaloupek". Co s načatým večerem? Po frťanu a poznání,
že nemůžu chodit kouřit na zápraží, ale budu muset nedůstojně vysedávat
na zemi v kuchyňce vedle odpadkového koše (je tam v okně ventilátor), jdeme
se na "taťku" podívat. Je to prakticky za rohem. Jdeme kolem konzulátu
Polské republiky, orlíček na vlajce je důverně známý. Vlajek je všude plno,
polská však jen jedna. Noříme se do (opravdu) útrob mrakodrapu a posunujeme
se ve frontách, čekajících na výtah na observatoř. 86.patro, posledních
6 pater vystupujeme pěšky, abychom nemuseli dál čekat na "přípoj". Pohled
dolů na město je doslova jako z letadla. Nerezové mříže a přes ně je rozhled
do daleka. Dalo by se tu být hodiny, protože okolí je plné zajímavých objektů
- Chrisler Building je jak vršek dorty, strohé věže obchodního a finančního
centra daleko dole na jihu, na severu pak cizorodý plát Central Parku.
Vody Hudsnovy řeky na západ, za ní stát New Jersey s naším autem na letišti,
na východ East River a Bronx a Dlouhý ostrov Long Island. Dole mravenečci,
některým červeně svítí zadečky a sunou se koordinovaně v taktech semaforů
od bloku k bloku. A hlavně teplý a vlhký vítr. Od západu jej tlačí bouřka
jako píst. Přímo na nás se žene fronta, za kterou šlehají blesky a táhnou
se závěsy deště. Velice dramatická chvíle - stojíme nahoře, podivně blízko
zkadeřených mračen, ve kterých se vaří teplo, vlhko a chlad. Je to o strach,
jak se proudy vzduchu a těžké kapky rvou skrze mříže a tisknou nás ke zdi.
Jen na kamenném okraji propasti špacíruje holub - okukuje, zda by nebyl
nějaký ten drobeček a za jeho zády se rozpoutává peklo. Cpeme se s turisty
dovnitř. Dodatečně slyšíme historku o sebevrahovi, který překonal mříže
a skočil. Jenže chudák, neodhadl síly a proudění větrů odspodu a seklo
to s ním dovnitř kanceláře kdesi ve stěně mrakodrapu a přistál úředníkovi
na stole do kafe. Oba z toho měli šok, ale ne smrt. Utíkáme domů, do bezpečí.
První večer jsme zváni na večeři
manžely Hrdličkovými, což jsou přátelé Tániných rodičů. Přijedou si pro
nás kolem deváté, protože dnes je Den matek a všechny hospody jsou plné.
Opět tedy hladovíme tedy až do milého setkání. Staří manželé nás vezou
do central Parku, kde nestačím koukat - jsme snad v pohádce Walta Disneyho
- stromy opletené malými žárovečkami, přijíždějí limuzíny (jednu jsem si
odkrokoval - 11 kroků), uvnitř obrovská luxusní velkovýkrmna s barem, u
kterého se čeká na rezervovaný stůl, je našlapáno lidmi. Všude skleněné
stěny, aby bylo vidět na světelná barevná kouzla venku v parku, se stropů
křišťálové lustry, obsluha fofruje. V deset hodin si dáváme cosi podle
jídelníčku nepochopitelného, ale přiměřeného prostředí - snad půlkilový
opravdový biftek. Již dosti krabů a lososů. V duchu si říkáme, jak dlouho
bychom za cenu této večeře vystačili. Pak jsme vezeni domů, venku stále
leje a přes kapky a ve tmě jsou nám ukazovány různé zázraky architelkury
a společenského života nočního města. Paní Hrdličková zápasí s troubícími
žůutými taxíky o možnost procpat se kam potřebuje, šťavnatě jim česky nadává
- a oni jí španělsky asi také. Na našem rohu jsme skoro měli s jedním z
nich bouračku. Oknem do postele nesvítí měsíc, ale magická světla, ozařující
vrchol "taťky všech chaloupek". Příští noc jsou sytě modrá. Nad ránem,
za úsvitu, pak svítí jen prstýnek bílých korálků u paty vrcholové antény.
Další
den je pěší tůra. Jde se dolů na jižní konec Manhattanu. Napřed středem,
pak doprava na západ přes Greenwich Village, Little Italy, výrazně odlišné
komunity a cosi, co vypadá podezřele, k Hudsonově řece. U vody fouká, ostatně
jako všude na dně těch ulic, co jsou orientovány podél větru. Opět došel
film. Odpočíváme v prosklené dvoraně s obchůdky a na podiu cvičí zpěv jakýsi
sbor. Musím si jít sáhnout na jednu z věží obchodního centra a dumám, jak
se asi točí hlava fotografům i studentům architektury, když se v tomto
umělém a estéty promyšleném prostředí pohybují. Je tu cítít obrovská spusta
peněz - a moc. Z Battery parku (další historické pevnůstce) na úplném konci
okukujeme "svobodku s pacó". Je větrno a nechce se nám k ní jet. Trvalo
by to moc dlouho a my musíme jít takovou cestu zpátky! Vracíme se kolem
Východní řeky nahoru, na sever. Do starého rybářského přístavu s plachetnicemi,
je to atrakce pro turisty, se dostáváme pochodem skrze bloky různých krystalů,
kde je vidět přibývající geologické vrstvy staveb z různých dob. Některé
průhledy jsou prostě skvělé. Přístav je po obědě už umytý a ryby jsou pryč.
Následuje Čínská čtvrť se záplavou šikmookých, nesrozumitelně meloucích
lidiček i obchůdků s vývěsními deskami, hlásajícími, že jde o zboží z ČLR.
Obtížně a pomalu se prodíráme a často neznáme, co se tu na stáncích prodává
- exotické výplody moře, sušení cvrčci i divné asi zeleniny. Po Čínské
ctvrti následuje opět cosi jiného, kde se necítíme tak bezpečně, protože
tu náhle nikdo není. je jasné, že jsme překročili nějaké neviditelné hranice,
ale čeho? Spěcháme, bolí nás nohy a máme hlad. Vracíme se na Boradway,
ale ouha, je nedělně opuštěná, zchátralá, všude plno odpadu a stohy neuklizených
kartonových obalů, u jednoho majestátného objektu v krabici opravdu spí
bezdomovec. Druhý sedí u něj a kouká do země. Nedaleko odtud bloumá černý
policista ve službě a nahlas si pozpěvuje. Moc dobře se necítíme, je vidět,
že prosperita tu kvetla kdysi dřív. Zatažené rolety obchodů. Když se konečně
dostáváme domů, máme za sebou asi 2O kilometrů, hlad a vítáme se s Michel.
Je to opravdu jemná osoba a má dobrý nápad - půjdeme do mexické hospody.
Encheladas a tortillas jsou jak se patří (není pravda, že to tu nikdo neumí
jako v Kolorádu), šok je ovšem vycpaný bizon v životní velikosti, který
visí se stropu a má obrovská kondoří křídla. Jíme, povídáme a snažíme se
porozumět, kdo Michel Orbanová je.
Druhý
den je "cesta na severozápad". V poledne posedíme a vychutnáme opravdický
hamburger na lavičce Central parku (jako opravdová americká jidla nám všude
cpou pizzu a "pastu"). Je jasné, že park sám je výlet nejen na jeden den.
Určitě je to výrazný charakteristický prvek tohoto města. Na pohlednici
vypadá obrovský. Po jeho jižním okraji se stáčíme k západu a hledáme Rock
Caffé of New York. Tam je třeba koupit tričko. Jdeme kousek po divadelní
části Broadway, vstupujeme do hudební velkosamky "Colony", kde musíme koupit
CD s nějakou pořádnou černošskou muzikou, která tu duní z oken aut. Povídáme
si se starou paní, která na chodníku piplá chagallovské, rozkošně naivní,
ale peotické olejomalby, vize ducha New Yorku. Šedesát dolarů je moc, rozhodně
bychom však za obrázek vyměnili jeden z těch nezřízených bifteků o stejné
ceně. Přece však se tlačíme dál na západ k Hudson River. Přes ulici a jsme
v jiném světě. Je opět zanedbaný a trochu podezřelý. Ze školy prodí spousty
černých školáků. Konečně větrné nábřeží a nedaleko kotví šedé monstrum
letadlové lodi Interpid. Napřed se jdeme podívat na vyřazenou ponorku Growler,
která v době své aktivní služby nosila rakety s atomovými hlavicemi. V
šedesátých letech pomáhala dělat strategickou rovnováhu vzájemného odstrašování.
Ponorka je pro nás ohromná, uvnitř však mám pocit klaustrofobie - není
tu nevyužitého místa, konzervy byly dokonce umístěny po vrstvách v chodbičkách.
Třetina chlapů spí, třetina odpočívá a jí, třetina má službu na všech těch
místech s navigačními budíky a nebezpečnými knoflíky - a tak se střídají
den za dnem, půl roku nebo co. Letadlová loď je cosi nepředstavitelně velkého.
Paluba je opravdové letiště s různými letadly v řadách. Nejsilnější dojem
dělá Lockheed A-12 Blackbird. Matně černý, nebezpěčný a dokonale vytvarovaný
ichtyosaurus, se dvěma obrovskými motory, malinkou kabinkou pro chudáka
pilota ve špičce vpředu. Výška letu nad 2O km, rychlost 3,6 Macha. Stojím
a žasnu, jak se ten statický krám může změnit v blesk. Hangár uvnitř zdánlivě
nemá konce. Předtavuji si, jak to vypadalo za plného provozu. Je tu opět
spousta památečních letadel, v několika expozicích běží videa ze slavných
bitev, koukáme do kabinek, prolézáme řídící věž. Sklad střeliva, bomb,
leteckých raket, bezinu, opravárenský závod, skladiště, hotel pro celý
ten složitý letecký i námořní personál, nemocnice, celý ten krám udržet
nad vodou za všech okolností a dokonce s ním i kamsi plavat, držet letiště
v provozu a když přijde na věc i ubránit, eventuálně uhasit. Nemám slov.
Na torpedoborce a ostatní lodě není čas.
Unavený návrat zpět. Opět Navy and
Army Surplus Store, kabátky ve velkém výběru, ceny ještě nedostupnější.
Dobře jsem udělal v Alexandrii. Další obchod s hračkami a krámy všeho druhu.
Uvnitř je malý policajt v uniformě. Láduje do hracího automatu mince a
nadšeně nadšeně vyskakuje, když se mu sypou zpět. Taky služba - možmá,
že jej kontroluje. Po zemi klikatě leze sáček a z něj čouhá chlupatý ocas.
To bude dárek pro chovatele Dušana a Barču! A taky že je.
Sbohem Michel, sbohem "taťko všech
chaloupek", sbohem město.
New
Haven, Connecticut
14.5.1996
Sem jsme původně neměli vůbec jet,
měl následovat Bethlehem v Pennsylvánii a setkání s psychologem, profesorem
Josefem Brožkem. Jenže pan profesor odletěl do Brazilie a tak jsme rádi
změnili další plány. Navštívíme Vlastu Kubovou (jak se teď píše Boed),
spolužačku z našeho ročníku. Není to tak daleko, chce to jen projet pár
dálnicemi severně od Manhattanu na východ a cpát se k pobřeží. Auto je
na parkovišti vpořádku, Táňa si chystá navigační vercajk a jdeme na to.
Krajina jako malovaná, hustý, ale bezpečný provoz, nikdo nespěchá - a když,
tak všichni stejně. Rychlostní limit 55 (někde 65) mil za hodinu všichni
překračují, ale opět stejně. Jakoby chtěli bezpěčně dojet a ne být v cíli
o pár sekund před ostatními. V New Haven malounko zazmatkuji, ale i tak
je to dobrý navigační výkon. Vlasta vybíhá bosa před dům a objímačky a
vítačky - když jsme jí před rokem na srazu abiturientů v Brně říkali, že
ji navštívíme, byl to samozřejmě bluf. A teď je to pravda! Viktor venčí
někde psa - máme malounko sekeru, ale je tu a prý jedeme. Veze nás na letiště,
odvazuje pronajatý jednomotorový Piper Cherokee a cpe nás dovnitř. Je to
skoro tak malinké, jako vnitřek invalidních Velorexů. Ale má to dvoje řízení
a je to celokovové. Sluchátka s mikrofony pro tři lidi bereme s sebou,
prý je tam hrozný řev z motoru. Viktor provádí tajemný rituál kontrol podle
manuálu, pak si povídá čísla s kontrolní věží a tím podivným kočárkem nás
drkotá ke startu. V kabině je skoro cítit jak mají všichni napjaté nervy
- tedy kromě pánů, zejména toho, který to umí kučírovat. Poddávám se pocitu,
že stejně nemůžu nic dělat a jsem zvědavý, jaké to je. Koukám se dozadu
na Táňu, je mi jasné jak se cítí, ale tváří se normálně, bojuje dobře.
Krasksnička se odlepuje vzhůru a je zázračné, že to působí osobně Viktor
Boed, tedy skutečný a živý člověk. Ve velkých kačenách aeroliníí se létání
děje anonymně samo, zajisté působením vyšších sil. Tedy Viktor vzlétá.
Následují naše známé "turbulence", je prý to normální - letíme na sever
podél pobřeží, nad námi děrovatá mračna a tak vzduch proudí střídavě nahoru
a pak i dolů. Co má dělat. Tak si zvykáme a tváříme se jako že je to běžná
věc. Pobřeží dole je velice členité a je to krása. Chtěl bych lítat v jednom
kuse a koukat se dolů a kolem a připadat si jako pták. Je to rozhodně lepší
než celá všivá psychologie, kde jeden nikdy neví na čem je. Dává to pocit
jistoty a stability. Jenže Viktor je záludný. Pouští řízení a říká, že
je to moje. MOJE! Ten chlap neví co činí! Lapám berany řídítek a jemně
zkoumám, co se s tím vůbec dělá a jak a na co ten krám reaguje. Silou vůle
se snažím, abych TO nedržel křečovitě a taky aby se mi nepotily pazoury.
Potí se. Viktor nic neříká a tváří se, jako že ho to moc nazajímá. Pak
si TO BERE, ukazuje nám dole New London s továrnou na ponorky, most k New
Port a pomalu jdeme na přistání. Povídá si s věží o větru a před začátkem
dráhy si připadám jako bych letěl na hřbetě motýla - tak nějak pravděpodobnostně
a komíhavě - asi se do dráhy strefíme.
Newport,
Rhode Island
Newport je úplně stejný, jako představa
z knihy Thortona Wildera "Devět měst". Líně bohatý, poklidně čekající na
své klienty, až si přijedou svých do vil, zámečků a a zámků, vlezou si
do svých roztodivných jacht a lodí všech možných druhů. Navy and Army Surplus
Store u nábřeží vyúsťuje ve dvě kšiltovky pro oba pány. Mám z ní radost,
poslední jsem zapomněl v letadle najaře. Pleš se rozlízá, lebka bude doma
mrznout a ptát se, co jsem dělal v létě. V přístavu jsou k vidění v kádích
neuvěřitelné a navíc živé mořské potvory. Jak to jen lidi můžeou jíst.
Za chvíli pak sedíme a obědváme jakési mořské žížaly, smažené v prézlích.
Je to docela dobré, jako hranolky, ale červi by to být nutně nemuseli.
Taxikář, co nás veze zpět na letiště, je vzdělaný chlapík. Navíc zná našeho
krajana, co jako první z Čechů překonal sám na jachtě Atlantik (Konkolski,
nebo tak nějak). Bydlí zde za rohem.
Let
domů již není tak veliké dobrodružství. Letíme nad moře nad ostrov Block
Island, kam jezdívají lodičkou na dovolenou. Smím TO zase řídit a začínám
filozofovat. U auta je problém udržet to v dráze na silnici a moc nezáleží
na tom, jestli vím kde jsem. Tady je to naopak. V letadle je největší problém
vědět, kde člověk je (aby se mohl hlásit všem těm kontrolám kolem a ony
mu mohly říkat koho má kolem sebe - když není vidět). Jestli jedu pár metrů
vpravo nebo nahoru, to je celkem fuk (až na mimořádné situace jako je start,
někdo těsně kolem atd.). Podle Viktora je vůbec největší problém naučit
se složit si mapu, co má na koleně. Taky jsem si našel plivanec na skle
a bod na obzoru a snažím se to držet v čáře jako při střelbě. Viktor říká,
že to byla ukázka intuitivního učení a že tento způsob je nejlepší - objev
si věci sám. Jsem CHVÁLEN a jsem na to neobyčejně pyšný. Za ta léta mne
za psychologii nepochválil nikdo. Tak! (Asi jsem v ní nikdy nadlouho nenašel
ten správný orientační plivanec na skle.)
Následující
ráno se jdeme podívat na sídlo staroslavné Yalské univerzity. Vlasta všechno
vysvětluje. Je to jako "ve staré Anglii" (jak zpívá Vodňanský) - dvoupatrové
kroutící se budovy kojelí s malými zahrádkami ve dvorcích, gotická okýnka
a nepředpověditelné zatáčky chodem a plno schodů. V knihovně hledáme v
katalogu a pan profesor Chmelař tam má nějaké spisy. Pak moderní krabice
knihovny na staré unikáty. Zvenku je to kontrast jako skleněná pyramida
v Louvru. Uvnitř vnější stěny tajemně prosvítají - jsou z mramoru, který
nemá propouštět ultrafialové záření. Staré tisky a knihy jsou uloženy pod
čtyřpatrovým zvonem ze skla, kam nesmíme a tam si udržují pro papír správnou
atmosféru. Pěkné a chytré. Město se zřejmě dělí na dvě zóny. Jedna univerzitní,
kde je bezpečno, protože tam bdí oko univerzitní policie. Pak zbytek města,
kde je plno černochů a ti si žijí po svém. Bílí liberálové z univerzity
si myslí že je to tak fajn. Jenže černoši se množí a kupují si nemovitosti
i mezi bílými v předměstích a v důsledku jejich invaze ceny nemovitostí
klesají. Tak vlastně Boedovi přišli o svůj dům s bazénem. Museli jej prodat,
než by jeho cena klesla pod nákupní - děti musejí studovat a to stojí moc
peněz.
Večer jdeme na procházku po městě
ještě jednou. Je konec semestru, studenti se právě stěhují ven z kolejí
a jedou domů. Všude kolem je plno smetí a krámů, včetně vyhozeného nábytku.
Ve tmě jsem na cosi šlápl a on je to telefon. Beru jej do kapsy. Stojanové
lampy jsou moc velké. Město ještě zažije promoci, sjede se plno dojatých
rodičů, obchody se budou točit a pak tu bude celé léto klid.
Boedovi
stojí před velkým rozhodováním. Vlasta chce domů, má v Brně domek po babičce.
Protože na univerzitě přišla o grant na výzkum, teď je nezaměstnaná a v
padesáti letech, jak říká, místo psycholožky nesežene. Viktor má ještě
pár let do důchodu, na univerzitě si vybudovat bezpečné místo šéfa a uznávaného
odborníka, který zodpovídá za automatizaci regulace odběru energií a píše
o tom knížky. Umí univerzitě nejen peníze šetřil, ale i vydělat. Protože
děti jsou velké a pryč z hnízda, bude se moci rozhodnout co dál. Srdce
ho táhne k vodě a jachtám, Vlasta však trpívá mořskou nemocí. Viktor je
světoběžník, všude doma. Chce si koupit nemovitost na tichomořském pobřeží
Mexika a má už cosi vyhlídnutého. Kdo ví, jak se vše vyvine.
Následující
ráno nakládáme dceru Franka Orbana a její kufry, která tu končí další semestr.
Sára hodinu zmatkuje se smetákem, igelitkami a lítá s klíčky a cédéčky.
V autě okamžitě upadá do spánku a v podstatě spí celou cestu do Lancasteru.
Není mi jasno jestli celou noc flámovala, nebo psala poslední dlužnou esej
k zápočtu. Vypadá ale spíš jako normální studentka.
Lancaster,
Pennsylvania
16.5.1996
Poslední dva dny v Lancasteru se
vyznačovaly úlevou. Vrátili jsme auto a všechno ostatní vpořádku, na Frankovy
peníze nemuseli sáhnout. Ukazuje nám svou kancelář v Armstrong World Industries
a chystá se zase do Soulu. Pilně natáčíme rezidenční čtvrt na video, ze
12O minut zbylo spoustu pásky. Taky vnitřek domu. Sázíme květiny, aby měla
Ann radost až se vrátí. Losos, koupený v Lancasterské tržnici a udělaný
na zhradním rožni není špatný. Vezeme frézu na sníh do opravny, letos jí
bylo moc zapotřebí a bojuji s motorovou sekačkou na trávu o to, kam pojedeme.
Frank odlétá 18.6., o den dříve než my. Rozvíjí představy o tom, jak mám
učit vybrané šéfy velkých firem spolu s jeho partnerem Martinem Maisnerem
v Praze umění dělat mezinárodní business. Jsem nedůvěřivý a myslím si,
že pro mne už je pozdě v této branži začínat. O velkém podnikání jsem jen
četl a nikdy sám nepodnikal. Vede taky nějaké řeči o tom, že příště musíme
jet autem přes jižní státy do Kalifornie atd. Malounko žasnu, protože proč
vlatně ne (viza máme do roku 2OO6) a s partnerem, který umí tak skvěle
myslet za nás je to radost, jenže na dělání plánů se příliš těšíme domů.
A na jih mne nic netáhne. Je tam dusno a krokodýli, co právě sežrali pasažéry
na Floridě havarovaného letadla. V tuto chvíli bylo bylo až moc. A někdy
se taky musí pracovat. Loučení, loučení.
19.5.1996
Poslední
den je neděle a Sára nás veze na nádraží, jedeme vlakem do Philadelphie
na letiště. Pomáhá se zavazadly do vlaku, posílám ji ven, ať to s ní neujede
- však už to taky jede! Okamžik paniky. Laskavý průvodčí vysílačkou zastavuje
soupravu ještě na konci peronu a Sára je pryč. V Philadelphii přesedáme
a vlečeme náš podezřele těžký kufr. V Lancasteru jsme přidali pár dárků,
které jsme dovezli z Colorada a čekaly tam na nás. Pár hodin se flákáme
na letišti a čekáme na odpolední spojení do Washingtonu. Pán z United Airlines
s potěšením prohlíží naše pasy, české ještě neviděl. Kufr je ovšem nad
váhový limit 9O liber a tak knížky putují do příruční kabely. Pán má s
námi andlěksou trpělivost. Starty letadel už bereme jako normální věc.
Přes Atlantik už ty hodiny nějak přetrpíme, všude je plno dvojjazyčných
Němcoameričanů, kteří cpou svá zavazadla kam se jen dá. zavěsíme oči do
malinkaté obrazovky televizorku, vmontovaného do opěradla před sebou a
jsme zvědaví, zda a jak se ve Frankfurtu sejdeme s naší poslední spojkou,
primářem Šťastným. Moc vhodně má být právě dnes ve Strasburgu na služebce.
Cesta zpět na východ trvá jaksi kratší dobu než naopak. Soumrak je rychlý
a za chvíli svítá, je evropské pondělí.
Frankfurt,
Spolková republika Německo
20.5.1996
Frankfurtské letiště působí domácím
dojmem. Známe to tu. Všechna zavazadla jsou vpořádku na pásu, děláme hromadu
ve smluveném "trefpunktu", žmouláme senviče a čekáme. Chce se nám pekelně
spát, o což se na střídačku snažíme. Čtu si knížku o vynálezci Johnu Coltovi,
který se objevem bubínkového revolveru zasloužil o šíření západní civilizace
- a náš pan primář je tu! Plno radosti, cesta domů je otevřena. Nechápu,
jak se všechno vlezlo do jeho Škodovky, ale je to tam. Pak už jen polykáme
kilometry do Brna, na střídačku usínáme a nesouvisle mluvíme jeden přes
druhého. Moc chceme být doma, ve své posteli. Těšíme se na rozdávání dárečků,
na všechny drahoušky, o které jsme měli v podvědomí tolik strachu a zejména
velkého chlapa Káju, který plnil doma úkoly za nás.
Úkoly,
stanovené pro cestu se moc plnit nepodařilo. Zjistil jsem, že otázky není
komu klást. Když se nebojím letadla, jsem už asi velký kluk. A otázky tohoto
druhu musím umět i sám zodpovědět. Rozhodně nebyl čas naučit se zvládat
rutinně počítač a cesta se změnila v horečnatý sběr dojmů a materiálu.
Tři další balíky na cestě. Vlastně jsem si přivezl práce na rok, místo
abych tam nějakou završil a dotáhl do konce. Bojím se, že jsem na ni opět
sám. Nebo že by to byl jen opět další projev nedostatku představivosti
a všude kolem je plno zájemců? Kdo ví, každý si svět musí objevovat po
svém. Kdo ví, jak asi cestu viděla Táňa. Má popsané dva bloky poznámkami.
Nejenže navigovala, byla i dobrovolným kronikářem výpravy. Jsem zvědav
na její vyprávění.
2.6.1996
Lubomír Kostroň
|
|